Rozhovory

Hovořit s ním jako s přítelem

Redakce Jesuit.cz

Představme si křesťana, který se teprve seznamuje s osobní modlitbou. Jak by měl začít?

Je potřeba začít motivací. Pokud ji dotyčný nemá, nikdy nezačne. Prvním krokem je rozhodnutí – to je víc než jen předsevzetí, které může být vágní, iluzorní. Proto je nutné rozhodnutí, kdy zvážíme své možnosti a schopnosti.

Druhým krokem je opravdu to chtít. To není banální věc. Chtění je důležitou součástí duchovního života – stále musíme obnovovat odhodlanost, která má tendenci usínat. Zároveň se musíme opřít o to, že Bůh je s námi při každém kroku. Že každý krok je Boží dar a milost, jež nejsme schopni urvat vlastní vůlí. Až pak se může naše vytrvalost přerodit v ctnost: u svého rozhodnutí zůstaneme, stále ho chceme a nenecháme se převálcovat krizemi či zkouškami, které zákonitě přijdou.

Někdo definuje osobní modlitbu jako setkání s dobrým přítelem. Sedí tenhle popis?

Určitě, mluví o tom sv. Ignác z Loyoly i řada dalších duchovních autorů. Člověk by měl snížit svou vznešenou modlitbu na lidskou rovinu, vnést do ní vlastní potíže, čím opravdu žije. Neměl by užívat vznešených frází, ale s Bohem by měl mluvit jako s přítelem. Vždyť Ježíš se stal člověkem a přebýval mezi námi. Je pro nás ikonou, ale zároveň někým, kdo se k nám snížil a myje nám nohy. Proto je důležité, abychom se snažili tento přátelský rozhovor do modlitby včlenit. Není to naše troufalost, nýbrž Boží pozvání.

Člověk by si tedy měl najít takový způsob modlitby, jaký mu nejlépe sedí.

Krásně říká sv. František Saleský, že každý by si měl najít takovou formu zbožnosti, která nejlépe odpovídá jeho stavu, duchovnímu vývoji, životní situaci. Je pochopitelné, že matka pěti dětí se modlí jinak než trapistický mnich. Je potřeba zvolit si pro sebe reálnou formu modlitby. Zůstal bych tedy nohama na zemi a nekladl si nesplnitelné podmínky a nároky. Lepší je snížit si laťku, aby ji člověk dokázal přeskočit.

Velkým problémem mnoha křesťanů je soustředění. Co k němu pomáhá?

Kromě nedbalosti, která může být hříchem, je soustředění spíše duševní než duchovní stav. Bojuje s ním téměř každý, protože jsme nasyceni velkým množstvím podnětů, které musíme zpracovávat. Nejdůležitějším krokem, který nám pomůže soustředit se, je dobrá příprava. Člověk má obrovskou setrvačnost. Když dělá něco, co vyžaduje jeho pozornost, a pak se chce modlit, musí se nejprve ztišit a nechat v sobě doznít, co předtím dělal. A teprve ve vnějším tichu může najít to vnitřní, v němž zaznívá Boží hlas.

Zároveň je třeba naslouchat svému srdci. Pokud na to jdeme jen přes vůli a řekneme si: Teď mám pět minut, musím se rychle pomodlit, může se z naší modlitby stát jen takový tik, vyprázdněný náboženský úkon. Když si ale řeknu, že se jdu setkat s někým, komu na mně záleží, kdo mi neustále projevuje blízkost a touží po naší vzájemnosti, získá modlitba úplně jiný rozměr.

Souvisí to i s její formou?

Ano, jestli někomu příliš nepomáhá ustálená ústní modlitba, doporučuji něco změnit – například dát více prostoru spontánnosti. Tehdy jsme totiž více přítomni se svými problémy a daří se nám lépe soustředit, neboť jsme v tom víc zaangažováni, než když jen opakujeme neosobní zbožné fráze.

Jedna z forem, kterou radí někteří duchovní autoři – jak se z ústních modliteb může stát něco osobního, je pracovat s časem. Vzít si například modlitbu Otčenáš a strávit s ní třeba půl hodiny. Postupně zůstávat u jednotlivých slov a v tichu je nechat v sobě rezonovat, vybavit si, co v nás vyvolávají: Otče – Bůh jako otec, náš – jsem ve společenství atd.

