Články / Články Dnes je 10. 7. 2020  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy

Zasílání novinek




Články

         A     A     A

Obnova života a poslání v epoše po Covid-19 (2)

Pátek, 12.6.2020
Krizová pastorační nabídka 8

Pavel Ambros

P. Pavel Ambros SJ se zamýšlí nad překonáváním rizik izolace.


2. Posoudit

Jak překonávat rizika destruktivní izolace?

První povinností státu je maximální míra ochrany zdravotního personálu. Pokud zdravotníci onemocní, riziko kolapsu nemocničního systému je vysoké. Druhou povinností státu je podpora výzkumu, propagace a distribuce léků, jež mají za cíl ulehčit zátěž, kterou v době pandemie nesou nemocnice. Třetí povinností státu je osvěta vedená hromadnými sdělovacími prostředky nebo na sociálních sítích. Zdá se, že nadprodukce informací, které spíše rozšiřovaly neurčitost dění, se stala zdrojem šumů. Ztěžovala schopnost vnímat a vyhodnocovat, co ta či ona data a opatření vlastně znamenají. Informace z pozice politické moci mají vést k pochopení, přijetí a projevu odpovědnosti občanů. Z tohoto hlediska zákazy a příkazy (drastická omezení běžného života rodin, organizace práce i odpočinku) a pochopení jejich významu a užitečnosti jsou si rovnocenné. Je zřejmé, že tíživá omezení pohybu doprovázená nadměrně rozvinutou primární prevencí rizikového chování, která vstupuje do elementární osobní hygieny a lidské komunikace, nemohou zůstat bez úsilí pomoci všem pochopit jejich význam a užitečnost. Omezení účinně zpomaluje šíření viru a při absenci široce rozšířeného screeningového systému zůstává nejméně negativní krátkodobou strategií. Pokud se zastavíme pouze u tohoto přístupu, stane se tato prevence zbytečnou, uvážíme-li, že zde bude virus kolovat i poté, co prevence bude odvolána. Podstatná totiž zůstává pouze jedna otázka: co můžeme udělat před druhou či třetí vlnou pandemie, pokud onemocnění koronavirem, který se v prosinci 2019 začal šířit z čínského města Wu-chan, nebude vyléčitelné standardním medicínským postupem. Použití strategie drastické celospolečenské karantény je správné v krátkodobém horizontu, ale zcela nedostatečné z hlediska širší perspektivy. Co je třeba znát, abychom se mohli učit, co dělat nyní z hlediska dlouhodobého?

Do úvahy je třeba zahrnout ještě jiné hledisko. Musíme se připravit v čekání na rozmanité podoby izolace a prevence, které budou průběžně zasahovat do našeho života. Základní zůstává otázka míry promoření, které přináší zvýšenou schopnost našeho těla se bránit infekci. Podpora aktivity imunitního systému člověka je z dlouhodobého hlediska to, co je v této chvíli potřebné. Proto je důležitou otázkou, v jaké době můžeme počítat s účinnými vakcínami. Doba čekání je přípravou na to, že budeme jednou opět vystavení riziku onemocnění, které chceme spojit s postupy, které posilují imunitní systém, schopnost organismu odpovídat na útoky virové nákazy. Číslo, které nám dává nejlepší vhled do této dlouhodobé strategie, je tzv. základní reprodukční číslo nebo index nakažlivosti. Toto číslo určuje pro konkrétní infekční nemoc „předpokládaný počet osob, které jedna nakažená osoba touto nemocí dále nakazí v populaci, kde všichni jedinci jsou k této nemoci náchylní (tj. nemají vytvořenou imunitu, ať už přirozenou nebo díky očkování)“. Označuje se značkou R0. Toto číslo se vypočítává na základě matematického vzorce, který zahrnuje mnoho faktorů. U infekce Covid-19 víme, že pokud infikovaný jedinec může nakazit více než jednu osobu, počet infikovaných lidí roste exponenciálně, tzn. nadmíru rychle. Nepodaří-li se prevencí snížit tento koeficient pod 1, znamená to, že ve velmi rychlém sledu (v řádu týdnů) budou ohroženy stovky tisíc lidí, a to i s rizikem úmrtí. Necháme-li kontejnment bez dalšího odkladu dříve, než R0 klesne pod 1, budeme mít ty stovky tisíc úmrtí, kterými pandemie hrozí od začátku.

Podle epidemiologů k tomu, aby kleslo číslo R0 pod hranici 1, by byla nutná imunizace přibližně 50 % obyvatelstva, která by v případě, že průměrná inkubační doba by trvala 5 dnů, vyžadovala pětiměsíční radikální izolaci jednotlivců. Tento požadavek je však z hlediska ekonomického, sociálního, psychologického či právního prakticky neuskutečnitelný. Ekonomika země by se zhroutila a břemeno dluhů by zatížilo nastupující generace. Není rovněž vyloučen rozpad bankovního systému, což znamená v praxi znehodnocení úspor, penzí a zdravotního pojištění. Nemluvě o tom, že v současné době ti nejchudší, kteří jsou mezi námi, uprchlíci, bezdomovci a lidé žijící na podporách, by své strádání nemohli přežít ne kvůli viru, ale proto, že nemohou žít bez pomoci ostatních. Cožpak máme záruku, že zásobování potravinami musí odolat šoku, který karanténa přináší, protože kdo bude riskovat, že při distribuci potravin se nakazí? Nebo snad většina lidí je v pozici manažerů a bohatých lidí, kteří se mohou skrývat ve svých domovech v relativním bezpečí a žít ze svých úspor? Proto se nyní hledá způsob, jak rozvolňování drastické izolace přesněji harmonizovat a co nejlépe rozlišit v čase. Zde se ukazuje, že strategie uplatněná v Jižní Koreji a na Tchaj-wanu je z tohoto hlediska nejzodpovědnější z dlouhodobé perspektivy. Spočívá v kombinaci rychlé reakce, rozsáhlého testování, trasování kontaktů nakažených a speciálních aplikací v mobilních telefonech, které napomáhají rozlišit jednotlivce. Důsledkem bylo to, že úřady nemusely přistoupit k rozsáhlému omezení pohybu obyvatel. Jedná se o souboj s časem, počítat se musí se zdlouhavým společným úsilím, vyžadujícím mnoho vnitřní kázně. O co se v tomto mezičase mezi postupným slábnutím nákazy až k jeho vymýcení vlastně jedná? Je to podobné jako u ostatních nakažlivých nemocí, jako je cholera, mor, spalničky, tuberkulóza, tyfus, úplavice, záškrt, spalničky, korejská horečka, žloutenka, při kterých se karanténa rovněž povinně nařizuje.

Celková čísla nakažených, jak je uvádí většina hromadných sdělovacích prostředků, nemá téměř žádnou výpovědní hodnotu ohledně dlouhodobého trendu onemocnění. Mnohem užitečnější je statistika, která ukazuje počet nakažených v určitém čase a na jednotlivých místech. Podstatné je:

– snažit se R0 snížit pod hranici 1 (je to takový stav, v němž nemocný člověk žije v podmínkách, kdy může nakazit jednoho člověka);

– podporovat přeměnu některých hospodářských odvětví na hromadnou výrobu ochranných prostředků (především plicních ventilátorů potřebných k intenzivní péči při záchraně životů těžce nemocných) v daném místě a zamezit tím globálním hráčům mimořádné zisky zneužívající jejich monopolního postavení;

– umožnit laboratořím daného místa vyrábět vše potřebné pro screening (testovací látky, metody zpracování, vyhodnocení, a především nutné enzymy);

– vyrábět ochranné masky, které jsou nezbytné pro zastavení šíření viru, když opustíme náš domov, jen s náležitým atestem, a to v režii daného státu.

Pokud se ukončí karanténa, aniž by byly připraveny detekční prostředky pro případný návrat infekce a chybějí účinné masky, riskujeme opět tragédii. Základním kritériem pro uvolňování nevybíravých omezení je měření R0. V argumentaci, kterou vede politická elita s obyvateli, je právě tato veličina rozhodujícím kritériem její odpovědnosti z hlediska dlouhodobé strategie. Pro základní orientaci v problematice většina z nás není s to zohlednit po odborné stránce, zda to, co se rozhoduje, má oporu v našem poznání. Ale porozumění dopadu toho, co znamená měření R0, je vždy dobrým začátkem. Je to nepochybně úleva, když prožíváme uvolnění z karantény. Opomíjet systematický screening (brzké rozeznání nemoci v naději, že se včasným zásahem a péčí podaří snížit úmrtnost a strádání) zvyšuje rizika. Nedbat na tato zjištění a nezavádět cílenou (ne plošnou) přísnou karanténou těch, kteří onemocní, by znamenalo neúměrný růst tohoto rizika pro celek. Tento přechodový stav bude muset trvat až do podzimních měsíců.

Zdraví jako společné dobro

Pandemie nás nutí pochopit, že neexistuje žádný skutečně životaschopný tržní systém bez silného systému veřejných služeb. Vede k tomu, abychom přehodnotili způsoby, jimiž vyrábíme a jimiž nabízené konzumujeme. Tato pandemie, jak se zdá, nebude poslední. Odlesňování planety, Amazonka – nemocné plíce Země, tající sibiřské tundry, rozšiřování Sahary, intenzivní velkochov domácích zvířat, ale i trhy s divokými zvířaty v dalekém čínském městě Wu-chan a mnoho dalšího dopadá na celý svět. Globální svět, cestování a konzumní styl života člověku mnoho přináší, ale také jej ohrožuje. V našich civilizačních úspěších je skryta nákaza.

Z krátkodobého hlediska se uvažuje i na Západě o převedení některých podniků a bank, které jsou nadnárodní, do domácích rukou. Ty častokrát nejsou s to citlivěji vnímat místní potřeby. Poučení z tohoto bolestivého jara: změnit pohled na výrobu a odvážit se proměnit výrobu tak, aby klesla nezdravá závislost na globální ekonomice (roušky a ochranné pomůcky jsme schopni vyrábět doma), regulace finančních trhů; přehodnotit účetní standardy s cílem zlepšit odolnost našich výrobních systémů; stanovit uhlíkovou a zdravotní daň; zahájit hlavní plán obnovy ekologické reindustrializace a podpořit masivní přeměnu na obnovitelnou energii.

Pandemie nás vyzývá k radikální proměně našich sociálních vztahů. Dnes, citujeme-li slova Oscara Wilda, cynismus dosahuje hranice, kdy dnešní člověk „zná cenu všeho, ale hodnotu ničeho“. (Tomáš Sedláček) Musíme pochopit, že skutečným zdrojem hodnoty jsou naše lidské vztahy a vztahy s prostředím. Když je budeme privatizovat, zničíme je, a tím zničíme i naši společnost a zároveň ohrožujeme lidské životy. Nejsme izolované monády, spojené pouze abstraktním systémem cen, ale bytosti z masa a kostí vzájemně provázané s ostatními a s krajinou kolem sebe. To se musíme znovu naučit. Zdraví každého ovlivňuje všechny ostatní. I pro ty nejvýhodnější je privatizace systémů zdravotnictví iracionální možností: nemohou zůstat úplně odděleni od ostatních; nemoc je vždy dosáhne. Zdraví je celosvětové společné dobro a musí být jako takové řízeno.

Společné dobro (bonum commune) či společně sdílené statky, jak je definovala Elinor Claire Ostromová († 2012), otevírají třetí prostor mezi trhem a státem, mezi privátním a veřejným. Mohou nás uvést do mnohem odolnějšího světa, našeho světa, který je schopen nepodlehnout šokům, jaký je ten, který způsobila tato pandemie.

Například se zdravím musí být zacházeno jako s něčím, co je v zájmu všech. Tomu musí být přizpůsobeny úřední zásahy co do obsahu i formy, jak s tímto požadavkem skloubit a uspořádat i ostatní práva a povinnosti. Přednost má být dávána přesným zaměřením těchto postupů spíše na místní úrovni než nařizováním plošných zákazů i tehdy, když to není nutné. V místě je možné rychleji reagovat omezeními, která zabraňují shlukování těch, kteří jsou nakaženi. Stát se má zaměřit především na posílení služeb veřejných nemocnic. Na mezinárodní úrovni musí být doporučení Světové zdravotnické organizace (WHO) k řešení epidemické situace přijímána závazněji. Jen málo zemí se doporučeními WHO řídilo před krizí a během ní. Jsme ochotnější naslouchat doporučením Mezinárodního měnového fondu (MMF) než radám WHO. Současný scénář ukazuje, že to není dobře zvolená strategie.

Byli jsme svědky zrodu mnoha iniciativ, které otázku společného dobra reflektovaly z různých úhlů. Jako příklad lze uvést iniciativu vědců (Low-cost), které podnítil společný zájem k vytvoření otevřené platformy s názvem OpenCovid19, která shromažďovala konkrétní zkušenosti se screeningem viru. I u nás vznikají neformální skupiny, které pomáhají lékařům, nemocným i těm, kterým epidemie vzala možnost výdělku. I tyto drobné krůčky ukazují, že v lidské společnosti není solidarita jen prázdným slovem. Je mnoho těch, kteří pomáhají a vědomě nechtějí být viděni na obrazovkách. Jedním z příkladů může být i výzkum neziskové organizace Iniciativy za léky proti opomíjeným nemocem (DNDi), která vznikla v roce 2003, a také díky ní se podařilo vyvinout lepší způsoby léčení malárie, spavé nemoci nebo dalších nemocí. Jen podobný typ neformální spolupráce může v budoucnu pomoci s tím, co prožíváme v současnosti.

Nelze opomíjet ani mikrosvět každého z nás. V něm se objevuje velmi silně strach ze ztráty toho, na co jsme si zvykli, že je pro nás běžným standardem: růst možností konzumního způsobu života. Co můžeme považovat za pozitivní prvek v této krizi? Očišťuje nás od zahleděnosti do konzumního narcismu, od naléhavosti chci všechno a hned, které nejsme s to odolávat. Přivádí nás k tomu podstatnému, co má nejen vyčíslitelnou cenu, ale svoji vnitřní hodnotu: kvalita lidských vztahů a oživení nezbytnosti blízkosti. Okamžik, kdy zmizely z pultů některé základní potraviny, na které jsme byli zvyklí, nám připomněl k našemu prospěchu omezenost našich zdrojů. Pandemie nás uvedla do světa, v kterém platí hranice. Po celá léta nás miliardy utracené za marketing přiměly uvažovat o naší planetě jen jako o gigantickém supermarketu, kde je vše k dispozici na dobu neurčitou. Nyní prožíváme pocit strádání jako něco nelidského. Pro některé je to velmi obtížné, ale může to být příležitost, jak znovu uvažovat o smyslu úspor a vymanit se z mentality lehkovážného zadlužování, které je koneckonců jen jednou z podob moderního otroctví. Na druhou stranu lze doufat, že i určitý romantický způsob prožívání kolapsu, známý jako kolapsologie, bude rychle nahrazen konkrétním vnímáním toho, co drsné potíže ekonomiky v současné situaci znamenají: nezaměstnanost, bankrot, rozbité existence, smrt, každodenní utrpení těch, na kterých virus po celý život zanechá stopy. Přitažlivost očekávaného kolapsu ústící do netečnosti je pravým opakem očekávání konce věků a Kristova příchodu, které je provázeno ochotou ke změně sebe sama jako důsledku již nyní prožívané naděje setkání.

Toto směřování naznačuje již encyklika papeže Františka Laudato sì: pandemie je příležitostí k nasměrování našich životů a našich institucí k trvale oblažující střízlivosti a k vážnému zohlednění směřování světa k jeho dovršení Kristovým způsobem. Tento postoj, který v období pandemie musíme v sobě střežit, je rozhodujícím momentem našeho mikrosvěta. V rámci šokové strategie nelze připustit, aby pod pláštíkem pomoci byla oslabena práva jednotlivce, posilován neodůvodněný policejní dohled nebo podněcováno donašečství a udávání. Copak zákaz účastnit se bohoslužeb není zároveň útokem proti osobní svobodě? Tato hranice je křehká a především pastýři by si jí měli být dobře vědomi, když umožňují přecházet v pastoraci na takové formy činnosti, které rozvíjejí odvahu rozlišovat na konkrétním místě vždy zodpovědně, ale i s plnou mírou svobody. Vnucené zákazy, které postrádají smysl, jsou novým začátkem vyprazdňování kostelů, je-li Boží lid zbaven „rizika“ krajních rozhodnutí, která z dobrých důvodů nemusí vždy slepě sledovat vnější dodržení forem zákonnosti. Nemůžeme se dost dobře v sekulární společnosti dožadovat výhrady ve svědomí v otázkách potratu nebo genderových ideologií, a zároveň se dobrovolně vzdát výhrady svědomí v otázce svěcení neděle, přijímání eucharistie a ostatních svátostí.


Zpracováno dle: Gaël Giraud SJ, Per ripartire dopo l’emergenza Covid-19, in https://www.laciviltacattolica.it/articolo/per-ripartire-dopo-lemergenza-covid-19
Odkazy:
Tomáš Sedláček: O hodnotě a ceně, https://www.vlada.cz/cz/ppov/ekonomicka-rada/clanky/o-hodnote-a-cene-80226/.
Low-cost & Open-Source Covid19 Detection kits, https://app.jogl.io/project/118.
kolapsologie – Zhroucení současného systému jako začátek nové budoucnosti, https://ceskapozice.lidovky.cz/recenze/zhrouceni-soucasneho-systemu-jako-zacatek-nove-budoucnosti.A200519_120108_pozice-recenze_lube.

Text ke stažení naleznete ZDE.

Foto: Alena Rousová.


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
30.6.2020 Jezuitské školy v Andalusii reagují na nouzovou situaci
29.6.2020 Webinář o migraci
24.6.2020 Světový den uprchlíků
19.6.2020 Distribuce potravin potřebným rodinám
15.6.2020 Obnova života a poslání v epoše po Covid-19 (3)



Náš tip

Na počátku nebyl koronavir, ale Bůh

Michal Altrichter

Text komentuje události duchovního života v kontextu koronaviru. Podstatná je Pánova vznešená přítomnost a hluboká zúčastněnost. Autor je přesvědčen, že žijeme v bezprostředním očekávání slavného Pánova příchodu a je nezbytné se na tuto událost připravovat…...
více »






Úmysly Apoštolátu modlitby

Všeobecný úmysl Naše rodiny
Modleme se, aby rodiny dnešní doby byly doprovázeny s láskou, úctou a radou.
Národní úmysl Za rozpadající se rodiny a manžele v krizi – ať na přímluvu sv. Zdislavy vzájemnou láskou, úctou a věrností najdou cestu k sobě i k Bohu.
více »

Nejbližší akce

Výstava projektu "Telč a jezuité"


Poutní mše svatá


Koncert Pocta svatému Ignáci


více »

Nejbližší duchovní akce

Ignaciánská duchovní cvičení


Duchovní cvičení v tichu podle sv. Ignáce


Filmové exercicie


Duchovní cvičení pro všechny


více »

JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil