Názory

Ignácovo ad maiorem Dei gloriam

Pavel Ambros

Tato cesta má velký cíl, ale jde se po ní po jednotlivých krůčcích. Ignác například radí, abych si před spaním přečetl úryvek z evangelia, o kterém budu následující ráno meditovat. Připravit si body na zítřek. (DC 73–74). S čím si lehneš, s tím také vstáváš. Když celý můj plán do budoucna promění na otázku: Co mám dělat dnes? Odpověď je jednoduchá. Všechno ke tvé větší slávě. Možná si řekneme: ale jak? Vážíme, co je pro nás důležité. Když je na prvním místě Bůh, všechny ostatní věci budou na správném místě.

Měli bychom vyloučit možnost, že by se tato slova dala vykládat tak, že vedou k lidskému perfekcionismu. Nepřináší naplnění ani radost, otravuje mysl a srdce, deformuje vztahy a pohled na věci. Ignác byl člověkem proměněným touhou konat vše a jen pro větší slávu Boží. Podle Ireneje Boží slávou je živý člověk. Svatý Ignác byl živým člověkem. Srdcem, duší, myslí, všemi svými silami sledoval jediný cíl: „Člověk je stvořen, aby chválil Boha, našeho Pána, vzdával mu úctu a sloužil mu.“ (DC 23).

Věčný život můžeme dosáhnout, nemůžeme si jej zasloužit či vydobýt si ho. Známe cestu, jak si na něj můžeme sáhnout: našimi rozhodnutími, volbou, rozlišením. V každém je buď věčný cíl přítomen, nebo se nám vzdaluje. Cesta k pochopení ignaciánské spirituality se nachází zde.

Toto volání („doveď nás do života věčného“) má být neustále přítomné, má prostoupit každodenní život. V adventu můžeme najít mnoho možností, jak „cvičit“ usměrňování našeho života modlitbou „o milost, aby všechny moje úmysly, jednání a skutky směřovaly čistě ke službě a chvále jeho božské Velebnosti“ (DC 46). Je to tak jednoduchá modlitba, kterou se Bohu odevzdáváme, vydáváme. Kdyby se tento požadavek stal mou první myšlenkou a prvním ranním nádechem, co by se dělo po celý den? Kéž bych ji měl neustále na rtech, když rozvažuji nad myšlenkami, které chtějí probudit náš zájem. Kéž by doprovázela moje slova, která hodlám vyslovit. Kéž by předznamenávala činy, které chci učinit. O kolik méně by bylo mých chyb a nedorozumění!

Na konci duchovních cvičení nelze neobdivovat modlitbu o větší slávě Boží AMDG: „Vezmi si, Pane, a ujmi se celé mé svobody, mé poměti, mého rozumu a celé mé vůle. Všechno, co mám a vlastním, jsi mi dal, Tobě to, Pane, vracím zpět. Všechno je Tvoje, nalož s tím zcela podle své vůle. Dej mi jen svou lásku a milost, to mi stačí“ (DC 234).

Ad maiorem Dei gloriam totiž není vymyšlené, abstraktní, nesrozumitelné nebo nedostupné pravidlo. Vztahuje se k tomu, co je zde a nyní, v makro i mikro světě, v tom, co je globální, i v tom, co je jen moje. Budeme-li si osvojovat jeho ducha, můžeme změnit sebe a následně i svět. V tomto pořadí máme svět měnit. Je to možné a nás obohacující.

 odeslat článek     vytisknout článek