Články / Články Dnes je 2. 12. 2020  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy




Články

         A     A     A

Infekce, onemocnění a pocit viny: rozlišování v době „polní nemocnice“

Středa, 4.11.2020
Krizová pastorační nabídka 17

Pavel Ambros

Podněty P. Pavla Ambrose SJ ke vztahu zdravých vůči těm, kteří se nakazili koronavirem.


Česká armáda na výstavišti v pražských Letňanech vybudovala záložní polní nemocnici pro pacienty s Covidem-19. Doufá, že lůžka zůstanou neobsazená. Ale celá Česká republika se stává „polní nemocnicí“. I naše křesťanská společenství se jimi stávají. Společně prožíváme spojitost mezi způsobem našeho chování a následným onemocněním, které vypukne. Jak se změní naše vnímání druhého, když onemocní Covidem-19? Biblicky řečeno: Jak se máme stavět k malomocným dnešní doby? Tato otázka je jednou z nejchoulostivějších a nejobtížnějších. Musí na ni odpovědět každý zvláště tehdy, když infekce zasáhne jeho domácí nebo pracovní prostředí. S odpovědí zápasí, a bude zápasit stále více lidí.

Obecně platí zásada, že neodpovědné chování (nerespektování sanitárních nařízení, nedodržování hygienických předpisů a podceňování rizik atd.) usnadňuje šíření infekce a ohrožuje nejen člověka samého, nýbrž i druhé. Každé podcenění příkazů a zákazů (jazykem prydepe jsou to opatření) a uzávěrů (lockdown – původně uzavřené oddělení ve věznici pro vězně potrestané zpřísněním trestu neboli samotka, izolace) může, a také působí nedozírné následky.

Nelze opomenout ani druhou stránku této zvýšené sociální pozornosti: prohlubující se bariéru mezi nakaženými (ne nutně nemocnými) a ostatními. Internet ji znásobuje. Rychle se šířící myšlenky a soudy jeho prostřednictvím – častěji si to připomínejme – vycházejí vstříc našim horším stránkám. Opakovaně se objevují vždy, když patologická a klinická dynamika sociálních vazeb vzrůstá a zcela pohltí náš vnitřní prostor. Vztah člověka k člověku v době infekce je stále více pod „kontrolou“ vyžadovaných způsobů chování jednotlivců, rodin i skupin, celého společenství. Proto je vyhlašován nouzový stav, který umožňuje omezit běžná práva člověka jako je volný pohyb nebo svoboda vyznání. Plodem je sílící stádovité veřejné mínění, klima epochy, v němž začne postupně nabývat vrchu pocit či dojem (!), že každý infikovaný je považován více méně za viníka nákazy. Sociální vnímání je deformováno. Nakazí-li se někdo, je nahlížen optikou viníka. Za to, že se někdo nakazí, může ten, kdo je předem vinen. Tím spíše, když se jedná o blízkého člena rodiny nebo kolektivu. Nositel nákazy i jeho nakažená oběť je v pozici viníka, který „zatěžuje“ ostatní. Navíc je očividně na obtíž.

Zákazy a uzávěry, které se skrývají za zamlžujícím označením (bezpečnostní) opatření, směřují k jednomu cíli: k imunizaci, která má vrátit životu jeho důstojnost. Na druhé straně stvrzují běžně (až nepochopitelně lehce) zákeřný trend, který nekriticky přejímáme: sílící defenzívu vůči nemocným v domnění, že na nich spočívá vina za jejich nemoc. Podvědomě v sobě nosíme odsudek vůči nemocným, a to dokonce i při mnohem méně závažných onemocněních než je to, které nás znepokojuje dnes. Myšlenka, která ovládá naše srdce, je překvapivě prostá. Již jako děti jsme slyšeli: „Protože se pořádně neoblékáš, máš rýmu.“ Je nám vnuceno pravidlo: pokud se neoblečeš pořádně, prochladneš a budeš nemocný. Když je někdo nachlazen, je to proto, že něco opomenul nebo zavinil. „Je to tvoje vina,“ slyší děti často od svých rodičů. „Můžeš si za to sám,“ slyší nemocní senioři od svých dětí. Tento lidsky srozumitelný, ale logicky chybný způsob uvažování představuje sociálně zakotvenou bariéru nahánějící hrůzu a svévoli vůči nemocným. Tím jsme subjektivně naočkováni ve svém vztahu k nemocným. Paradoxně tento postoj vyrůstá z touhy druhého zachránit a pomoci mu. Nemocný přestává být osobou, ale stává se nemocí, předmětem naší „odborné“ péče, do které promítáme naše modely uvažování, nevědomí a ostatní – povětšinou skryté – postoje. Přistupujeme k nemocnému z pozice, která si nepřiznaně osobuje právo posuzovat míru zavinění. Z tohoto hlediska záchrana není ničím jiným než plodem značného zkreslení, jímž posuzujeme nemoc jako takovou. Morální hodnocení nemoci z pozice nadřazenosti (my jsme přece zdraví, a proto bez viny) se stává „normální“. Má sklon rozšiřovat „systém“ rétorického ospravedlňování „našich“ opatření. Co v sobě skrývají? Budeme-li upřímnější: budujeme „samotky“, do nichž jsou nemocní vrženi, nebo dokonce, což je ještě více varovné, je dobrovolně volí! Nepředjímají tím přijatelnost „dobrovolné“ eutanázie? Tento v nás zakořeněný postoj neumožňuje úplnější pochopení toho, co vše se v nemoci děje: syndrom nemoci je projevem nápravy poruch, které narušují rovnováhu umožňující život. Hranice mezi zdravím a nemocí není vždy snadno stanovitelná, ale přestaneme se o ni zajímat. Přestává být součástí lidských vztahů, které konstituují lidskou důstojnost.

Je zjevně chybné mít za to, že nemocí se může ospravedlnit legitimita politického boje nebo nabízené možnosti ekonomického zisku z obchodu s lidskou bolestí. Děje se tak! Zde má zaznít jednoznačně hlas církve i za cenu rizika, že se tím naruší harmonie duchovní a světské moci. Podobně je zavádějící poraženectví, pochybnosti, že jakýkoli prostředek boje s nemocí je konec konců odsouzen k neúspěchu. To, že nemůžeme všechno, neznamená, že nemůže vůbec nic. Není tomu tak. Musíme se stavět proti pokušení, že zneužívání pocitu viny (vyvolané omylem nebo opomenutím) nemůže být důvodem paušálního obviňování nemocných, celých skupin lidí nebo celé společnosti. Je pokusem vyhnout se svéodpovědnosti a přenést ji na někoho jiného. Kriticky si všímejme toho, jak pracují tvůrci veřejného mínění a jaké argumenty padají ve škole, práci, sportu, politické diskuzi, rodině, farnosti i jinde. Je snadné vinit infikované z jejich vlastní nákazy. I tehdy, když by to bylo oprávněné, ani jejich zaviněná nedbalost či opomenutí z nás nesnímá vůli k sounáležitosti a lásce k bližnímu, který chybuje. Obvinění či výčitky jako obecné kritérium jsou v tomto smyslu velmi riskantní, navíc zhoršují vyhlídky na uzdravení.

Pozorujeme i v pastorační praxi, že chování vůči nakaženým přechází ze vztahově patologické roviny do roviny morálního odsudku. Tento přechod nebývá nikdy přímý, je pozvolný. Obsahuje mnoho odstínů ožehavých rozhodnutí, drobných krůčků a gest, které postupně vytvářejí náš postoj k nemocnému. Deptat obviněním je snadné; hledat způsob, jak být nablízku infikovanému, se nedá zvládnout zjednodušujícím postupem. Ti, kdo jsou nezodpovědní, vystavují sebe i ostatní většímu riziku. Ti však, kdo tuto zodpovědnost interpretují způsobem, jímž ospravedlňují sociální vyloučení novodobých malomocných, se jen stěží mohou měřit kritérii evangelia. Navíc i sebelépe fungující ochrana před nákazou nedává stoprocentní záruku neonemocnění. Je proto na místě zastat se jednoznačněji těch, kteří – ať už jsou původci nemoci ve svém okolí, nebo svou imunologickou zkušeností, genetickými predispozicemi, postoji a chováním náchylnější k onemocnění, nebo žijí v zevním prostředí, kde determinanty nemoci jsou více a stanou se nositeli infekce – se stávají oběťmi morálního odsuzování, sociálního vyloučení nebo izolace. Je proti spravedlnosti přisuzovat každému z nich vinu jen z tohoto důvodu, že je (nebo byl) možným nositelem infekce nebo onemocněl.

Ve jménu péče o nakažené či nemocné nelze porušovat svobodu člověka a rovnost lidí. I nemoc je polem, na kterém vzkvétá lidské bratrství. I seberozumnější nařízení, zákazy a uzávěry nemohou rezignovat na úctu k člověku, který se nyní liší od druhých svým zdravotním stavem. Není horším člověkem ani tehdy, když můžeme průkazně určit příčinu nebo řadu příčin jeho nemoci, ale i tehdy, když racionální výklad vnitřního mechanismu, který vede od zdraví k nemoci, nelze předložit. Zejména bychom měli v této velmi osobně choulostivé situaci zvážit odlišnou, situaci přiměřenou pastorační strategii, která proniká k jádru nemoci. Je jedním z ohnisek krize víry. V dějinách církve nacházíme velmi mnoho příkladů, jak církev reagovala na krizi víry, která může být způsobena nemocí. Nedostatečné je prázdné chlácholení pastýřů, kterým snaha vyjít v ústrety státní moci je více než horlivost o spásu duší.

Pád do hříchu a stav nemoci vytvářejí formy krize, které mají rozdílné příčiny, různé projevy a odlišné postupy uzdravení. Je zapotřebí zohlednit specifické rysy pandemické infekce. I tehdy zůstává základním zdrojem vztahu s pacientem dotek, aniž by tento základní přístup popíral medicínu založenou na faktech, například podávání odpovídajících léků nebo nutné preventivní hygienické instrukce. I v případě sanitárně zdůvodněného odstupu představuje dotek, s nímž se přibližujeme k pozitivně testovaným, infikovaným i nemocným, charakteristickou formu odezvy, jež křesťan (laik, řeholník nebo kněz) může dát v obtížných událostech pozitivně testovanému i zvláště nemocnému. Zde je na místě užití metafory polní nemocnice. Naše situace připomíná zákopy na frontě před útokem nepřítele. I v tak vyhrocených okolnostech nesmí dobře míněné a odborně podložené snahy, jimiž se potírají projevy chování sociální nezodpovědnosti, skončit obviňováním pacienta a ponecháním ho bez pomoci tělesné, vztahové a duchovní. Pastorace jako Bohem nám svěřená péče o sebe navzájem, třebaže se uskutečňuje i hygienickými nařízeními, neznamená budování zdí mezi pozitivními a negativními, vždy rozšiřuje prostor bratrství mezi různě nemocnými. Kdo z nás je skutečně zdravý?

Pastorace je zaměňována za služby klientům pomáhajících profesí. Co je skryto za těmito službami se spirituální dimenzí? Spiritualismus (spiritualita méně pozorná vůči celému člověku jako osobě, k člověku jako obrazu Božímu) a pragmatismus (styk s životní realitou, která nezahrnuje integrální dovršení člověka a spokojuje se s přežíváním) přinejmenším v některých ohledech nemusí nutně být plodem racionalismu. Platí však, že každé zjednodušení uzavírá člověka do vlastního (tedy sebestředného) systému právě proto, že uzavírá člověku možnost mít účast na životě, který si nemůže dát, ale který může přijmout jako obdarování plností života. V každém ohledu jedno i druhé zakrývá adekvátnější komunikaci s životem Božím v nás jako osobní přítomností Otce (v celé Trojici), která postupně proniká vše, co člověk je a co člověk má. Tento spirituální redukcionismus je jedním z postupů pozitivismu vůči tomu, co je duchovní. Chce poznání duchovní zkušenosti převádět na vykazatelná, případně měřitelná tzv. „fakta“. Často tíhne k tomu, aby jen opakoval vzorce svého poznání, znovu je zařazoval a utvářel z nich systémy poznatků na základě měřitelných faktorů. Projevuje se ve výsledku tvorbou standartních postupů pomoci a intervence. Své postupy staví na metodách převzatých z různých oborů psychologie nebo sociologie. Je psychologickým nebo sociologickým poznatkem „zabaleným do obalu“ spirituality.

Pastorační intervence, která by sledovala tento postup, je postavena mylně na (částečné) vysvětlitelnosti života člověka. Zůstává však stát před branami života (!) jako tajemství Božího obdarování, které člověk svobodně přijímá. Na těchto stezkách se lidský život stává alespoň zčásti neosobní činností (předmětem mediálního zájmu), nenechá se vnést do tajemství toho, co je stále hlubším osobním zakotvením lidské bytosti v lásce Boha samého. Klinická pastorační praxe založená na spiritualismu usiluje o „saturaci spirituálních potřeb nemocných jako součást holistické péče“, dále se věnuje „existenciálním, spirituálním a náboženským potřebám“ a nabízí „péči duchovních potřeb“. Je nároková ze strany člověka. Pastorace je imperativ ze strany Boží. Existuje riziko hluchoty k milosti, tedy k daru víry, i když milost určitě dokáže překonat všechna uzavření. To, co obvykle pro nemocné konáme, nepomáhá vnímat lásku, která má božský rozměr a Boží měřítka. Koná se mnohé, ale z naší činnosti nevyrůstá nové uschopnění vnímat Boží lásku, která nám pomáhá otevírat naše srdce s jemností, v jeho milosti. Soudobá podoba ars moriendi (umění umírat) je ponechána v praxi zdravotnických zařízení novým technologicko-medicinálním postupům. Moralismus těchto nových technologií umírání se promítá do standardizované klinické pastorační praxe jako jedině žádoucí a sociálně akceptovatelné. Pastorace je nejdříve vytěsněna do oblasti soukromí (private), následně byrokraticky znemožněna a stává se neveřejnou či utajovanou činností církve. Ožívá zkušenost podzemní církve. Průvodním znakem je ztráta vazby na společenství věřících, které již netvoří duchovní prostředí jeho umírání. Člověk je přenechán – podobně jako v jiných oblastech medicíny – odborníkům. Zaměřuje nemocného k sobě samému, a tím se uzavírá člověk do vlastního cítění místo toho, aby se srdce nesené klidným světlem osobní přítomnosti Ducha otevíralo naději Kristova příchodu. Milost je v Ježíši božská a lidská zároveň. Svátostná pastorace nás osvobozuje, uklidňuje, nutí nás hluboce dýchat v Duchu a vede nás do stále nové duchovní a psychofyzické existence s Kristem Zmrtvýchvstalým. Je prodchnuta pastorační horlivostí jít do krajnosti.

Lidskou pospolitost a bratrství oživuje pastorační horlivost po spásu duší. Pastorační horlivost zahrnuje namáhavější cestu, pomáhá překonávat sklíčenost a skleslost, zdolávat ztrátu naděje do budoucnosti a upevňovat důvěru v pomoc Pána, který činí ze jha břemeno lehčí. V životě církve nacházíme mnoho příkladů, kdy duchovní rozlišování přispívá k překonávání falešných či pseudovědeckých řešení mnoha lidských záležitostí. Kristova přítomnost se projevuje v životě člověka jako stálá inkarnace, kdy Kristus se ujímá všeho, co člověk požívá, a činí to svým tělem. A co je součástí Kristova těla, je součástí zmrtvýchvstání. Pastorační horlivost je základem takové pomoci člověku, která vede k tomu, že člověk neztratí v životě dispozici k jednoduchému a v zásadě velmi hlubokému kontaktu Boha s člověkem v jeho životních situacích.

Ten, kdo ztrácí schopnost naslouchat Bohu v životních situacích, kterými je zkoušen, přichází i o schopnost naslouchat sobě a přestane rozumět i druhým. Důvěra v duchovního otce je základem nesvátostné pastorace, protože umožňuje člověku opustit navyklá schémata svého chování, která slouží k přežití vlastními silami. Tato kategorie se dostává na první pomyslný stupeň hierarchie dobra. Duchovní rozlišování rozpoznává lépe slepé vůdce, kteří uvádějí člověka do proudů vypjatých emocí a s člověkem si jen zahrávají. Rozlišování dává pokoj, který je schopen odolávat katastrofickým vizím.

Propojení božského a lidského milostí naproti tomu otevírá horizont důvěry dovršení lidského života. Ale také napomáhá přijmout ty, které nám Bůh do cesty posílá, ať už jako pomocníky v našich nesnázích, ať už jako ty, kterým můžeme pomáhat. Písmo hovoří o tom, že dříve než přijde Mesiáš, musí přijít Eliáš. Můžeme to přeložit do řeči naší zkušenosti jako plod působení Ducha: rodí se mezi námi ti, kteří obracejí srdce otců k dětem a srdce dětí k otcům.


Text ke stažení naleznete ZDE.

Foto: Alena Rousová.


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
27.11.2020 Spát – nebo bdít?
6.11.2020 Čas pandemie – vzácný čas zmoudření?
29.10.2020 Možnost ztišení v centru Kolína nad Rýnem
19.10.2020 Bez Kříže
19.10.2020 Nově objevit slavení neděle a svátků



Náš tip

Čím dál větší Bůh

Brian O’Leary

Irský jezuita Brian O’Leary vychází z pestré zkušenosti dlouhodobě přednášejícího na různých institutech, ale rovněž ze zkušenosti exercitátora v několika světových centrech spirituality Ignáce z Loyoly. V textu nám ukazuje, jak pomáhá ignaciánská spiritualita odhalovat…..
více »






Úmysly Apoštolátu modlitby

Všeobecný úmysl Život modlitby Národní úmysly Za nenarozené, nechtěné a zneužívané děti – ať na přímluvu sv. Ludmily každého přijímáme s vděčností a úctou k Bohu za dar života.
více »

Nejbližší duchovní akce

Adventní duchovní cvičení pro všechny


Adventní duchovní cvičení pro všechny


Duchovní obnova pro hasiče a členy Matice Svatohostýnské


Adventní duchovní cvičení pro všechny


více »

Kalendárium

Svátek sv. Františka Xaverského


JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil