Články / Články Dnes je 6. 10. 2022  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy




Články

         A     A     A

Život závisí na tom, kolik jsme schopni dát

Pátek, 29.7.2022
Impulzy P. Pavla Ambrose SJ k biblickým textům 18. neděle v mezidobí

Pavel Ambros

Realita se vždy prezentuje s určitou nejednoznačností, historie lidí je vždy záhadou, důvody našich rozhodnutí jsou vždy složité a těžko se dají vysledovat zpět. Život nekráčí po lineárních cestách. Uvědomíme si to, když se zastavíme, obvykle nechtěně nebo ve chvílích krize, abychom zpochybnili svá přání, svou budoucnost, to, co budujeme, směr, kterým se náš život ubírá, aniž bychom si to včas uvědomili. Někdy je to bohužel jen strach ze smrti, který nás přivádí zpět k sobě samým a konfrontuje nás s naší realitou. Stále se to opakuje: jednomu se díky obětavosti a chytrosti podařilo nashromáždit obrovské jmění a koupit velkou část půdy. Jak toto bohatství hromadí, stále více lpí na tom, co si namlouvá, že vlastní. Nemůže přestat myslet na své věci, které se stávají jeho posedlostí, pracuje bez odpočinku, až ho stáří začne konfrontovat s nutností opustit vše, co získal.

Podobný příběh však není tak vzdálený naší každodenní realitě, ani ne tak proto, že i my jsme vlastníky půdy, ale proto, že jsme přilnuli k tomu, co se domníváme, že jsme dobyli. Mnohdy se vrháme do slepého aktivismu, který už nemá rozum. A ještě smutnější je, když se to děje v životě kněží a řeholníků.

Je úspěšný člověk vždy hrdinou? Tady to máte, nejednoznačnost života. Těžko posoudit. Mnoho životů je stráveno bez konce. Jsou to hrdinské životy? Velmi často je náš aktivismus dokonce založen na duchovních pohnutkách, které nás v očích druhých ospravedlňují a vyvolávají společenský konsenzus, souhlas, a dokonce i chválu. Ale co děláme se svým životem? A především: kde je naše srdce?

Všichni nejsme těmito falešnými hrdiny dneška, naštěstí nejsme všichni boháči, přesto si všichni najdeme něco, k čemu upneme svá srdce, dokud nám realita nezaklepe na dveře a, jak říká Kohelet, nepřipomene nám marnost, pomíjivý dech našeho života: „Marnost nad marnost, všechno je marnost“ (Kaz 1,2).

Ten, kdo se Ježíše v evangeliu ptá na dědictví: „Mistře, řekni mému bratrovi, aby se rozdělil se mnou o dědictví!“ (Lk 12,13). Dědictví je právo týkající se budoucnosti. Budoucnost, která vznikne po smrti někoho jiného. Při bližším pohledu tedy každé dědictví v sobě obsahuje protilék proti ztučnění srdce: všechno skončí, stejně jako skončili ti, kteří nám tuto budoucnost předali. I my budeme vyzváni, abychom ji předali někomu jinému. A to je možná ta pravý život probouzející otázka, která by nás měla provázet: Co zanechávám těm, kteří přijdou po mně? Co odevzdávám na konci svého života?

Život nezávisí na tom, co máme, připomíná Ježíš svým spolubesedníkům (Lk 12,15). Život závisí na tom, kolik jsme schopni dát. To jsou dvě velmi odlišná kritéria hodnocení vlastní existence. Na konci Duchovních cvičení Ignác z Loyoly navrhuje exercitantovi nádhernou modlitbu, která osvětluje smysl života: „Vezmi, Pane, a přijmi [...] všechno, co mám a co vlastním. Všechno je tvé, ty jsi mi to dal, tobě, Pane, to vracím [...]" (DC 234).

Kdo se s touto modlitbou setká poprvé, může v něm probudit strach. Stydíme si přiznat: nechtěl jsem se vzdát toho, co jsem cítil, že mám. A já jsem se za tento nedostatek velkorysosti styděl. Pak jsem si uvědomil, že nejde o odvážné odříkání, ale o uvědomění si, jak život nevyhnutelně plyne. Nic nám nepatří, všechno nám může být kdykoli odebráno. Jsme skutečně chudí a nuzní, ale děláme vše pro to, abychom si to neuvědomovali. Vše, co máme, je dar, který si nemůžeme ponechat, ale můžeme se z něj jen těšit. Dar není nikdy vlastnictvím. Můžeme si myslet, že jsme vlastníci a majitelé půdy, ale dříve či později nám realita zaklepe na dveře a otevře oči. Napětí, které nás činí nešťastnými, pramení právě z energie, s níž se neobratně snažíme zadržet to, co nám nepatří.

Smyslem života je tedy být v tomto proudu lásky, v němž jsme neustále zaplavováni láskou, ať už malou či velkou, dary, přítomností, dechem, nebem. Neustále přijímáme život, který jsme povoláni vracet. Hřích je právě předstírání, že zadržujeme a stáváme se pány toho, co nám nepatří.


Foto: Alena Rousová.


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
30.9.2022 Prožíváme Boží mlčení
23.9.2022 Jeho prvním bohatstvím je vztah
16.9.2022 To, čemu říkám „moje“, není moje
9.9.2022 Ve skutečnosti je třeba, aby nás někdo hledal
2.9.2022 Volba vždy znamená naši odpovědnost



Náš tip

Rozhoduj se jako jezuita

Samuel Prívara, Pavel Banďouch

Denně stojíme před množstvím pro náš život méně nebo více důležitých rozhodnutí. Vždy bychom se ale chtěli rozhodnout správně. Co to ale vlastně je správné rozhodnutí? Křesťané věří, že rozhodování není záležitost pouhého rozumu, zároveň bychom se však neměli nechat vláčet emocemi…
více »






Úmysly Apoštolátu modlitby

Úmysl papeže Za církev otevřenou všem
Modleme se, aby církev, věrná evangeliu a odvážná při jeho ohlašování, byla místem solidarity, bratrství a otevřenosti a stále více žila v atmosféře synodality.
Národní úmysl Za volby do senátu
Modleme se, aby nově zvolení senátoři vykonávali svůj úkol poctivě a spravedlivě.
více »

Nejbližší duchovní akce

Duchovní cvičení pro všechny


Kněžské exercicie


Kněžské exercicie


Jednodenní duchovní obnova pro zaměstnance Charity


více »

Kalendárium

Památka bl. Didaka de San Vitores

Památka bl. Jana Beyzyma


JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil