Články / Rozhovory Dnes je 19. 8. 2018  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy

Zasílání novinek




Rozhovory

         A     A     A

Je tady také církev, která trpí

Neděle, 10.2.2013
František Lízna o své službě nemocným a potřebným

Lenka Češková

V pondělí 11. února si církev připomíná Světový den nemocných. Za obětavou službu nemocným a dalším potřebným ocenil řád milosrdných bratří na sklonku loňského roku také jezuitu P. Františka Líznu. „Cenu Celestýna Opitze za vzor v péči o nemocné a potřebné – hospitalitu“ obdržel na svátek sv. Františka Xaverského, v pondělí 3. prosince 2012.


Když byl roku 1974 František Lízna vysvěcen na kněze, žehnal při své primiční mši svaté všem přítomným estébákům ve jménu sv. Ignáce z Loyoly a na přímluvu Panny Marie, ať se stanou bojovníky pro Krista. Státní souhlas s kněžskou službou nedostal... Jak sám uvádí, má z toho radost, protože nikdy nemusel poslouchat církevní tajemníky a nikdo ho nezlomil. Zákaz platil až do roku 1990 a během oněch šestnácti let pracoval František Lízna dlouhou dobu ve zdravotnictví. Staral se o lidi mentálně a tělesně postižené i o ženy s roztroušenou sklerózou. Setkali jsme se s ním krátce před dnem nemocných, v Brně, kam přijel na pohřeb své od narození těžce tělesně postižené známé.

S postiženými jste se setkal už koncem 60. letech na Velehradě a můžeme říci, že i díky nim jste dnes knězem...

Do ústavu na Velehradě zv. Vincentinum jsem nastoupil jako pomocný ošetřovatel v roce 1968 a působil jsem tam mezi tělesně a mentálně postiženými. Pracoval jsem se sestrami boromejkami, které tam poslali z Prahy, kde jejich ústav zlikvidovali, a také s jedním řeholníkem. Jmenoval se Fiala a byl to milosrdný bratr. Tam jsem také hned zjistil, že mám být knězem, ti nemocní mně to vyprosili.

Pak jste roku 1968 vstoupil k jezuitům, roku 1974 jste byl vysvěcen na kněze, ale nedostal jste státní souhlas a ve zdravotnictví jste působil i nadále...

Nejdříve jsem dva roky pracoval v takovém skladu. Přišel tam jeden chlapec a mimochodem povídal, že jeho teta pracuje v nemocnici jako vrchní sestra. Tak jsem mu říkall: „Nakluš za ní a řekni jí, že mám zájem pracovat v nemocnici jako ošetřovatel, pomocník.“ Ona byla komunistka. Byla to řádová sestra, která v 50. letech vystoupila z řádu a postupně se vypracovala na vrchní sestru na chirurgii a měla tam veliké slovo. A všichni ji poslouchali, protože se jí báli. A byla velice schopná, teda. Tak mě přijala, kupodivu, asi protože měla výčitky svědomí. A pak jsem pracoval ve zdravotnictví až do pádu komunismu.

Během své služby jste se musel už jako kněz starat také o těžce nemocné ženy...

Bylo to v domově důchodců v Černé Hoře, kde jsem sloužil lidem, kteří měli sklerózu multiplex. Tam mě poslali, aby mě zlomili. Poslali mě na ženské oddělení a já jim říkal: „Já to odmítám, já jsem kněz...“. A ten vedoucí se začal rozčilovat a říkal, že tam musím být aspoň pár týdnů.

Byly tam výborné sestry. Byly to sestry vincentky ze Slovenska, fantastické ženy, které se chovaly nesmírně příkladně a dobře. Když jsem tam první den nastoupil, tak mě přivítala velice sympatická sestra staniční a říkala, že je strašně ráda, že jsem mezi ně přišel. Prováděla mě po pokojích a já jsem pořád nevěděl, jestli tam můžu pracovat nebo ne... Potkal jsem jednu tu řeholní sestru a ptal jsem se jí: „Sestro, mám tady pracovat nebo ne?“ A ona mi říkala: „Otče, jestli myslíte, že tady máte pracovat, tak se nebojte, Pán Bůh Vám pomůže.“

I tak to musela být velice náročná práce...

Byla to velmi namáhavá práce. Když byla noční služba, musel jsem přestat odpočívat nejpozději v 1:30 a pak jsem pracoval do šesti do rána. Třeba přijdu na pokoj a tam leží sedm babiček. Některé byly podělané, tak jsem je ošetřil, a za chvíli se tam vrátím a už byly znovu. Jiná třeba mezitím spadla z postele. Viděl jsem tam taky klec, ve které ležela žena, která nemohla vůbec bez klece vydržet, a když seděla na „gramofonu“, tak jedla svou vlastní stolici. Když jsem to viděl, tak jsem si říkal, jak je to možné, že to Bůh vidí a dopustí takové věci? Tam se člověk setkal s tím, co je důležité, co má dělat.

Po roce 1990 jste se pak věnoval dalším potřebným, vězňům, bezdomovcům...

Pokračoval jsem v linii, kterou jsem považoval za smysluplnou. Během těch let, kdy jsem pracoval bez státního souhlasu, jsem ve vězení poznal mnoho lidí - řekl bych - překvapivě dobrých.

A bezdomovec je pro mě chudák, který má nesmrtelnou duši, a my se máme zamýšlet nad tím, proč je bezdomovec. Tady ty věci mě zajímají a trápím se tím, že se jim nikdo nevěnuje. Pán Bůh mně říká, že někdy je potřeba se za určité lidi víc modlit, že je potřeba, abychom lotra na levici přetáhli na tu druhou stranu a udělali z něho lotra na pravici, a to nemůžeme dělat jen teoreticky. Jsem rád, že nás ti lidé někdy otravují, protože alespoň vidíme, že je tady také církev, která trpí. Věřím, že bezdomovci přicházejí do nebe, protože mají takový těžký úděl.

Myslíte, že by církev měla věnovat větší pozornost těmto potřebným?

Myslím, že by církev měla budovat útulky, kde by ti lidé mohli důstojně dožít. Svou faru ve Vyšehorkách mám otevřenou ve dne v noci, kdokoliv tam může přijít a přespávají tam různí lidé...

To je jakýsi můj pohled na to, co má dělat kněz, a zvlášť když je to kněz Tovaryšstva Ježíšova. My nejsme vázáni na diecézi, na nějakou faru, kde bychom měli stabilně pracovat. My jsme určeni právě k tomu, abychom pracovali v těch situacích, kdy je to obtížné a kdy se to těžko zvládá. Když Ignác přišel do Říma, tak postavil dům pro prostitutky, a to přišel jen s pár drobnými v kapse. Po čase pak vybudoval dům pro Židy, kteří tehdy byli v nebezpečí. Ačkoliv to bylo v 16. století, tak byl mnohem dál než někdy my v této době, kdy se objevují podobné problémy...

Třeba v Praze jsem několikrát potkal prostitutky, které mi nabízely své služby. Tak jsem se jich ptal, proč to dělají. Jedna říkala, že je samoživitelka, má dvě děti a byt stojí 7000 korun. A jiná zase, že stavějí dům a nemají dost peněz. A když jsem se jí ptal, jestli to manžel ví, tak říkala: „Mě sem manžel posílá...“

Taky si myslím, že je důležité vědět, že jsou mezi námi lidé, kteří jsou třeba nakažení AIDS. Byl bych jednoznačně pro, aby mezi nimi byl nějaký kněz. Vždycky jsem chtěl dělat nějakou odvážnou práci, abych byl na těch místech, kde máme být, kde je to těžké.

Sám jste také zažil, jaké to je setkat se se zákeřnou chorobou, a bojoval jste s ní po svém...

Když jsem roku 2002 šel do Santiaga, tak za rok lékaři zjistili, že mám rakovinu prostaty, a doktor mně řekl, že jsem přišel pozdě, že operace už nepřichází v úvahu. Šel jsem znovu na pouť, ušel jsem 1600 km, na té cestě se to vůbec nezhoršovalo a když jsem se vrátil, tak zjistili, že je to mnohem lepší.

Doporučuju všem lidem, aby nemoc brali jako velký dar od Pána Boha; člověk při ní musí dělat jakousi revizi toho, co má nebo nemá, o co se rozdělit. A taky aby šli na pouť, protože ta uzdravuje psychicky nebo i fyzicky, psychicky v každém případě. Než jsem šel, tak se mě ptali, jestli nějak trénuju. Tak jsem jim říkal, že to bych se leda vysiloval předem a že se trénuju přitom, když jdu.

Určitě to vyžaduje pevnou vůli a odhodlání...

Já mám takovou pevnou vůli vycvičenou z vězení. Pokud to šlo, nevynechal jsem na té pouti žádný den. Lidé se na mě dívají jako na zjevení a já na sebe taky. Já jsem totiž líný, ale musím chodit, protože mě k tomu vede vnitřní impulz. Člověk najednou cítí, že musí něco udělat, a jde za tím. Je třeba být v tichu, abychom zaslechli hlas Boží, abychom nalezli Boha v sobě a ne mimo sebe, abychom dělali to, co máme dělat, a ne všelijaké hloupé aktivity. Z nich se někdy těží a vy třeba najednou zjistíte, že to děláte ze zištného důvodu, jen pro svůj prospěch, a to je neštěstí. Píše o tom už sv. Pavel a jsou to věci, které nás dnes ohrožují pořád stejně.


Cenu Celestýna Opitze již třetím rokem udílí Hospitálský řád sv. Jana z Boha – Milosrdní bratři. Udělována je osobnostem, které si za svou příkladnou a obětavou prací s nemocnými zaslouží pozornost a uznání. Laureáty vybírá odborná komise z řad milosrdných bratří a jejich spolupracovníků. Slavnostní předání 3. ročníku ceny se uskutečnilo v kostele sv. Šimona a Judy u Nemocnice Na Františku v Praze, někdejší nemocnici milosrdných bratří, kde v roce 1847 provedl lékař a milosrdný bratr Celestýn Opitz první operaci v narkóze v Evropě.


Foto / Zdroj: OH


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
31.5.2018 Galerie elity národa o P. Františku Líznovi
18.11.2017 Jezuita František Lízna laureátem Ceny Paměti národa
12.11.2017 František Lízna převezme Cenu Paměti národa
24.2.2017 Duchovně odpočinkový pobyt s P. Františkem Líznou
24.1.2016 Po stopách sv. Faustyny s otcem Františkem Líznou



Novinka

Žijeme v době papeže Františka

Michal Altrichter

Označení Žijeme v době papeže Františka podtrhuje, že se nacházíme uvnitř jeho pontifikátu. Text sleduje buď přímo komentář k jeho stanoviskům či k těm, kdo papeže hodnotí, nebo analyzuje, co je s jeho postojem spojené. Odpovídá též na otázku, zda papež rozděluje, nebo spíše připravuje na to, co je důvodem k plnější jednotě...
objednat »






Úmysly Apoštolátu modlitby

Všeobecný úmysl: Rodiny jako bohatství
Aby rozhodnutí, která mají dalekosáhlý ekonomický a politický dopad, chránila rodiny jako největší bohatství lidstva.
Národní úmysl: Za vnímání přírody a okolního světa jako daru, v kterém se Bůh zjevuje (srv. Žl 29/28).
více »

Nejbližší akce

Duchovní cvičení s Živými kameny


Pouť jezuitských přátel a spolupracovníků


Magis Panama 2019


více »

Nejbližší duchovní akce

Ignaciánské exercicie (Kurz 255)


Duchovní cvičení pro varhaníky a chrámové zpěváky


Duchovní obnova pro mladé


Duchovní cvičení pro všechny


více »

JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil