Články / Články Dnes je 23. 9. 2020  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy




Články

         A     A     A

Červen – měsíc Božského Srdce Ježíšova

Čtvrtek, 18.6.2020
Přiblížení Slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova

Pavel Ambros

P. Pavel Ambros SJ vysvětluje úctu ke Kristovu Srdci.


Již dlouhou dobu je měsíc červen spjat s úctou ke Kristovu Srdci, Božskému Srdci, s tím, co je Nejsvětější. Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova přichází obvykle v polovině měsíce. Slavnost připadá pravidelně na pátek po druhé neděli po Seslání Ducha Svatého. Předchází mu svátky liturgicky spjaté s tajemstvím vlití Ducha a naše putování zaměřuje k druhému Kristovu příchodu. Je to čas, kdy nabývá na síle jedna z proseb modlitby Otčenáš: „Přijď království tvé.“ V pondělí po svátku Seslání Ducha Svatého je nově zavedena památka Panny Marie, Matky církve, a svátek Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze, následuje slavnost Nejsvětější Trojice a Těla a Krve Páně. To vše tvoří zářný celek, jehož obsahem jsou dary a plody Ducha Svatého.

Specifické místo má však osobní příprava, kterou známe jako devítidenní novénu, kdy se každý den křesťan osobně nebo ve společenství s druhými připravuje modlitbou. Boží lid vnímá svým smyslem pro víru, že tajemství Boží přítomnosti mezi námi je nevyčerpatelně bohaté. Navzdory této neprobádatelnosti, nepoznatelnosti a hloubce Božích tajemství je k němu bezděčně stále více přitahován rozvažováním, rozjímáním a obohacující teologickou reflexí Kristova Srdce. Důvodem je přitažlivost obrazu srdce samého. Uchytí-li se v nás touha nebo hoří-li již v nás oheň lásky, posouvá-li se veškeré naše bytí přímo k srdci věcí, na kterých nám opravdu záleží, protože na nich záleží i Kristu, pak se stává součástí naší přirozenosti tento oheň lásky. Obrazem jednoho z církevních otců je možné přiblížit, co znamená jednota dvou srdcí a čím se stává symbolem: železo zcela roztavené v ohni s ním tvoří jeden celek, přestože oheň (Duch) zůstává ohněm a železo (naše lidská přirozenost) je s tímto ohněm Ducha spjato, takže již nemá smysl rozlišovat mezi Bohem a mezi naším srdcem plným Boha. Srdce je jedno z těch mála slov, které by básník použil k tomu, aby dvěma slabikami vyjádřil různé vrstvy hloubky a významu věcí.

Jeden z největších teologů 20. století Karl Rahner mluvil o srdci jako o slovu všech slov, totiž že je přítomno v celém stvoření. Člověk hledající jádro věcí za jeho pojmy hledá záměr Boží, který je skryt v intimitě Ježíšova Srdce jako stálý paprsek lásky. Je praslovem, které nacházíme v nejniternějším původním středu lidské osoby jako klíč k porozumění dílu stvoření. Srdce poznává nejhlubší význam jedinečným způsobem. Poznává záměr Boží se mnou vzhledem k věcem a situacím, o kterých uvažujeme a přemýšlíme. Potřebujeme taková slova, stejně jako potřebujeme básníky a umělce, spisovatele a skladatele, aby nám tato slova přinášeli a pomohli nám osvobodit se z krunýřů pouhé správnosti a logických předpokladů, rozumných způsobů a nesporných důsledků, které definujeme (ohraničujeme) axiomaty „mého“ poznání. Již samotný jazyk prostých lidí, kteří ho používají předvědeckým způsobem na základě své prosté lidské zkušenosti, není způsobem řeči méně hodnotným než sofistikované analýzy. Tato řeč pro život víry je zkušeností modlitby s Bohem ztělesněnou v tradici a v obřadech církve. Je méně rizikovou pro život z víry než pouhé ustrnutí v logických sylogismech nebo domýšlivých a sebestředných filosofických přístupech a systémech. Jen v srdci se rozvíjí možnost rozhovoru s Otcem naplněného důvěrou a důvěrností: Proto tuto možnost ticha srdce před Bohem bráníme i před vymezeními, která ve své podstatě činí z Boha pouze předmět bez dalšího. Omezují Boží zjevení svým zorným úhlem výlučnosti. Kultura Božího lidu spojuje srdce bezděčně s láskou. Opakovaně používá symboly srdce (logo ve tvaru srdce), které odkazují na lásku. Praslovo srdce se objevuje ve zjevném růstu osobní odvahy, dotyčný se stává srdnatým. Štědrý člověk v sobě skrývá velké srdce. V době zármutku, kdy se ptáme, čím kdo prošel v těžké osobní ztrátě, neváháme hovořit o zlomeném srdci. Básníci s oblibou píší o tom, že vše podstatné poznali v jádru hlubin srdce. Heslo ve znaku sv. Johna Henryho Newmana († 1890) – Srdce promlouvá k srdci (cor ad cor loquitur) – rozvíjí vyznání sv. Františka Saleského († 1622): „Slovo, které vychází z úst, vchází do ucha; ale slovo, které vychází ze srdce, se nezastaví, dokud nedosáhne jiného srdce.“ Proto mluva srdce zahrnuje i ticho, které přechází v tiché rozhovory srdcí. Slova srdce odkrývají i zahalují, protože láska v nich přítomná roste.

Denní sebeodevzdání Nejsvětějšímu Srdci je součástí soudobé katolické spirituality. Zásluhou sv. Markéty Marie Alacoque a sv. Klaudia de la Colombiére čím dále tím více a vroucněji se ujímalo u věřících. Stalo se osou apoštolátu modlitby (1844) a zůstává těžištěm i jeho nové podoby – Celosvětové sítě modlitby s papežem (2018). Generace věřících katolíků i mnozí křesťané dneška se spojují s papežem Františkem v modlitbě, která se dívá na potřeby světa pohledem zakořeněným v Ježíšově Srdci, které chce všechny přitáhnout k sobě a přivést k Otci. Úcta k Božskému Srdci je zaměřená misijně a dává křesťanům světlo, které je směřuje v jejich křesťanském povolání k tomu, aby sami předali druhým to, co jim bylo darováno. Kdokoli začíná své ráno tím, že naladí své srdce podle vlnové délky Kristova Srdce, chce mu být podobný, chce se s ním sjednotit, chce mít podíl v jeho způsobu rozhodování o tom, co dělat a co ne, pro co se namáhat a co nechat být jako neužitečné pro spásu celého světa. V modlitbě sebeodevzdání se předem, bez předběžných podmínek, dáváme k dispozici pro Kristovo poslání. Nejenže můžeme začít každý den s Pánem, ale také v jeho závěru, kdy večer den uzavírá, můžeme krátkým shrnujícím pohledem přehlédnout všechna obdarování, dary a příležitosti, které každý den jsou pro nás v Božích záměrech s námi připraveny. Konečně, když den je završen novým stvořením již prožitého dne prostřednictvím našeho zpytování a lítosti nad opomenutími, zanedbáními, nedostatečnou bdělostí srdce, nešťastně vyřčenými slovy, zvrácenými myšlenkami a zraňujícími skutky, dovolíme Bohu, aby do všeho vstoupil a proměnil naše slzy v životodárný déšť Božího odpuštění, nezbývá než mu vzdát chválu a dík, že nám dal možnost mít podíl na jeho díle spásy. V tomto stavu srdce začínáme růst jako misionáři dnešní doby.

O co jde, když se modlíme s celou církví? Teprve v ní existuje úplnější rozměr naší modlitby, získává v ní hlubší obsah. „Nemodlíme se“, modlitba se nás zmocňuje, stává se v nás ohněm Ducha, který sleduje úplnější účel, než jak jej můžeme vnímat jako opodál stojící jednotlivci. Stáváme se modlitbou, protože jsme jedno s tím, kdo je Synem a modlí se k Otci jako jediný Syn v duchu a pravdě. Modlitba církve je modlitba Kristova Těla s jeho hlavou. Obsahuje to jediné v mnohém (modlitbu Krista Velekněze) a to mnohé (modlitba „království kněží a svatého lidu“ /Ex 19,6a/), co nejsme schopni obsáhnout, se stává jedním (celým Kristem).

Každý měsíc je kdokoli z nás vyzván, aby zvážil úmysly apoštolátu modlitby předkládané Svatým otcem. Jeho prostřednictvím nahlížíme celý svět, vidíme jej očima Otce. Tento pohled ztvárňuje Kristovo Srdce a každé srdce, které v něm přebývá. Vzdálené, často neřešitelné otázky jednotlivých míst světa a okruhů tíže starého života se stávají našimi osobními, blízkými, nám svěřenými a námi osvojenými. Posláním této sítě, která je co do četnosti největší na světě, je šířit poselství papežových záměrů, které se zrodily ze tří podnětů: z výzev, kterým lidstvo čelí, z poslání církve, které je jí bezprostředně svěřeno, a sdíleného soucitu nad světem, který naplňuje Kristovo srdce a nám se stává zjevným prostřednictvím papeže. Volá po naší odpovědi. Nemůže zůstat bez ozvěny, co přitom zaslechneme. Ozvěna našeho srdce napodobí mohutnost tlukotu Srdce v tepnách naší doby. Je-li naše sebeodevzdání v modlitbě skutečnou obětí spojenou s úmysly nesoucími tep doby, je tomu tak z toho důvodu, že jsou v srdci papeže ozvěnou Ježíšova Srdce (můžeme mít důvěru, že Ježíš s papežem bezprostředně hovoří). Výzvy se mění v modlitbu celé církve, celého Božího lidu a skrze naše srdce se stávají tepem Kristova Srdce uprostřed světa. Není to zde pouhá katolická loajalita ke své církvi. Rozhodnutí naší svobody je neseno záměrem nabídnout sebe sama pro poslání, které chce Ježíš s námi sdílet. Otevíráme v sobě hlubší rozměr naší ochoty, dispozici našeho srdce připojit sebe sama k Božímu jednání ve světě. Zasvěcením Božskému Srdci již nejsme jen pozorovateli, ale přímými účastníky. Srdce Spasitele je zasaženo bídou světa, takže soucítění s bídou člověka se přetavuje v oheň lásky, kterou utváří nový život. Dává člověku to, co má: proměnu lidského v božsko-lidské. Proto chceme být co nejblíž jeho Srdci, když zjišťujeme, jak tato životodárná síla se stává něčím, co můžeme předat jiným. Boží život roste v nás tím, že ho předáváme dále. Modlitba za druhé nemá proto hranice.

Zbožnost je oblíbeným slovem sv. Ignáce z Loyoly. Když hovořil o hluboké zbožnosti, vyjadřoval tímto slovem důvěrnou blízkost s osobou Krista a osobní modlitbu, která ho s ním sjednocuje, kterou „není v našich silách získat a uchovat si“ (DC 322). Můžeme ji chápat jako postoj volby, v níž se odráží náš záměr odpovědět na projevenou lásku neustále vzrůstající v našich vlastních srdcích. Nechme se přitáhnout tím, jak se můžeme podílet na soucitu a lásce Kristova Srdce k celému lidstvu. Spolu s tím i roste v člověku slitovnost a láskyplná náklonost k celému stvoření. Z naší strany oba tyto vnitřní postoje nemusí splňovat všechny náležitosti úmyslu, který je podložen úplným poznáním toho, co znamenají, jaký mají význam a v čem přesně spočívá požadavek naší spoluúčasti. Jedná se o nadpřirozenou, vlitou ctnost lásky k člověku a ke světu, která se dotýká nejhlubšího jádra naší vlastní bytosti, vyrůstá z toho, co nazýváme obraz Boží v nás, který na nás apeluje a vnitřně přitahuje k tomu, abychom se mu svojí svobodou připodobnili. Jsme totiž stvořeni k obrazu a podobenství Božímu. Velmi dobře bychom o tom mohli mluvit jako o hnutí Ducha v našich vlastních srdcích. Zde se naplňuje to, co apoštol Pavel přibližuje svým pohledem na podstatu toho, co a jak z člověka činí člověka duchovního: „Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha Svatého, který nám byl dán.“ (Řím 5,5) Duch Svatý je přítomen v srdci člověka jako osoba. On – Osoba skrze osobní sjednocení s člověkem může „vlít“ Boží lásku do srdce, učinit ji člověku přístupnou i skrze duchovní a tělesné smysly. „Bůh je vlévá do duše věřících, aby věřící byli schopni jednat jako jeho děti a zasloužit si věčný život. Božské ctnosti jsou zárukou přítomnosti a působení Ducha Svatého v mohutnostech lidské bytosti.“ (KKC 1813) Vedle této vlité teologické ctnosti Bůh vstupuje do srdce jako projev naší nabyté duchovní svobody, která skutečně otevírá srdce k přijetí tohoto daru. V této souvislosti je srdce slovem, které vyjadřuje hlubší realitu celistvosti člověka, kterou jiná slova nemohou postihnout. Jsou domovem Božího přebývání v nás po křtu svatém, kdy naši celistvost tvoří jednota duše, těla a Ducha Svatého. Tím je otevřena možnost života v Duchu Svatém jako zároveň možnost vlastního lidského způsobu bytí. Člověk se stává novým člověkem. Tuto původní, Bohem stvořenou skutečnost ráje lidského bytí hledáme zde na zemi a dosahujeme jí po Božím soudu ve věčném životě, který je nezaslouženým Božím darem i projevem naší celoživotní volby nechat se obejmout Otcem. Srdce spojuje vědomí i podvědomí, minulost s přítomností a budoucností, prostor s časem podle podoby Krista, pravého Boha a člověka.

Když vstoupíme plně do dynamiky duchovních cvičení sv. Ignáce, jsme neustále povzbuzováni, abychom ve svých meditacích spočívali po celou dobu, ať už rozjímáme nebo nazíráme, v blízkosti Kristova Srdce a všímali si více jeho lidského, viditelného těla (biblicky soma) jako člověka s jeho zevnějškem. Díváme se takto na Krista v jednotlivých evangelních příbězích a prosíme, abychom ho poznali důvěrněji a aby nám dal poznat, jak pro nás pracoval a stále pracuje. Vstupujeme do prostoru skutečnosti, v níž se „Bůh pro mne namáhá a pracuje ve všech stvořených věcech“ (DC 236). V exercičních meditacích se učíme toto dění v Kristově Srdci odvažovat. Připomínáme si „přijatá dobrodiní stvoření, vykoupení a zvláštních darů s velkou oddaností“ (DC 234). Znalost, která v nás roste, je mnohem více „v srdci“ než „v hlavě“. Z této důvěrnosti se rodí předsah, předběžné zaměření k Bohu, které v sobě pěstujeme jako oddanost Nejsvětějšímu Srdci. Nejedná se o soubor myšlenek, ale o kontemplaci, hledící na zraněný bok ukřižovaného Krista, z něhož vytekla krev a voda. Takto uchopená smyslová danost, obraz obsahující nejen to, co vnímáme smysly a rozumem, nýbrž obraz překračující to, co znázorňuje smyslově. Stává se symbolem, spojením viditelného a neviditelného. Oddanost se zde rodí v pohledu na Krista, umožňuje růst vnímání. Když se na něj takto nepřestáváme dívat, je nám odhalováno, jak jsme nahlíženi ze strany Boží ve své jedinečnosti, nezaměnitelnosti a neopakovatelnosti. Jinak řečeno: jak se k nám osobně sklání a ujímá se nás. Naše srdce se k němu přibližuje, abychom sdíleli jeho pohled na nás osobně a s tím i jeho nahlížení na celé stvoření v celku. Když takto uvažujeme, tušíme, že se nejedná o intelektuální myšlenky. Aniž bychom jimi pohrdali, učenlivost v Duchu nás ujišťuje, že se jedná o záležitosti srdce, které je překračují. Mluvíme o jeho Srdci v našem srdci. Odvážíme se hovořit o svém srdci v jeho Srdci.

Papež František s oblibou ukazuje, že „musíme znovu pocítit, že se vzájemně potřebujeme, že neseme zodpovědnost jedni za druhé a za svět“ (Laudato Siʼ). Tuto podobu zbožnosti, kterou si křesťan osvojuje a předává v úctě k Božskému Srdci Páně, vždy znovu objevujeme. Papež František na svém Twitteru k tomu poznamenal, že „Srdce Kristovo je tak velké, že nás chce přivítat do revoluce něhy“. Teď prosím zastavte a přečtěte předchozí větu ještě jednou. Platí pro mne, že v tomto měsíci Božského Srdce se připojím k těm, kdo se připravují na tuto revoluci něhy k tomuto zkoušenému světu? Přejme si a učiňme něco rozhodného, aby tato něha, Ježíšova srdečnost, rostla i v našem vlastním srdci. Není nesnadné si nepřiznat, že tento rok nebyl jako každý jiný, celá planeta byla zkoušena zvlášť těžce. Ať otevřeme své srdce k této sdílené odpovědnosti a staneme se nástroji této revoluce něhy, kterou náš svět tolik potřebuje a po které touží. Proč? Cesta k životnímu dovršení nebývá narýsovaná správností, na kterou se odvoláváme, když naším skrytým či zjevným záměrem je pravda jako uplatnění moci a ideové převahy nad druhými. Naše putování k dovršení je podle příkladu Krista vydlážděné srdečností, která bránu k druhému otevírá a dodává odvahu přijímat s pravdou i toho, kdo ji přináší.


Text ke stažení naleznete ZDE.

Foto: Alena Rousová.


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
5.6.2020 Ruah
1.6.2020 Trojmocný máj
25.5.2020 Letnice
11.4.2020 Šestý krok cesty: Pašije o Kristově utrpení (7)
10.4.2020 Šestý krok cesty: Pašije o Kristově utrpení (6)



Náš tip

Průvodce duchovním životem

Jean-Joseph Surin

I když se Jean-Joseph Surin SJ (1600–1665) vydání svého Průvodce duchovním životem už nedočkal, vycházel později a mnohokrát. Znalci dějin spirituality považují tohoto autora za předního mistra duchovního života, a další ho počítají mezi nejdůležitější francouzské mystiky…..
více »






Úmysly Apoštolátu modlitby

Všeobecný úmysl Úcta ke zdrojům planety
Modleme se, aby zdroje naší planety nebyly drancovány, ale sdíleny spravedlivě a ohleduplně.
Národní úmysl Za nezávislost veřejnoprávních médií – ať pod ochranou sv. Václava politici hájí pravdu, spravedlnost a dobro všech.
více »

Nejbližší akce

Studentský Velehrad


Živě s Noe: S jezuity


Velehrad si připomene tři důležitá výročí


více »

Nejbližší duchovní akce

Duchovní obnova pro seniory


Kněžské exercicie


Kněžské exercicie


Liturgické exercicie pro kněze


více »

Kalendárium

Schválení Tovaryšstva Ježíšova


JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil