Aktuality

Kongregace prokurátorů dospěla k závěru

Na závěr se členové sešli v loyolské bazilice spolu s věřícími dané oblasti, aby slavili eucharistii jako díkůvzdání. Hudba a zpěv odrážely atmosféru útěchy na závěr tohoto setkání, které je důležité pro další směřování Tovaryšstva Ježíšova. Následují úryvky z homilie, kterou přednesl otec generál Arturo Sosa při této příležitosti.

Je šťastnou shodou okolností, že slavíme tuto závěrečnou eucharistii 71. Kongregace prokurátorů Tovaryšstva Ježíšova zde v loyolské bazilice na slavnost Nanebevstoupení Páně.

Ježíš Ukřižovaný a Zmrtvýchvstalý byl u stolu s námi stejně jako s apoštoly a učil nás v těchto dnech, kterých bylo nakonec příliš málo. Sdíleli jsme jeho slovo, jeho Tělo a Krev. Znovu jsme naslouchali jeho volání, abychom ho následovali a obrátili se k jeho chudému a pokornému způsobu života jako společníci v nejmenším Tovaryšstvu Ježíšově, abychom byli lepšími spolupracovníky na jeho poslání smíření.

Nanebevstoupení Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého je zdrojem útěchy, kterou jsme zažili i my. Smutek z utrpení Ukřižovaného a pocit odloučení se stává radostí víry, která nás vede k tomu, abychom vkládali svou naději v toho, který poslal Ježíše, aby vykoupil svět, a nyní posílá svého Ducha jeho následovníkům. Neboť je to Otec, kdo zná cestu a čas k dosažení plného smíření všech věcí v Kristu. Je na jeho následovnících, aby jako Ježíš konali jeho vůli na každém místě a v každém okamžiku dějin.

Když jim dal poslání, byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel. A upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází (Skt 1,9-10). Představme si na chvíli pocity a hnutí, které se rozlévaly v srdcích a myslích učedníků, kteří se ocitli v odpovědnosti pokračovat v misi daleko přesahující jejich síly, zdroje a schopnosti... bez Ježíšovy přítomnosti, resp. bez přítomnosti, na kterou byli zvyklí před Velikonocemi a po nich.

Možná cítíme něco podobného, když se vzdalujeme od útěšné zkušenosti, kterou jsme v těchto dnech sdíleli. Díváme se na oblohu, pozorujeme, jak ustupují okolnosti, v nichž jsme zažili útěchu, a útočí na nás pochybnosti o odpovědnost, která nám byla dána. Cítíme, že jsme malé Tovaryšstvo, nedostatečný personál, nedostatečný zdroj, křehcí, hříšní...

Lukáš pokračuje ve svém vyprávění tím, že když byli takto zmateni nejistotou, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu a řekli: „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“ (Skt 1,10-11)

Toto je mocná výzva k důvěře v toho, kdo nás povolal k tomuto způsobu života. Není pryč navždy. Napomenutí, aby znovu s důvěrou vyšli do světa, vydali se s důvěrou v toho, kdo je volá, jistě jeho učedníkům připomnělo závěrečná slova Matoušova evangelia (28,20): A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.

Vydejme se tedy s obnovenou důvěrou a veškerou svou nadějí v něho do světa a neohroženě zvěstujme Radostnou zprávu o jisté možnosti smíření s příchodem království spravedlnosti, lásky a pokoje.

Zdroj/Foto: jesuits.global.

(aro)

 odeslat článek     vytisknout článek