Rozhovory

Náboženství je jako cit pro hudbu I.

Redakce Jesuit.cz

Na generální kurii Tovaryšstva Ježíšova v Římě, na ulici Borgo Santo Spirito, probíhají renovační práce. V říjnu začne 36. generální kongregace, která byla svolána, aby zvolila nového generálního představeného Tovaryšstva Ježíšova; proto jsou připravovány potřebné prostoty. I P. Adolfo Nicolás Pachon, současný generál, který již brzy opustí Řím, se musel přestěhovat ze čtvrtého patra do malé místnosti ve třetím patře. V dopise ze dne 20. května 2014, adresovaném celému Tovaryšstvu, napsal: „Dospěl jsem k osobnímu přesvědčení, že bych měl podniknout potřebné kroky k podání své rezignace generální kongregaci.“ P. Nicolás v dopise vyzval celé Tovaryšstvo, aby „vstoupilo do procesu opravdového hlubokého duchovního rozlišování ohledně našeho života a našeho poslání“. A dodal: „Tváří v tvář velkým potřebám a nadějím církve a světa vyzval papež František celou církev k důkladné obnově; jeho pozvání tedy můžeme s radostí přijmout.“

Když jsem trochu v předstihu dorazil do třetího patra, jeho osobní sekretář, P. Gian Giacomo Rotelli, mi řekl, že P. Nicolás právě hovoří s několika provinciály. Přesně v okamžiku, na který měl naplánováno setkání se mnou kvůli připravovanému rozhovoru, vidím, jak s úsměvem – jaký jsem u něj často vídával – vychází ven. Zve mě do svého nového pokoje, který jeví všechny známky provizoria. Sedám si naproti němu a mluvíme o mnoha věcech, o současnosti, o papeži... Rozhovor začal takto, velmi prostě. Jeho odpovědi byly často krátké, zejména ze začátku, ale vždy mluvil s klidem, jako by vážil každé slovo, a především s vnitřním pokojem, který je schopen pohlížet na minulost i budoucnost bez stínů...

Otče, jak se cítíte v okamžiku, kdy se chystáte ukončit službu generálního představeného?

Stejně jako na konci každého poslání. Přestal jsem být užitečným a v pokoji se mohu začít ohlížet po tom, co jiného můžu dělat.

Jaké momenty byly pro Tovaryšstvo nejvýznamnější v období vašeho generalátu?

Synody. Rezignace Benedikta XVI. Zvolení papeže Františka. Jako vždy nejsou to žádné „naše“ momenty: důležité okamžiky jsou okamžiky církve.

Jako generální představený jste si asi ověřil „teplotu“ řeholního života v dnešní době. Jaká podle vás je? Vnímáte nějakou změnu oproti době, kdy jste byl zvolen? Cítíte únavu či vlažnost, anebo vnímáte jasné známky naděje?

Nevšiml jsem si žádných změn. Řeholní život je v pořádku a je zde velká touha sloužit církvi a velkoryse odpovídat na nové výzvy naší doby. Také se zrodila nová naděje kolem papeže Františka, který nám velmi dobře rozumí a zná místo a poslání řeholního života v církvi.

Papež František definoval řeholníky jako hříšníky a proroky. Jak interpretujete tato jeho slova? Je důležité, aby se řeholník cítil hříšníkem? Co v dnešní době znamená být prorokem? Papež říká, že prorok „hace lío“, tedy obrací věci vzhůru nohama. Co to znamená?

Je důležité, aby se řeholník cítil „hříšníkem“. Nejsme lepší ani horší než ostatní křesťané; proto nemůžeme soudit druhé. Možná v minulosti, pokaždé když jsme si mysleli, že jsme lepší, vyšly najevo skryté, nebo ukrývané, hříchy, které nás přivedly zpět k pokoře. Společně s papežem se domníváme, že církev, která soudí druhé, projevuje málo moudrosti a uzurpuje si pozici Boha, který jako jediný vidí do srdcí. Pokud se týče úlohy proroka, pokorně se odvažuji rozeznávat následující. Uvnitř církve se uskutečňuje prorocká služba a dotýká se těch, kdo mají víru. K ní se vztahuje všechno, co papež František říká o roli proroka: obrací věci vzhůru nohama, vytváří určitý zmatek a nutí lidi přemýšlet. Pak existuje další služba zaměřená na ty, kdo víru nemají. Pro ně nemá proroctví moc velký smysl. Zasahuje je ale svědectví jiné, humanistické a evangelní, moudrosti, moudrosti, která je rovněž schopna vést lidi k přemýšlení a nasazuje jim brouka do hlavy: Je to snad pravda? Je to lidštější, autentičtější? Toto je úloha řeholníků v mnoha situacích, v hraničních oblastech, nebo úplně za hranicemi, ve světě, který ignoruje náš zdravý rozum.

Jak ale vypadá prorocký jazyk v dnešní době?

Vždy jsem byl ohromen skutečností, že prorokování v Izraeli již skončilo. V knize Daniel se ohlašuje, že Izrael už nemá schopnost prorokovat. Hledají se příčiny, a jediným možným důvodem je, že lidé v exilu ztrácejí víru. Izrael již nemá víru. Jen malý zbytek zachovává víru. Prorokování může existovat pouze v rámci společenství víry. A mnozí řeholníci dnes žijí v hraničních oblastech, nebo v prostředí, kde lidé víru nevyznávají. Jaký jazyk je na tomto místě ten správný? Je zajímavé, že když zmizí schopnost prorokovat, jako nový jazyk Boha se objeví moudrost. Možná toto je ten správný jazyk pro Evropu, která ztratila víru - jazyk moudrosti. Možná potřebujeme nový jazyk, který dokáže pojmout moudrost znalců i moudrost lidu, abychom hovořili jazykem, kterému je svět schopen rozumět.

Tato moudrost pomáhá při působení na periferiích, na hranicích?

Ano, a musíme se naučit novému pohledu na svět, novému způsobu, jak vidět věci a potom jak mluvit. Jít na hranice a vidět, jak žijí ti druzí, ti, kdo stojí na druhé straně hranic, může být někdy náročné. Ale je to také velmi zajímavé a atraktivní, protože v druhých lidech a v jiných kulturách a náboženstvích je vždy mnoho dobra. K tomu, abychom mohli jít na hranice, je proto zapotřebí lidí s velmi hlubokou, dobře zakořeněnou a kultivovanou vírou. A lidí schopných moudře mluvit a být slyšet.

Hodně jste cestoval a máte široký rozhled po světě. Co podle vašeho názoru představuje největší výzvy v současném světě?

Ve snaze odpovědět na otázku, proč je tak málo Japonců křesťany, říkával jeden japonský biskup: „Ježíš řekl: ʽJá jsem Cesta, Pravda a Život.ʼ Většina asijských náboženství jsou náboženství nebo spirituality Cesty: šintoizmus, konfucianizmus, buddhizmus, kendo, aikido, atd., ale většina západních misionářů přišla kázat a mluvit o Pravdě.“ V podstatě nedošlo ke skutečnému setkání s Japonskem. Čím více cestuji po světě, tím více si myslím, že ten biskup měl pravdu: Asie je Cesta; Evropa a USA se zabývají Pravdou; Afrika a Latinská Amerika jsou Život a udržují při životě hodnoty (přátelství, rodina, děti atd.), na které jsme v jiných částech světa zapomněli. Pro nás jezuity je příznačné, že − rozumím-li tomu dobře − se sv. Ignác více zajímal o Cestu, tedy o to, jak růst a jak se proměňovat v Krista, než o jiné věci. Výzvou pro nás křesťany je, že potřebujeme všechny, všechnu citlivost všech kontinentů, abychom dosáhli Kristovy plnosti, která je také plností našeho lidství. Tato vize stojí za všemi apely papeže Františka ve prospěch migrantů a uprchlíků.

Domníváte se, že Tovaryšstvo přijalo výzvy naší doby za vlastní? Jak hodnotíte současný stav Tovaryšstva v jeho apoštolském napětí?

Myslím, že my jezuité – a všichni vědí, že nejsme bezchybní – prožíváme dobré apoštolské období a zabýváme se důležitými věcmi, jako jsou chudoba, vyloučení, kvalitní vzdělání pro všechny apod.

Velmi milujete Japonsko. Čemu může nás všechny v dnešní době naučit misie v této velké zemi, v této kultuře?

Hudební citlivosti. Japonci patří mezi nejmuzikálnější lidi na světě. Náboženství se mnohem více podobá tomuto citu pro hudbu než racionálnímu systému vyučování a vysvětlování. Japonci – také díky kořenům buddhizmu − jsou velmi citliví, otevření transcendenci, bezplatnosti a kráse, které tvoří základ naší lidské zkušenosti. Ale tato citlivost je dnes samozřejmě ohrožena čistě ekonomickou či materialistickou mentalitou, která neumožňuje dosáhnout hlubších dimenzí skutečnosti. Dnešní misie v Japonsku a v Asii nám může pomoci objevit, nebo znovuobjevit, náboženské cítění jako cit pro hudbu, jako uvědomění si a ocenění rozměrů skutečnosti, které jsou hlubší než instrumentální rozum či materialistické pojetí života.

To má však co do činění také se vzděláváním: lidé jsou vychováváni ke smyslu pro hudbu a tak jsou vedeni k náboženskému cítění. Hrají v tom svou roli vzdělávací instituce Tovaryšstva?

Byla by tragédie, kdyby se naše vzdělávací instituce omezovaly na racionalitu a sebepoznání lidské bytosti ve vztahu k našemu sekulárnímu a materialistickému světu. Důvody, proč se pustit do procesu vzdělávání, jsou zcela odlišné. Nezabýváme se vzděláváním kvůli proselytizmu, ale kvůli transformaci. Chceme vytvořit nový druh lidství, který by byl – řekněme to takto – radikálně muzikální a který by si uchoval onu citlivost vůči kráse, dobrotě, utrpení druhých a soucitu. Nabízíme křesťanské vzdělání, protože jsme přesvědčeni, že Kristus nabízí horizonty překračující omezené zájmy hospodářství či materiální výroby; že Kristus nabízí vizi plnějšího lidství, které lidskou osobu vede k tomu, aby vycházela ze sebe ve jménu péče a starosti o druhé; že Kristus nabízí nejen informace, kterými je svět již zaplaven, ale hlubší moudrost. Univerzita − a my jezuité jich máme na světě velmi mnoho − je sociální instituce, která vykonává specifickou úlohu ve vztahu ke společnosti. Prostřednictvím univerzity chceme být nápomocni společnosti, pokud se týče jejích hodnot, vyhlídek a ideálů.

Jste Evropan, ale svůj život jste strávil v Asii a po skončení svého funkčního období se do Asie vrátíte. Co Asie představuje pro dnešní církev, ale i pro svět?

Zdroj naděje. Asie je jiná a má nejstarodávnější zdroje moudrosti lidstva. Byl-li Bůh přítomen v některé části světa, konal-li něco, pracoval-li, jak říká sv. Ignác, jistě tomu bylo se zvláštní účinností v Asii. Plody toho jsme viděli v okamžiku velkého zemětřesení, tsunami a jaderné hrozby severně od Tokia. Svět ještě nikdy nebyl svědkem takového sebeovládání, takové disciplíny, solidarity a tak hlubokého odstupu jako za oněch událostí. A největší věcí na tom je, že to nebyl výsledek politicky zorganizovaného úsilí, ale spíše spontánní reakce lidí, kteří byli generace po generaci vychováváni k hodnotám, jež ukázali světu. Řekla-li Asie při této příležitosti světu něco významného, nemám problém vnímat v této zprávě něco prorockého.

Připravil P. Antonio Spadaro SJ pro časopis La Civiltà Cattolica (III 2016, č. 3989, s. 376-388).
Pokračování příště.

 odeslat článek     vytisknout článek