Články / Články Dnes je 23. 7. 2019  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy

Zasílání novinek




Články

         A     A     A

Hippokratův misionář

Pondělí, 15.4.2019
Petr Slinták vzpomíná na jezuitu P. Jana Palackého

Alena Rousová

Koordinátor kulturních aktivit na Velehradě Petr Slinták shrnul bohatý život, hodný obdivu, nedávno zesnulého otce Jana Palackého SJ.


Koncem minulého roku v Brně zesnul kněz a lékař P. MUDr. Jan Palacký, člen řeholního společenství Tovaryšstvo Ježíšovo. Na Moravu se tento jezuita vrátil po mnoha letech služby v převážně exotických zemích. Touha pomáhat lidem u něj přetrvávala od mládí do pozdního věku. Jeho mladistvé sny o misiích v Rusku sice zůstaly nenaplněny, na druhou stranu působení na Madagaskaru, v Bolívii a v Albánii jeho kněžský apoštolát i medicínskou praxi naplnilo vrchovatě.

Jan Palacký se narodil 21. prosince 1937 v Brně do rodiny lékaře Aloise Palackého a Pavly Palacké roz. Žaludové. Měl tři bratry a jednu sestru. Brzy po narození Jana rodina Palackých přesídlila do Uherského Hradiště, kde se Alois Palacký (1906 - 1976) stal primářem v místní nemocnici. I díky němu se uherskohradišťská klinika stala jedním z center české pediatrie. Svého otce kněz v publikaci Štafeta – Vzpomínky z misií (2017) přiblížuje s humorem: „Už od dětství jsem obdivoval, jak se tatínek v nemocnici snaží pomáhat trpícím. Buňky jsem ovšem mohl zdědit i po mamince, která byla lékárnicí. Tatínek býval svou prací někdy pohlcený až moc, většinu praktických věcí jsme museli řešit s maminkou. Stalo se třeba, že nás všechny děti naskládal do vany, pak odběhl do nemocnice k nějakému případu a na nás úplně zapomněl.“

Jan Palacký v Uherském Hradišti prožil dětství a při našem společném setkání v roce 2013 živě vzpomínal na tehdejší kolorit slováckého maloměsta. Vyprávěl o době německého protektorátu, o praktikách nacistické mládeže, o bujícím antisemitismu i pokusech o místní odboj. Vzpomínal, jak na základních školách vypomáhala řada profesorů z uzavřených vysokých škol, pročež tehdejší vzdělávání mělo i na nižších stupních mimořádnou úroveň. Pamětník však nezapomněl zmínit ani poválečné retribuce a pomstu na poražených Němcích. Ostatně právě tehdy bylo na nádvoří uherskohradišťské věznice vykonáno nejvíc exekucí v historii žaláře. V souvislostech událostí následujících po roce 1948 poukazoval na složitou situaci rodiny, která byla katolicky orientovaná: „Moji rodiče byli oba věřící, ale tatínek se k víře propracoval až později, i díky mamince a jejím přátelům, jakými byli básník Jan Zahradníček nebo spisovatel Jan Čep. Předtím byl spíše levicově orientovaný, takže když se pak stal věřícím lékařem, konvertitou, který vede své děti ke křesťanství, přátelí se s ´nebezpečnou´ katolickou elitou a je oblíbený mezi kolegy i pacienty, komunistickému režimu se to vůbec nelíbilo. V roce 1958 ho vyhodili z nemocnice, dělal pak dětského obvoďáka v Kunovicích.“

Z tehdejšího postavení rodiny Palackých, mimochodem vzdálených příbuzných slavného českého historika, plynula určitá omezení včetně nemožnosti dětí jít studovat na některé typy středních škol, o studiu vyšším nemluvě. K zájmu o medicínu se Jan Palacký dostal nejen díky otcově příkladu, ale také díky studiu na zdravotnické škole v Ostravě - Vítkovicích. Tam se mohl naučit latinsky, což byl dobrý základ pro pozdější studium teologie. Kvůli němu uvažoval o odchodu do emigrace, ale při průzkumném výšlapu do pohraniční zóny byl v lednu 1956 u Břeclavi zatčen a posléze coby mladistvý odsouzen k několikaměsíčnímu trestu odnětí svobody. Ze znojemské věznice nejdříve putoval k výslechům na brněnský Cejl a zbytek trestu si odseděl v uherskohradišťském žaláři.

Během práce v mařatickém podniku Fruta se rozhodnul pro duchovní povolání: „Pracoval tam jeden scholastik, bývalý jezuita Josef Vagunda, který se rozhodnul kvůli své lásce s řádem skončit a vstoupit do manželství. Ale leželo mu na srdci, aby místo sebe našel náhradu. Doma, kam mě pozval, měl vystavenu fotografii se svou snoubenkou, ukazoval mi ji a přitom říká: Víš, já v tom nemůžu pokračovat, chci si založit rodinu, ale ty můžeš převzít štafetu po mně.“ Od té doby se mladý Jan tajně připravoval v rámci tajných řádových struktur. Když byl v 60. letech proveden zátah proti jezuitům působícím v ilegalitě, Jan Palacký byl spolu s dalšími řeholníky zatčen a odsouzen. Ovšem později se i na něj vztáhla amnestie, díky které byl z vězení propuštěn. V 60. letech se mu dařilo dojíždět k jezuitům do polského Krakova, kde mohl studovat filosofii. Připravoval se tak na odchod do Říma, kde hodlal dostudovat, stát se knězem a započít misijní činnost, po které léta toužil. Do Itálie se zavčasu dostal v roce 1968. Nastoupil teologická studia na Gregoriánské univerzitě a hodlal studovat ve východním institutu Collegium Russicum. Jeho přání odjet na misie do Sovětského svazu však nebylo vyslyšeno.

Jan Palacký byl vysvěcen v roce 1971 a poté projevil zájem pokračovat studiem medicíny. Mezitím žil v Římě a Neapoli a působil v jedné z italských nemocnic. V politicky vyhrocené atmosféře 70. let však bylo propojení duchovní a lékařské služby problematické. Nepřáli mu ani levicoví radikálové ani část katolického kléru: „Itálie tehdy zažívala tzv. olověná léta, kdy byl zavražděn křesťansko-demokratický premiér Aldo Moro; vzmáhající se levice neviděla ráda, že jim tam nějaký ´kněžour´ studuje na medicíně. Kněží byli pro změnu pohoršeni, že bych mohl studovat takovou tělesnou disciplínu, nedej Bože snad i porodnictví!“ Jan Palacký si přesto díky sveřeposti a silné touze prosadil své. Lékařský diplom nakonec získal. Coby kněz a doktor medicíny tak mohl být v polovině 80. let konečně vyslán na misie.

Poslali ho na ostrov Madagaskar. Tam působil na jezuitské misijní stanici a ve venkovské nemocnici. Na pastoraci měl však času málo, prioritou byla záchrana životů a léčba zdravotně zanedbaných domorodců. Komplikace nastaly poté, když se zjistilo, že se misionář pravděpodobně nakazil tuberkulozní formou lepry. Po třech letech tak Palackého madagaskarská mise musela skončit. Nemocný kněz nejdříve odjel do leprosária na Sicílii a pak na rehabilitaci do Španělska. Zdravotních komplikací vzešlých z madagaskarské misie se však nikdy zcela nezbavil. Vzdát se misijní činnosti však jezuita nechtěl, a tak mu v závěru 80. let přišla vhod nabídka služby v jihoamerické Bolívii. Tam měl působit v osadě ležící sice v hloubi deštného pralesa, ale zároveň v dostatečné nadmořské výšce bránící šíření komárů. Ve složitých podmínkách se podařilo Janu Palackému zřídit lékařskou ambulanci.

Na rozdíl od působení v Madagaskaru byl však na medicínskou práci sám, a tak byla bolivijská misie náročná. Sociální situace v odlehlém regionu přitom byla složitější, než čekal. Vypovídající byl i nízký průměrný věk dožití zdejších obyvatel. O tamním koloritu plném protikladů vypovídá i tato misionářova knižní vzpomínka: „Přestože tam téměř každá vesnice nesla jméno nějakého světce, při pojmenovávání vlastních dětí se tímto pravidlem rodiče příliš neřídili – dávali jim jména jako Stalin, Lenin, Hitler… Takže jsem vždycky před křtem uspořádal vyučování, kde jsem se je snažil přesvědčit, aby nedávali jména historických gaunerů, ale vybrali si nějaké pořádné křesťanské jméno.“ Léčit musel nejen místní domorodce, ale občas také sebe.

Díky televiznímu pořadu Z očí do očí, kam ho v 90. letech pozval Antonín Přidal, se o působení Jana Palackého dozvěděl širší okruh lidí a do bolivijské misie se mu začali hlásit dobrovolníci. Přibývalo i věcné a materiální podpory nejen z Evropy, ale i od bolivijské vlády. I díky tomu mohl páter Palacký lékařskou stanici v San Francisco de Moxos rozšířit o několik lůžek, a založit tak skromné zázemí pro venkovskou nemocnici: „Tu malou nemocničku jsme měli hned vedle kostela, přes dvůr, takže se třeba přihodilo, že mě odvolali k akutnímu případu i během mše. Odběhl jsem rovnou tak, jak jsem byl v kněžském rouchu, oživovat pacientku se zástavou srdce, a když se mi to podařilo, zase jsem se vrátil – počkali na mě patnáct dvacet minut a pak se zase pokračovalo v bohoslužbě. Ta žena pak z nemocnice bez poděkování uprchla i se svými příbuznými, i takové případy se stávaly...“

Páter Palacký působil v oblasti, kde chyběly zpevněné cesty i dálková elektrická rozvodná síť. Energii dodával dieselový agregát jen několik hodin denně, tedy v případě, že bylo palivo. Pro misionářův organismus byl dlouholetý pobyt v podmínkách deštného pralesa velkou zátěží a negativně poznamenal jeho už tak pošramocené zdraví. I z toho důvodu se kněz v roce 2004 vrátil do Evropy, přesněji do jihoitalské Neapole, kterou si zamiloval a považoval za nový domov v emigraci; v této jihoitalské metropoli v souhrnu prožil dvanáct let. Roční působení v Albánii bylo pro řeholníka též do jisté míry exotickou misií. Přijel do země původně křesťanské, ze které se v područí Osmanské říše stala země převážně muslimská. Desetiletí komunistické diktatury pak v Albánii zaselo semeno ateismu, který se vymezoval hlavně vůči křesťanské menšině. Právě té se snažil vypomáhat P. Palacký: „V Albánii vidím naději v odkazu Matky Terezy, která pocházela z Tirany a je tam ve velké oblibě a úctě, jmenuje se po ní kdeco. Její služba může lidi stále oslovit. Snad to bude taky tlak muslimů, co nás donutí se zavčas vzpamatovat a postavit se pevně na náš křesťanský základ, vidím zde naději v zemích bývalého východního bloku, pokud by se semkly. To už by byla síla, se kterou se dá tomu muslimskému tlaku odolat.“

Též albánská misie Jana Palackého naplňovala, ovšem postupem času se ukázalo, že nemoci se kvůli oslabenému organismu hlásí stále neodbytněji. Stárnoucí jezuita se tedy podvolil nabádání svých představených a v roce 2011 se natrvalo vrátil do své vlasti. Setkat se s ním bylo možné především v brněnském Hospici sv. Alžběty, kde nalezl potřebné zázemí a vypomáhal s duchovní službou. Právě tam jeho bližní zaznamenali řeholníkovy vzpomínky, které v roce 2017 vydali v útlé knize nazvané Štafeta s podtitulem Vzpomínky z misií. Jan Palacký navyklý na jižanské podnebí si však na své rodné město zcela nezvyknul a mentálně strádal především během zimních měsíců. Čas od času zajel z Brna za bratrem do Uherského Hradiště, a nebo za jezuity na Velehrad. V lednu 2017 se ve Velehradském domě sv. Cyrila a Metoděje uskutečnila beseda o charitativních projektech, které se osobně zúčastnil. Přes zjevné zdravotní potíže s nadšením vyprávěl o svých zkušenostech z misií a promítal snímky dokumentující vlastní medicínskou praxi. V roce 2017 misionář obdržel Cenu Celestýna Opitze za celoživotní působení v kněžské službě a lékařskou a ošetřovatelskou pomoc lidem v misijních oblastech. P. Jan Palacký zesnul 31. prosince 2018. Jeho tělo bylo uloženo do řádové hrobky Tovaryšstva Ježíšova u brněnského kostela Nanebevzetí Panny Marie.


Foto: Milosrdni.cz (předávání ceny Celestýna Opitze)


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
12.11.2018 O otci Leopoldu Škarkovi SJ promluví P. Michal Altrichter SJ
4.10.2018 Portrét slovinského jezuity P. Marko Ivana Rupnika
10.8.2018 Vítězný návrh sochy ctihodného Martina Středy v Brně
23.5.2018 Portréty českých jezuitů na TV Noe
21.5.2018 O jezuitech za stavovského povstání bude přednášet P. Miroslav Herold SJ



Novinky z Refugia

Bajky. O moudré sově

Tomáš Špidlík

Třetí vydání oblíbených Špidlíkových bajek – krátkých příběhů s douškem moudrosti. Předmluvu napsal biskup Josef Hrdlička. Text je doprovázen kresbami akademického malíře Jana Jemelky...
více »


Prameny světla

Tomáš Špidlík

Duchovní život je přítomnost a činnost Boží Osoby v osobě lidské. Tato jednoduchá pravda je základním motivem příručky křesťanské dokonalosti napsané vynikajícím znalcem křesťanské spirituality, kardinálem Tomášem Špidlíkem. S užitkem si ji může číst začátečník i pokročilý...
více »





Úmysly Apoštolátu modlitby

Všeobecný úmysl: Poctivost v soudnictví
Aby všichni, kdo spravují soudnictví, jednali poctivě a aby nespravedlnost, přestože ve světě i vítězí, neměla poslední slovo.
Národní úmysl: Ať všichni lidé mají možnost odpočinku pro tělo i pro duši a ať všude objevují radost z Boží blízkosti.
více »

Nejbližší akce

Evropský Magis 2019


Koncert ke cti svatého Stanislava


Slavnost svatého Ignáce z Loyoly


Koncert "Pocta svatému Ignáci"


více »

Nejbližší duchovní akce

Kreativní exercicie s bibliodramatem


Duchovní cvičení pro všechny


Duchovní cvičení pro lékaře a zdravotníky


Ignaciánská duchovní cvičení


více »

JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil