Články / Aktuality Dnes je 12. 7. 2020  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy

Zasílání novinek




Aktuality

         A     A     A

P. Hans Putman SJ se ohlíží na léta svého kněžského působení

Pátek, 26.7.2019
Svatá země. Jezuita P. Hans Putman se ohlíží za padesáti rušnými roky svého kněžství. Žil v Libanonu, Egyptě, Súdánu, Sýrii a nyní v Betlémě. Viděl a zažíval násilí a teror. "Víra ve vzkříšení dává sílu neutápět se v zoufalství," říká.


Ve jménu tisíců bratří-kněží na celém světě, kteří jsou věrní a slouží církvi a lidem, považuji za svou morální povinnost sdílet se o dlouhých létech svého kněžství. V této době jsou kněží viděni negativně kvůli různým formám zneužívání a klerikalismu. Papež František kdysi řekl: „Kněží jsou jako letadla. Tisíce jich stoupají a sestupují, ale jakmile se jedno zřítí, noviny jsou toho plné.“

Jako mladý kněz jsem pracoval devět let v Libanonu, kde jsem během války strávil čtyři dny ve vězení. V době, která následovala, jsem zůstal deset let v Egyptě - kde jsem byl smutným svědkem růstu muslimského extremismu; lidé plivali na zem, když spatřili kříž – a patnáct let v Súdánu. Každou neděli jsem slavil mši svatou v jednom z mnoha uprchlických táborů v okolí Chartúmu. Byli zde lidé z jižního Súdánu, kteří uprchli za občanské války. Podmínky byly většinou nelidské, bez tekoucí vody a elektřiny.

Přes Sýrii do Betléma

V roce 2011 jsem byl požádán, abych šel do Sýrie. Protože byla válka, nemohl jsem jít do Homsu, kde žili dva holandští jezuité: Frans van der Lugt a Michael Brenninkmeijer. Když mi bylo sedmdesát pět, přestěhoval jsem se do Betléma, abych pracoval mezi Palestinci a začal duchovní cvičení pro mládež. Bydlím zde s americkým jezuitou, který je letos také padesát let knězem. Žijeme za zdí, mezi Palestinci, v neustálém napětí a bez velké naděje do budoucnosti.

Po tomto příběhu může vyvstat nejen otázka: „Jak jste to přežili?“, ale spíše: „Stále věříte v dobré poselství evangelia?“ Co mám nabídnout lidem, kteří žijí uprostřed násilí nebo ve válečných situacích? Lidem, kteří žijí na pokraji lidské existence, hladu a nedostatku lékařské péče, jako je to v Súdánu?

Víra ve vzkříšení trvá

Zkušenost, kterou chci a musím napsat po padesáti letech kněžství v zemích násilí a chudoby, je to, že evangelium a víra ve vzkříšení jsou často to jediné, co podporuje a působí radost, co pomáhá lidem vydržet. To jim dává sílu, aby se neutápěli v zoufalství.

V roce 2006 jsem byl padesát let jezuitou. Tři sestry a dva švagři přijeli do Súdánu, aby to se mnou oslavili. Samozřejmě, že jsem je vzal do táborů v okolí Chartúmu na nedělní mši. Malá kaple se stěnami z bláta a střechou z palmových listů byla naplněna až po okraj. Ministranti u oltáře (včetně dívek) byli v plném oblečení. Skupina tančících dívek byla oblečená v kroji a byl tam sbor s bubnem a trubkou. Modlili jsme se, zpívali, tančili a poslouchali kázání, které bylo přerušeno potleskem. Pod dozorem „matrony“ tam bylo mnoho dětí, plně disciplinovaných.

Rodina byla tak překvapená, že po řekli: "Lidé tady nemají nic, jen radost. My v Nizozemsku máme všechno, naše srdce touží, ale chybí nám radost."

Každá lidská bytost je posvátná země

Bylo to v roce 1962, kdy jsem opustil Nizozemsko, čas „bohatého římského života“. Dnes mi připadá obtížnější práce kněze v Nizozemsku, než být misionářem mezi chudými v Súdánu, nebo být svědkem vzkříšení uprostřed násilí a terorismu na Blízkém východě.

Moje radost a vděčnost nejsou plodem snadného života, ale hluboce zakoušené a žité víry ve vzkříšení. Každý den, zejména při duchovních cvičeních, která dává kněžím, sestrám a mladým lidem, zakouším, že dobro je silnější než zlo. Nesmíme nikdy ztratit důvěru a nesmíme se bát zvednout ruce a otevřít naše srdce. S papežem Františkem bych chtěl říci: „Pro mě je každá lidská bytost posvátnou půdou, pro kterou jsem sundal své sandály.“ Ne kvůli jeho vzhledu, barvě kůže nebo jeho víře či nevěře, ale proto, že byl stvořen k Božímu obrazu.


Zdroj/Foto: Jezuité v Evropě.

(aro)


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
22.6.2020 Misie pod palmami
24.10.2019 Křížová cesta za Amazonii
15.7.2019 Působení jezuitů v Bělorusku a na Sibiři
24.6.2019 Obyvatelé obce Fatunero ve Východním Timoru získali přístup k vodě
22.4.2019 Srílanský jezuita: křesťanské poselství je větší



Náš tip

Na počátku nebyl koronavir, ale Bůh

Michal Altrichter

Text komentuje události duchovního života v kontextu koronaviru. Podstatná je Pánova vznešená přítomnost a hluboká zúčastněnost. Autor je přesvědčen, že žijeme v bezprostředním očekávání slavného Pánova příchodu a je nezbytné se na tuto událost připravovat…...
více »






Úmysly Apoštolátu modlitby

Všeobecný úmysl Naše rodiny
Modleme se, aby rodiny dnešní doby byly doprovázeny s láskou, úctou a radou.
Národní úmysl Za rozpadající se rodiny a manžele v krizi – ať na přímluvu sv. Zdislavy vzájemnou láskou, úctou a věrností najdou cestu k sobě i k Bohu.
více »

Nejbližší akce

Výstava projektu "Telč a jezuité"


Poutní mše svatá


Koncert Pocta svatému Ignáci


více »

Nejbližší duchovní akce

Duchovní cvičení v tichu podle sv. Ignáce


Filmové exercicie


Duchovní cvičení pro všechny


Duchovní cvičení pro lékaře a zdravotníky


více »

JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil