Nové knihy

Velehradský unionismus

Pavel Ambros

Již na druhé straně, ještě před hlavním titulem, najdeme pozoruhodný velkoplošný kaligram StoXJan. Otevírá knihu. Je složen z textů, které návštěvníci Velehradu vpisují do pamětní knihy. Zanechávají zde – u Stojanovu hrobu – vzácné svědectví o stále živé úctě, která vyrůstá z důvěry v jeho přímluvu v osobních potřebách.

Kniha – rozsahem nevelká (142 stran) – s pečlivou grafickou úpravou a bohatou obrazovou dokumentací shrnuje úsporně, jednoduše a systematickým způsobem hmotné, dobové a umělecké bohatství Velehradu. A nejen to. Shrnuje i postupný růst velehradské ideje, která současnému Velehradu dává podklad, bázi a hloubku poutního místa nadregionálního významu. Velehrad není – jak by se mohlo povrchnímu pozorovateli zdát – pozlátkem. Obsahuje více než pietní vzpomínku, svědectví epoch a nezapomenutelných událostí: zahrnuje poselství.

Lze mít za to, že Petr Hudec má před očima širokou veřejnost a až určitou zdravou „dychtivost“ prolomit banalitu bujícího církevního turismu a pootevřít dialog víry a kultury. K tomu mu napomáhají zpracované ideové orientace Stojanovy a Špidlíkovy. Možno říci, že je chválou a obhajobou v detailech i celku. Téma různosti v jednotě je tématem, o kterém spíše jen mnoho mluvíme. Většinou se nad tím nezamýšlíme. Hudec se k Velehradu sklání. Ne však jako před idolem, ale v síle zření. Kdo si prohlíží v tichosti a delší dobu nově opravenou baziliku – díky enormní péči jezuitů zde angažovaných od roku 1990 – objeví jen začátek toho, co tvoří onu jednotu v různosti. Vtištěnou stopu, kterou nelze přehlédnout. A na tyto stopy publikace poukazuje.

Je patrné, že sblížení autora a materie předchází dlouhá cesta. Je i zřejmé, že je třeba ujít ještě další velký kus cesty především proto, že se můžeme setkávat v řečech o Velehradu s jistou zatemnělostí, únavou, přemírou (pověstné Klausovo – „Už bylo dost Velehradu!“) a všelijakou překroucenou či pokroucenou řečí. S tím, že natahujeme jednotu v různosti na skřipec nepochopení tajemství církve a Božího lidu, autor mezi řádky polemizuje.

Knihu Petra Hudce si můžete vzít jako partnera na procházku Velehradem. Proč? Abyste mohli objevovat nejrůznější polohy uvažování nad tradicí, živou tradicí, tradicí, která nikdy nepřestává tvořit věci nové. Ale i tak objevíte něco, o čem kniha hovoří jen v náznacích: otevírá epochu, která přichází, která není nikdy pod naší kontrolou. Můžeme jí sloužit, aniž bychom se zotročovali. Racionalismus jakéhokoli zaměření má tendenci ohlušovat druhé, a dokonce je umlčovat v zájmu dobra viděného vlastní jedinečnou optikou. Jednota v různosti je prorocky naznačena v mozaice Nebeského Jeruzalém římského Centra Aletti v úvodní části expozice Martyrion. Byl to ostatně autor této publikace, který objevil souvislost Velehradu s myšlenkou svatého Jana Pavla II., vizí mučedníků dvacátého století propojující církev putující dějinami, tak bolestně zkoušenou a rozdělenou, s církví proměněnou, vítěznou. Kniha je sice spíše bilancí, ale také otázkou: Naplní se Stojanovo přání, že všechno je jinak, „když začnou spolu lidé mluvit“?

 odeslat článek     vytisknout článek