Aktuality

Svědectví tureckého jezuity P. Antuana Ilgita, který zažil únorové zemětřesení

„Dne 6. února mě zastihlo zemětřesení v Iskenderunu. Slavil jsem nedělní večerní mši v katedrále s křesťanskou komunitou složenou z latinských katolíků, maronitů, melchitů, Arménů, Arabů, neofytů a tureckých katechumenů a šel jsem spát s vědomím všech schůzek a plánů na další den. Zemětřesení ve 4 hodiny 17 minut vše změnilo. Po dvou minutách zemětřesení katedrála zmizela! Na nádvoří biskupské rezidence nezbylo nic než zkáza, smrt a slzy.

Společně se třemi klauzurními sestrami, které nedávno přijely z Argentiny a Nového Zélandu, maďarskou členkou hnutí Fokoláre a dobrovolnicí z Janova, se kterými tvoříme ‚komunitu‘, jsme začali přijímat lidi, kteří se uchylovali do našeho domu. V neustálém kontaktu s naším biskupem jezuitou Paulem a ředitelem Caritas Anatolia Johnem, bez elektřiny, vody a plynu na dalších patnáct dní jsme ‚zázračně‘ přijali stovky lidí. Obětem neštěstí jsme rozdali tisíce teplých jídel bez ohledu na jejich různá vyznání. Zažili jsme Boží Prozřetelnost: okamžitě jsme rozdali, co jsme dostali, a další jídlo bylo vždy již na cestě! Bůh nám nikdy nedal ničeho nedostatek!“

Takto P. Antuan Ilgit vyjadřuje svou bolestnou zkušenost se zemětřesením, které v únoru zničilo část Turecka a Sýrie. Otec Antuan je generálním vikářem a biskupským kancléřem Apoštolského vikariátu Anatolie ve východním Turecku. Je také zodpovědný za službu mládeže a povolání pro celé Turecko jménem Turecké biskupské konference. Je jediným tureckým knězem sloužícím vikariátu a celé církvi v Turecku. Je součástí jezuitské komunity v Ankaře, ale slouží vikariátu pod vedením jezuitského biskupa, který se nachází asi 650 kilometrů od Ankary.

Narodil se tureckým imigrantům v Německu a s jezuity v Ankaře se dostal do kontaktu prostřednictvím přednášek o mezináboženském dialogu. Zarazila ho jak vysoká úroveň akademické přípravy jezuitů, tak jejich velká jednoduchost. Říká: „Viděl jsem tam model, jak lépe žít křesťanskou víru a hlásat radost z evangelia svým krajanům.“

K tématu zemětřesení dodává: „Počet mrtvých – oficiální údaj – je asi padesát tisíc; z toho dvacet tisíc pochází z provincie Hatay, kde se nachází správa Apoštolského vikariátu Anatolie, totiž ve městě Iskenderun (dříve Alexandretta), kde žije asi dvě stě padesát tisíc.“ Zemětřesení podle něj zvýraznilo to, co tam již zažívali: jednotu církve v Turecku, velmi malé církve. Všechny latinské diecéze Turecka, ortodoxní, Arméni a protestanti jim přišli na pomoc, „protože,“ říká, „všichni jsme bratři“, a jak nás učí Svatý otec, „nikdo není spasen sám“. Otec Antuan viděl, jak každý zapomněl na svou bolest, aby pomohl těm, kteří to nejvíce potřebovali. „To,“ dodal, „ve mně vyvolalo pocit přítomnosti Boha uprostřed této hrozné tragédie.“

Byl to silný duchovní čas pro Antuana a ty, kteří se s ním účastnili pomoci. „Každý den jsme se zbytkem křesťanského společenství slavili eucharistii, která byla vždy středem našeho každodenního života a naší síly. Vždy jsem tedy měl pocit, že jsem součástí ‚univerzálního těla‘, doprovázeného univerzální církví a univerzálním Tovaryšstvem Ježíšovým. I když jsem byl jediným jezuitou přítomným v srdci zemětřesení, nikdy jsem se necítil sám, ale vždy jsem byl provázen společenstvím a modlitbami.

„Dodnes není tragédie za námi. Máme hodně práce na obnově! K přestavbě – a nejen budov – budeme muset shromáždit naše věřící, kteří se rozptýlili po celém Turecku, aby hledali bezpečné místo; musíme léčit jejich rány a udržet je sjednocené v naději, že zemětřesení nebude mít poslední slovo. Víme, že Pán vstal z mrtvých a že jsou blízko Velikonoce!“

Zdroj/Foto: jesuits.global.

(aro)

 odeslat článek     vytisknout článek