Je naopak něco, co brání modlitbě? Překážky, které si sami utváříme?

Některé překážky jsem už zmínil – třeba že příliš spěcháme. Méně je někdy více. Nemusím se modlit celý breviář, ale mohu si vzít například jen jeden žalm a s ním strávit více času. V současnosti jsme přesyceni informacemi a potřebujeme je zpracovat, ztišit se. Myslím, že typickou modlitbou pro člověka 21. století je ticho. Kontemplace. Stát se tichem, aby v nás mohl zaznít Boží hlas. Když se snažíme do modlitby dostat co nejvíce slov, co nejvíce duchovních obsahů, může nám uniknout podstata.

Další překážkou je poloha. Často zapomínáme, že máme tělo, a zůstáváme jen v hlavě. Musíme si uvědomit, že postoj, který zaujmeme, má vliv na kvalitu naší modlitby. To neznamená, že musíme vždy klečet, ale má to být něco přirozeného. Záleží i na tom, jak si sedneme. Když člověk sedí zhroucený v křesle, je to možná relativně dobrá poloha k přemýšlení, ale rozhodně ne k modlitbě. Když si ale člověk sedne zpříma, pomáhá mu to vytvořit prostředí pro vnitřní reakci, být pozorný k tomu, co ve mně zní. Pracujeme s tím ostatně i při liturgii – když se postavíme, je to projev naší připravenosti, když si sedneme, je to okamžik naslouchání, když klečíme, jde o projev úcty.

Je dobré modlit se v pravidelnou dobu?

Velmi to pomáhá. Reagujeme tím na naši přirozenost. A milost přece předpokládá přirozenost. I jiným věcem ve svém harmonogramu dáváme pevné místo – pomáhá nám to vytvořit si pozitivní zvyk, tedy ctnost. Záleží i na povaze člověka. Ranní ptáčci si mohou přivstat a ukrojit čas modlitby ze svého spánku. Jsou ale lidé, kteří ať vstávají v jakoukoli hodinu, probudí se vždy v jedenáct. Těm bych ranní modlitbu asi nedoporučil. Spíše večerní nebo třeba dopolední.

Člověk si čas na modlitbu musí vyboxovat. Součástí mého rozhodnutí pro ni musí být čas, kdy se chci modlit. Je dobré vybrat si takový, kdy budu co nejméně rušen. A samozřejmě vypnout všechna technická udělátka, která mohou rozptylovat. Je zkrátka dobré omezit počet podnětů na minimum, abychom mohli zůstat ve vnitřním ztišení.

Jakmile se nám podaří zvyknout si na pravidelnost, bude nás v čase modlitby i naše tělo volat ke ztišení. A když to neuděláme, pocítíme, že něco chybí. A tenhle zvyk nás pak pronáší obdobími zkoušek a temnot naší víry, které musejí přijít. To je součást duchovního života.

Často se kvůli mnoha povinnostem – i velmi bohulibým – k modlitbě nedostaneme. Měla by mít vždy přednost?

Modlitba je prioritou v tom smyslu, že není přidanou hodnotou života křesťana, ale je pro duchovní život stejně důležitá jako dýchání. Když přestaneme dýchat, začnou nám vypovídat základní životní funkce.

Pokud je člověk hodně zaměstnaný, je užitečné naučit se být kontemplativní v akci – aby modlitba naplňovala celý náš život. Prakticky to znamená, že v přestávkách mezi činností obracím pozornost na Boha a svěřuji mu, co dělám. Zasvěcuji mu i jakékoli své rozhodnutí, projev nebo projekt. To vše může být (a mělo by být) modlitbou. Díky tomu víme, čí jsme, kam běžíme, co je naším cílem. A jsme-li workoholici, platí to dvojnásob.

Než se ztišíme, je nutné se zastavit. Součástí efektivní práce je odpočinek – existují na to mnohé statistiky. Čas na modlitbu nám tedy nikde nebude chybět. Modlitba nemá být útěkem od našich povinností, nýbrž časem, kdy pro ně nacházíme dostatek duchovní síly a požehnání.

Rozhovor připravil Tomáš Kutil. Text je s laskavým svolením redakce převzat z Katolického týdeníku.
Foto: Magis

 odeslat článek     vytisknout článek