Články

Sarkofág kardinála Špidlíka dozdoben mozaikami

Luisa Karczubová

Právě římský ateliér umění Centra Aletti (L´Atelier dell´arte spirituale) pod vedením jezuity Marka Rupnika dokončoval v ony dny na sarkofágu kardinála Špidlíka, umístěném za hlavním oltářem v apsidě baziliky, mozaiky, jejichž realizace si vyžádala bezmála roční náročné přípravy, neboť jsou umělecky výjimečné i z hlediska techniky vyhotovení a náročnosti miniaturního provedení.

Do mramorového sarkofágu (dílo italského architekta Paolo Marcianiho a o. Marka Rupnika) byl kardinál Špidlík uložen již po velehradských pohřebních obřadech (30. 4. 2010), avšak k dokončení výzdoby mohlo dojít až letos, a tak poutníci, v pátek 8. 4. 2011 po liturgii, poprvé shlédli umělecké dílo, které podtrhuje v bazilice nový rozměr živé přítomnosti osobnosti světového formátu.

Na Velehradě pracovalo ze zmíněného Atelier dell´arte bezmála 15 výtvarných umělců z devíti zemí světa, které spojuje „dílna“ Aletti (jen pro zajímavost: národnostní rozpětí umělců je skutečně celosvětové, od Mexika až po Čínu). Miniaturní mozaiky vyráběli po celý rok v římském ateliéru (poblíž baziliky Santa Maria Maggiore, kde se Aletti nachází) a na velehradském místě je upevnili v prvním dubnovém týdnu. Vůbec první mozaikovou realizací ateliéru byla dnes už proslulá vatikánská kaple Redemptoris Mater (1999) pro Jana Pavla II., kterou tehdejší papež považoval za podstatné vyjádření svého pontifikátu a jejíž teologickou koncepci navrhoval spolu s Markem Rupnikem právě kardinál Špidlík, zakladatelé Centra Aletti. Od té doby se dílo ateliéru rozrostlo do stovky realizací po celém světě. Velehradský náhrobek přeneseně řečeno završuje jako zmenšený šperk v tom nejpodstatnějším počáteční rozsáhlou teologickou výpověď vatikánské kaple Redemptoris Mater. V jakém smyslu?

Náhrobek lemuje jako kruh, který nikde nezačíná ani nekončí (neboť vše souvisí se vším, odkudkoliv vstoupíme, vyčteme i zbývající), pás osmi miniaturních biblických výjevů (věčné paměti), které kardinál Špidlík považoval jednak za klíčové teologické výpovědi událostí dějin spásy, dále se sám k těmto tématům s oblibou vracel, a pak: nacházejí se vždy někde na světě v originální „velké“ verzi, kterou měl kardinál Špidlík v oblibě (scény z mozaik u hrobu P. Pia v San Giovanni Rotondo, Lurdy, Fatima a jiné).

Vyobrazeními jsou na čelní podélné straně: 1. Boží Moudrost; 2. Povolání apoštolů; 3. Josef egyptský a jeho bratři; na podélné straně přiléhající k oltáři: 4. Zvěstování; 5. Ukřižování; 6. Vzkříšení; v čele náhrobku: Kristus Pantokrator; na opačné straně u nohou pohřbeného: Nebeský Jeruzalém.

Kardinál Špidlík, svědek života, předává podstatu víry takto: Čelní strana je nesena ideou Boží Prozřetelnosti, tedy uměním „četby“ dějin, vhledem do podstatného. Pás začíná andělem Boží Moudrosti, který naznačuje, že svět je tvořen a udržován Boží ideou, plnou života. Pravdivost všeho se ověřuje radiací života, nikoliv uměle stanoveným programem, který má být za každých okolností dodržován, bez ohledu na puls života. Dále pás pokračuje obrazem Povolání.

Bůh člověka nedonucuje, neznásilňuje. Působí jemně, kontextuálně, s úctou k individuálnímu příběhu. Tvoří nové věci tak, že se na člověka obrací vroucím celobytostným slovem a člověk této erupci nemůže neodpovědět. Takto započatý dialog mezi Bohem a člověkem se završuje v Nebeském Jeruzalému, který na mozaice vykukuje v podobě okraje příbytku Otce – apoštolové se ptají: „Kde bydlíš?“ A Kristus jim ukazuje nad sebe: příbytek Otce, ke kterému mají společně, cestou celoživotního sdílení, postupně doputovat. Jedná se tedy o přechod od pouze lidského uvažování k rozumění Božím věcem, které pak mají sílu dovést přímo do příbytku Otce.

Pás vyobrazení zakončuje miniatura Josefa egyptského a jeho bratří. Jde zde o podstatnou ideu: vše, co se v životě přihodí, je zahrnuto do Božího plánu, byť se zdá sebe méně pochopitelný. Ve všech vyvstalých událostech je ukrytý tajemný Boží plán, který v plnosti pochopíme až teprve na konci lidského putování, zpětně, „po události“, nikoliv na počátku (uprostřed aktuálních dramat). Zvraty Josefova života to vyjadřují velice příznačně: po tom všem, co mu bratři provedli, on je při setkání na konci života ještě těší, odpouští, neboť „rozumí“ zpětně běhu svého života, tomu, jak pouze Bůh umí vše, i zlé přepólovat na dobro, vrhneme-li se do jeho náruče. 1. Je-li na počátku všeho Boží Moudrost, která o vše pečuje; 2. dotklo-li se našeho nitra nezapomenutelné setkání s Pánem; 3. jsme poté schopni číst (byť lidským okem těžko pochopitelné) události jako stálé vyznávání lásky Pána svému tvoru.

Zadní podlouhlá strana sleduje klíčové události dějin spásy z hlediska jednání Ducha Svatého (pneumatologické čtení). Hlavním aktérem Zvěstování ve vtělení je Duch Svatý, stejně jako je Duch Svatý protagonistou obětování Krista na kříži (jak sděluje List Židům, že Kristus mohl nabídnout sám sebe jen v síle Ducha Svatého), a nakonec také Vzkříšení je událostí daru Ducha Svatého, který uděluje odpuštění hříchů, abychom i my vstali z mrtvých, jelikož je nám odpuštěno.

V hlavě sarkofágu je umístěno vyobrazení Pantokratora: zdroje všeho, co jest a v nohách náhrobku Nebeský Jeruzalém, v podobě sdělení 22. kapitoly Apokalypsy o dovršení všeho, kde se vše stává jedním bodem – Beránkem Božím.

Sarkofág nakonec kompletuje jako barevný kontrapunkt v pozadí umístěná mozaiková stěna se dvěma nápisy, které tvoří jádro svědectví víry kardinála Špidlíka. Skrze tato sdělení je pochopitelné i vše ostatní z jeho díla a života. On svým podpisem na náhrobku (odlitým z bronzu na Velehradě Otmarem Olivou) ono sdělené stvrzuje jako nosné hodnoty vepsané na věčnost: „Všechno, co žijeme s láskou, přechází s Kristem do vzkříšení.“ A s tím související: „Věčnost vytvářejí vztahy, které nekončí.“

Realizace velehradského náhrobku kardinála Špidlíka je vzácná, dodejme nakonec, všestrannou harmonizací a vyváženou propojeností tří aspektů, nutných pro vznik krásného díla: umění, teologická poučenost a planoucí víra. Vyjádření Božího Ducha nemůže být jiné, než celistvé: nebude tedy mimo-tematické ani poslední kontextuální sdělení, že sarkofág je umístěn tak, aby tělo zesnulého „vyhlíželo“ ke kapli Matky Jednoty, která se odvozuje od obrazu Panny Marie v římské Santa Maria Maggiore, poblíž které se celý život kardinála odvíjel, a poblíž které nyní čeká jeho tělo na vzkříšení. Konec odhalil smysl a počátek všeho.

Více snímků lze najít ve fotogalerii.

 odeslat článek     vytisknout článek