Názory

Šaty dělaj člověka

Jan Rybář

Za normalizace jezdil pan opat Tajovský za hranice ke svým slovanským spolubratřím jako civilista - jinak ani nemohl - ale v kufru s sebou vláčel opatský háv, aby ho vůbec přijali. Podobně tomu bylo u představeného českých jezuitů P. Šilhana. To byla rovněž osoba soudruhy nenáviděná a souzená v jednom velkém monstrprocesu s opatem Tajovským. Taky u něho je příhoda s oblečením. Ale nepředbíhejme.

P. Šilhan zdědil jako provinciál roku 1945 českou provincii v troskách. Co dalo práce získat biskupské gymnázium v Brně z moci Rudé armády! A domy po německých jezuitech... Přesto se hned rozjela 3 gymnázia, obsazená učitelským sborem z Tovaryšstva Ježíšova. Dále exercicie, noviciát i filozofický institut v Děčíně a mnoho jiného.

Počátkem roku 1950 ale náhle přišlo zatčení, vyšetřování a nakonec i odsouzení na 25 let věznění v nejtěžších žalářích socialistické republiky. Ve vězení byl Šilhan často v korekci; v práci byl šikovný tak, že mohl pomoci i nešikovným. Vždycky byl plný křesťanského optimizmu a humoru.

Po podmínečném propuštění v roce 1965 ho ihned čekala domácí internace. Jeho hvězdná hodina přišla až s pražským jarem, kdy byl přijat na audienci u papeže Pavla VI. A teď jsme konečně zase u šatů. František Šilhan vyprávěl, že se u té soukromé audience cítil jako herec v kostýmu. Přijel totiž do Říma jako penzista z domova důchodců: v obstarožním kloboučku, štruksových kalhotách, v obnošeném trenčkotu a sešlapaných polobotkách.

Takto prý ho nechtěli k papeži pustit, a tak vstoupil nakonec do audienční síně ve zbrusu novém taláru, s moaré cingulem, biretem a profesním pláštěm. Do vlasti se však vrátil zase ve svém ošoupaném oblečení. Později rád ukazoval foto s papežem a šibalsky dodával: „Koukejte, to jsem já!“ Dožil se oslavy 40. výročí Osvobození a 13. února 1985 na Moravci zemřel. Letos je to 25 let…

 odeslat článek     vytisknout článek