Články / Články Dnes je 23. 6. 2024  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy




Články

         A     A     A

Starý svět proměněn a přenesen do náruče Otce

Čtvrtek, 18.5.2023
Nad slavností Nanebevstoupení Páně se zamýšlí P. Pavel Ambros SJ

Pavel Ambros

V době kosmických letů, má vůbec ještě co říci svátek uchovávající dogmatickou pravdu o Nanebevstoupení? Ne Nanebevzetí, s kterým je někdy slovo zaměňováno. Co nám může říci východní liturgie? Hovoří o Nanebevstoupení (Ἀνάλημψις) našeho Pána a Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista. Ježíš vystupuje na nebesa a bere s sebou k Otci lidstvo, které k sobě připoutal vtělením. V dnešním evangeliu je úzce spojeno s posláním, které předává jedenácti. „A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě“ (Jan 12,32) je příslib, který se naplňuje darem Ducha. A nezapomeňme: Kristus vlil svého Ducha v okamžiku, kdy umírá na kříži. Vzkříšený Kristus je ukřižovaný Kristus, Syn člověka, který se po vzkříšení vrací do Galileje. Proč do Galileje? Je to místo konkrétního života, každodenního života, který je třeba znovu číst ve světle vzkříšení. Nebo chceme mít klapky na očích? Zjevení objasnilo tento přechod tím, že ukázalo tento nový způsob života, který je vlastní pouze životu Božímu.

Boží existence je trojiční, vztahová, společná. Osoby žijí jedna v druhé. Jejich společná sláva je projevem tohoto agapé, této lásky ve věčnosti, která se odráží v dějinách. Stává se silou, jež přetváří dějiny zraněné zlem a hříchem. V Markově evangeliu je Kristovo nanebevstoupení úzce spojeno s posláním církve. Je utvářeno v ohnisku víry. Je svěřeno poté, co jsou apoštolové pokáráni za svou nevíru. V prvním čtení je poslání církve explicitně vyjádřeno jedním slovem: svědectví. A svědectví je založeno na události seslání Ducha Svatého.

Trvalá přítomnost Krista po jeho Nanebevstoupení je mezi námi zosobněna v přítomnosti Ducha. Ukazuje se tedy, že cesta církve jako Těla Krista, jenž zemřel a vstal z mrtvých, zakouší v dějinách prostřednictvím seslání Ducha Svatého stejnou důležitost Syna a Ducha Svatého. Ve skutečnosti není možné vydávat svědectví o Synu, pokud se naše lidství neprojevuje způsobem existence, který je v souladu s Božím Synem, tedy vztahem. Ten je směrován dvojím směrem: vůči Otci a vůči našim bratrům a sestrám. Vztah je dílem Ducha Svatého, protože on je Pánem božského způsobu existence, kterým je láska. Lépe řečeno: plod lásky, společenství. Je to Duch Svatý, kdo nám umožňuje žít jako společenství, protože vlévá do našich srdcí lásku Boha Otce (Řím 5,5). Nemůžeme to nevidět, jinak máme slepičí mlhu.

Kořenem nepochopení je rozbité společenství, kořenem je narušená dynamika Syna a Ducha Svatého, kořenem je nepřítomnost Ducha v dějinných epochách církve. O tom ostatně nejednou svědčí naše dějiny. O čem svědčí? O jedné rozhodující skutečnosti. V určitých okamžicích dějin jsme dávali přednost Kristu, zatímco na Ducha Svatého postupně pozapomínali. Stal se nám jen neurčitým liturgickým dovětkem, nic neříkající slovní douškou bez osobní zkušenosti. To je kořen všech těžkostí, které souvisejí s posláním církve. Zaměňuje poslání církve za naši aktivitu bez Ducha. Konáme velké věci, mluvíme vznešeným jazykem, zabýváme se řečněním, organizováním. Ničím z toho všeho se neprojevuje Otcova lásky (Mt 5,16).

Jaké jsou důsledky osobní nepřítomnosti Ducha či neosobní přítomnosti Ducha? Kde chybí Duch, vidíme nevyváženě. Můžeme dále neobjevit novost církve? Obáváme se, že vybočíme z kolejí, když hledáme ve společenství církve odraz Trojice? Bude dozajista trvat ještě dlouhý čas, než se naše mentalita seznámí s Duchem Svatým tak, jak se zdá, že se obeznámila intimně s Kristem. Adorace Krista je přece jen nějak přítomná. A přítomnost Ducha? Tu zaměňujeme za halasné dary Ducha, ne za tichý vánek. Bez Ducha Svatého však nelze pochopit Kristovu vládu, jeho království. Ale ani jeho synovství s Otcem a jeho přijetí lidství. Poslání církve je zakořeněno ve zkušenosti synovského společenství s Otcem. Skutky apoštolů dosvědčují, že pokrm, o němž se mluví, odkazuje na eucharistii. Právě v eucharistickém pokrmu se Kristus zjevuje a promlouvá ke své církvi. A toto promlouvání není pouhým pomyslným učením. Je viděním. Je nahlížením naplnění dějin, o kterém hovoříme až následně. Nejdříve je Duch, pak Slovo.

Tímto způsobem máme světu co říci. Jen skrze Ducha Svatého zakoušíme v Kristu své naplnění a naplnění světa v Otcově lásce. Takto můžeme chápat pět podstatných, náš život orientujících znamení, která uvádí Marek: „Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: ve jménu mém budou vyhánět zlé duchy, budou mluvit novými jazyky, budou brát hady do ruky, a když vypijí něco smrtelně jedovatého, neuškodí jim to; na nemocné budou vkládat ruce, a uzdraví se.“ (Mk 16,17–18). Byl to Duch, který přivedl Krista na poušť, kde odolal pokušiteli; jen v síle Ducha Svatého budou učedníci schopni zůstat v Kristu a zahnat prázdnotu sebestředných myšlenek a pokušení. Zapudit to, co se snaží ďábel vnutit církvi. Uvědomme si jednou provždy, o co se Zlému jedná: chce nás odtrhnout od nové mentality, od života založeného na vzkříšení. Chce vyvolat zdání nového způsobem, který už dobře známe, protože jej užívá odjakživa. Nemluvíme o něm, jako když máslo ukrajujeme? Nemusíme hned uvažovat o exorcismech nebo vymýšlet nové postupy. Přece Kristova novost je natolik silná, že tvoří nové věci a sama vyžene mentalitu starého světa, světa, který nezná Otce. Duch tvoří církev, která se nebude bát světa, bude činorodá, protože je prodchnuta krví Beránka, která je lékem, staré proměňuje ve věčný život. Člověk se stane vůči světu imunním, aniž by ho odsuzoval, ba právě proto, že se nebojí, může hlásat radostnou zvěst, doslova koupat svět v novém životě.

Protože jsme již v Kristu, jsme před tváří Otce. Učíme se chovat v tomto světě směřujícím k záhubě podle toho, jak přemohl starý svět Kristus sám. Učíme se počítat s tím, co má váhu pro věčnost. Váhu má to, co má váhu v Otcově pohledu: totiž dítě. A Kristus je především Syn. A my jsme v Kristu a on v nás. Právě to se děje při každé eucharistii. Chléb a kalich s vínem se stává i naší oběti; a sesláním Ducha Svatého se stáváme Kristovým tělem, tedy církví, a přicházíme skrze Krista, s Kristem a v Kristu vzdávat slávu Otci.


Foto: Nanebevstoupení Páně, Giotto di Bondone (1304?).


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
21.6.2024 Mají naše ztroskotání smysl?
14.6.2024 Moudrost a radost z vyhlížení Pána
7.6.2024 Kdo je skutečně mimo a kdo uvnitř prostoru vztahu a společenství s Ježíšem?
31.5.2024 Dar na cestu
24.5.2024 V Trojici si můžeme hrát před anděly



Náš tip





Úmysly Apoštolátu modlitby

Úmysl papeže
Za všechny, kdo jsou na útěku ze své vlasti
Modleme se, aby ti, kdo prchají před válkou nebo hladem a jsou nuceni podnikat cesty plné nebezpečí a násilí, našli v hostitelských zemích laskavé přijetí a nové životní příležitosti.

Národní úmysl
Za volby do Evropského parlamentu
Modleme se, aby poslanci zvolení do Evropského parlamentu respektovali přirozený řád vepsaný Bohem do stvoření a usilovali o opravdovou spravedlnost.

více »

Nejbližší akce

Víkend pro zájemce o jezuitský řád


Poutní mše svatá v kostele svatého Ignáce z Loyoly v Praze


Koncert „Pocta svatému Ignáci“


více »

Nejbližší duchovní akce

Duchovní cvičení pro řeholní sestry všech řádů a kongregací


Duchovní obnova pro všechny


Duchovní cvičení v tichu podle sv. Ignáce


Duchovní cvičení pro lékaře a zdravotníky


více »

JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil