Články

A A A

Když slyší Otcovo slovo, je to silnější než jakákoli jiná myšlenka

Pátek, 24.6.2022

Otec Pavel Ambros SJ k liturgii 13. neděle v mezidobí

Pavel Ambros

Kristus se vydává přímo do Jeruzaléma, tak začíná dnešní evangelium. Blíží se doba vzetí vzhůru. Lukáš používá slovo ἀναλήμψεως pouze zde. Ve slovesném tvaru ho používá pro Kristovo nanebevstoupení. Tento výraz se nachází i v nejstarším překladu Starého zákona do řečtiny (Septuaginta), a to pro situaci popsanou 2Král 2,1, kdy Eliáš je vzat vzhůru do nebe. („Jahve vzal Eliáše ve víru do nebe.“) Již z toho je zcela zřejmé, že toto jít vzhůru do Jeruzaléma znamená navrátit se k Otci. Jít do nebe znamená vracet se k Otci. Je zjevné na první pohled, že tato Kristova cesta do Jeruzaléma je cestou, jíž se naplňuje Otcův plán. Vrací se k Otci, protože jeho záměr se uskutečnil. Proto ikonografie od samého počátku zobrazuje Krista ukřižovaného u brány Jeruzaléma, aby ukázala, že jeho oběť je darem sebe sama. Vydává se za druhé způsobem, který překračuje vše, co lidstvo doposud znalo. Jeruzalém, město nezměrné historie náboženské zkušenosti lidstva, je obrazem Jeruzaléma nebeského. Při tomto návratu k Otci se naplňuje jeho poslání. V Listě Židům je velmi jasně popsáno: „Tak Kristus, když přicházel na svět, řekl: 'Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravils mi tělo. V celopalech a v obětech za hřích jsi neměl zálibu. Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy.'.“ (Žd 10,5–7) Tento výrok dává do vztahu Otcovu vůli a Kristovo tělo. Otcova vůle je dovršena v Kristově těle, to znamená v jeho lidství, v jeho lidské přirozenosti, kterou přijal a která se stane místem, kde se bude Otcova vůle naplňovat. A tato Otcova vůle nebude obětí podle starodávných obyčejů, bude nová: oběť vyjádřená poslušností. Poslušnost Syna vepíše do svého těla darování se Otci. A tím zachrání tělo, protože tím, že se nechá pověsit na bránu Jeruzaléma při tomto strašném ukřižování, otevírá cestu pro svoje tělo odsouzené k smrti k pravému Jeruzalému.

Lukáš pokračuje a říká: „Pevně se rozhodl jít“ (Lk 9,51), doslova „on svou tvář pevně upřel k tomu, by se ubíral do Jeruzaléma“ [τὸ πρόσωπον ἐστήρισεν τοῦ πορεύεσθαι εἰς Ἰερουσαλήμ]. Proč toto pevné nasměrování tváře? Lidská přirozenost totiž není tak poddajná, přizpůsobivá, poslušná, aby byla ochotna se z poslušnosti obětovat. Proto v sobě cítí boj. Známe to již ze zahrady Getsemanské. Zde je jeho boj velmi dobře popsán, a to hned na počátku Lukášova evangelia. „Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ (Lk 2,49) A tak se jeho nitro přiklání v synovském vztahu k Otci. To, že je Synem Božím, promění všechno, co pociťuje skrze lidství, skrze svou přirozenost. A když slyší Otcovo slovo, je to silnější než jakákoli jiná myšlenka.

Tato slova jej tak niterně upevní, že na jeho tváři nenajdeme hrůzu a děs v očích. Podobně jako u proroka Izaiáše: „Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou. Pán, Hospodin, mi však pomáhá, proto nejsem potupen. Proto dávám své tváři ztvrdnout v křemen a vím, že nebudu zahanben.“ (Iz 55,6–7) Proč se takto dívá s tváří pevně upřenou na Jeruzalém? Vidí své budoucí utrpení jako bránu k nebeskému Jeruzalému. Vidí v sobě Syna, který bude objat v náruči Otce pro svoji poslušnost. Proto prorok Izaiáš, Ježíš sám i každý křesťan neutíká před zápasem, kdy jeho nehotová přirozenost zápasí o vítězství Boží lásky v jeho životě. Nic jej nemůže zbavit toho, čím je: milovaným Synem. Ukazuje, že jen láska všechno překoná. A to je obsahem toho, o čem hovoří Pavel: „To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus. Buďte v tom tedy pevní a nenechte se zase zapřáhnout do toho otrockého chomoutu.“ (Gal 5,1) To je možné jen tehdy, když jsme vedeni Duchem. K čemu nás vede? Že všichni jsme děti nebeského Otce, a proto tvoříme společenství lásky, v němž jeden druhému pomáháme umřít sami sobě, svému sobectví a prázdné slávě tím, že umíráme pro druhé. Nic víc, nic méně. Proto musíme upevnit svůj pohled na Krista jako k tomu, kdo nám odhaluje životní styl nebeského Jeruzaléma. K němu máme upnout i svoji tvář.

Foto: Alena Rousová.

odeslat článek vytisknout článek

Související články
5.8.2022	Písmu svatém je však noc především nocí, v níž jsme povoláni držet stráž
29.7.2022	Život závisí na tom, kolik jsme schopni dát
22.7.2022	Modlitba je zkušeností chudoby
15.7.2022	Bůh je ten druhý, který nečekaně přichází do našeho života
8.7.2022	V srdci vždy nosíme touhu poznat ten hlas, který nás povolal k životu

Náš tip

S vámi jsem křesťan, pro vás jsem biskup

Pavel Ambros

Čekání na příchod nového biskupa je požehnaným časem. Úloha Božího lidu je nenahraditelná. Kniha předkládá množství podnětů k modlitbě a meditaci nad procesem hledání, jmenování a uvedení biskupa do úřadu. Čtenář se dozví více „ze zákulisí volby“…
více »

Úmysly Apoštolátu modlitby

Úmysl papeže Za malé a střední podnikatele
Modleme se, aby malí a střední podnikatelé, vážně zasažení hospodářskou a sociální krizí, našli prostředky nezbytné k pokračování svého podnikání ve službách okolí, ve kterém žijí.
Národní úmysl Za lidi na dovolených
Modleme se za všechny, kteří se vydávají na cesty za poznáním a rekreací, aby Boha nalezli v kráse přírody i vznešenosti umění.

více »

Nejbližší akce

17.9.2022: