Články

Odvážit se vstoupit do Apokalypsy (1)

Pavel Ambros

Přesto je to biblická kniha, a když se v naší liturgii čte jako slovo Boží, odpovídáme: Bohu díky. Je to poslední z biblických knih, poslední kapitola celé Bible. Jak bychom se cítili, kdybychom některou knihu nepřečetli až do konce? Celá kniha začíná slovy: „Zjevení Ježíše Krista.“ A končí slovy: „Milost Pána Ježíše buď se všemi!“ Začíná a končí Kristovým jménem. Je to jeho zjevení (Zj 1,1). Končí Amen, oslavujícím milost Pána Ježíše (Zj 22,21). Slibuje požehnání těm, kdo ji čtou, i těm, kdo ji poslouchají a „zachovávají, co je v tomto zjevení napsáno“ (Zj 1,3). Zajímavé je, že všechny hlavní křesťanské tradice ji uznávají jako součást Písma svatého. U jiných knih se vedly diskuze, některé do kánonu přijaty nebyly.

Církev se k této knize staví, zdá se, obezřetně. Během liturgie o nedělích se čte jen sedmkrát: o svátku Krista Krále v roce B nedělního cyklu a o velikonočních nedělích v roce C. Jak se na ně dívat? Jako na bránu či vstup do celé knihy. Jaký záměr sledovali tvůrci lekcionáře? Povzbudit nás k hlubšímu proniknutí do velikonočního tajemství, víry a radosti.

Minulou neděli, v neděli Božího milosrdenství, jsme četli z první kapitoly (Zj 1,9-13.17–19). Dnes se vedou diskuze nad tím, jestli evangelista Jan je i autorem této knihy. Pravdou je, že podobně jako existuje vztah mezi Lukášovým evangeliem a Skutky apoštolskými, existuje souvislost mezi Janovým evangeliem a Apokalypsou. Podobně je chápán čas nové epochy: v evangeliu nastává hodina, „kdy opravdoví Boží ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě“ (Jan 4,23). Apokalypsa hovoří o tom, že se mu dostalo zjevení v „den Páně“ (Zj 1,10). Ježíš v obou knihách hovoří o tom, že je živý: Martě u hrobu říká, že je „vzkříšení a život“ (Jan 11,25) a jako dobrý pastýř přišel, „aby měly život a aby ho měly v hojnosti“. V Apokalypse o sobě říká nejen to, že je „První i Poslední“ (Zj 1,17; ὁ πρῶτος καὶ ὁ ἔσχατος), ale je „živý“ (Zj 4,10; ὁ ζῶν) Tento Jan nazývá sám sebe naším bratrem: „Jan, váš bratr“ (Zj 1,9). Je plný duchovního poznání: čte v knize života (Zj 3,5; a jinde) a čerpá ze stromu života (Zj 2,7, další). Svůj život chápe jako součást života církve v nesnázích kvůli „hlásání Božího slova a pro svědectví o Ježíšovi“ (Zj 1,9) Můžeme si ho představit, jak z Patmosu hledí přes moře k sedmi asijským církvím, které byly adresáty jeho knihy. Toužil by je znovu spatřit; jediné, co může udělat, je poslat jim dopisy, které nyní čteme. Cítí to, co apoštol Pavel ve vězení: „Bůh je mi svědkem, jak po vás po všech toužím láskou Krista Ježíše.“ (Flp 1,8).

Pokud jde o sedm církví v Asii, v následujících dvou kapitolách knihy si přečteme katalogy jejich nedostatků a kvalit. Všimneme si, že Kristus je uprostřed těchto církví. On je Emanuel, Bůh s námi (Mt 1,23). Nasloucháme tomu, co nám chce říci. Mluví s námi vzkříšený Kristus: „Byl jsem mrtev, a hle - jsem živ na věky věků a mám klíče od smrti a podsvětí“ (Zj 1,18). Proto se čte rovněž tehdy, když pohřbíváme naše zemřelé. Můžeme si říci: jaký list by napsal asi nám, církvi v českých zemích, na Moravě a ve Slezsku, která v synodálním procesu mimo jiné pojmenovává své nedostatky a vlastnosti?

Pro život církve je důležitá účast na nebeské liturgii. To je obsahem čtení z Apokalypsy o dnešní třetí neděli velikonoční (Zj 5,11–14). Jednou z podmínek nutných k tomu, aby prorok byl za takového uznán, byl důkaz, že byl přítomen nebeské liturgii. Izajáš zanechal živé svědectví o své přítomnosti na takové liturgii. Dodnes při bohoslužbě opakujeme „svatý, svatý, svatý“, které tam slyšel (Iz 6,3-13). Ve Zjevení 4-5 máme od Jana propracovaný popis liturgie, které byl v nebi svědkem, s pečlivým popisem těch, kdo se jí účastní. Naše čtení nám přináší pouze závěrečné verše této bohoslužby. Vše vychází z Kristova příchodu po jeho smrti a vzkříšení. Ohniskem tohoto tajemství, stejně jako v Janově evangeliu, je Beránek (Jan 1,29). Zpívají mu v nebesích neobyčejně vznešený chvalozpěv, v němž je sedmi slovy vyjádřeno, čím mu skutečně vzdáváme náležitou úctu. Sedm je číslo úplnosti. Vzdává se mu nebeská chvála rovnající se oné chvále zacílené k Bohu Otci. Na stejné úrovni je naše pozemská chvála Kristu, vyvýšenému, jak o ní hovoří apoštol Pavel. Kdy jsme účastni nebeské liturgie? Tehdy, když máme „v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš“ (Flp 2,5–11). Kdo je podobný Beránkovi, zaslouží si podle Jana, aby přijal stejnou „moc, bohatství, moudrost a sílu, čest, slávu i chválu“ (Zj 5,12).

Tato scéna nám připomíná, že kniha Zjevení je liturgickou knihou. Patří ke dni Páně. Svým řádem, barvami a hudbou nabízí vzor pro naše pozemské liturgie. I ty by měly vzdávat chválu a čest Bohu a Beránkovi za plné účasti všech přítomných.

Foto: Alena Rousová.

 odeslat článek     vytisknout článek