15.10.2015 

Rozhovor se scholastikem Samuelem Privarou

Posledním z našich tří nových scholastiků je Samuel Privara původem ze Slovenska. Své první sliby v Tovaryšstvu Ježíšově složil v úterý 13. října v Mnichově, kde v současné době začíná studium filozofie.

Můžeš se nám stručně představit? Z jaké rodiny pocházíš a čemu ses věnoval před vstupem do jezuitského řádu?

Narodil jsem se v listopadu 1984. Táta je vzděláním slaboproudý inženýr a máma infekční lékařka. Já jsem byl od mala ten typ člověka, který se zajímal o spoustu věcí: do svých osmnácti let jsem hrával lední hokej, měl jsem hodně rád historii, čtení knížek a spousty dalších věcí. Až do jednoho úrazu s kolenem jsem si myslel, že se budu věnovat hokeji, ale tato „náhoda“ všechno změnila a já jsem se začal orientovat na školu.

Studoval jsem nejdřív Kybernetiku a měření na ČVUT v Praze a k tomu jsem si ve čtvrtém ročníku přibral ještě Vysokou školu ekonomickou. Tady jsem pak vystudoval nově otevřený program Financial Engineering. Spolužáci z ČVUT a kolegové ve firmě, kterou jsme založili, mě ukecali, abych se přihlásil ještě na doktorské studium, které jsem absolvoval na ČVUT v Praze a na Spolkové vysoké technické škole v Curychu v oboru Robotics.

Na základě čeho ses rozhodl vstoupit do Tovaryšstva?

Kvůli spoustě zájmů, cestování, práci atd. jsem se myšlenkou na Tovaryšstvo nebo kněžství vůbec nezabýval. S přibývajícími léty se ale člověk začal ptát, jestli všechny aktivity, které vyvíjí, mají i nějaký hlubší smysl. Mít peníze a moci si koupit cokoliv, vidět svět, dělat zajímavou práci, mít výborné kolegy – to všechno bylo pěkné, nicméně já jsem pořád cítil, že tomu chybí ještě něco hlubšího. Na svých cestách jsem se pak setkal s různými díly, která po sobě ve světě zanechali jezuité. To jsem ovšem ještě vůbec netušil, co jsou zač – kromě základní informace, že je to církevní řád, který založil sv. Ignác.

Ale někde se mi tento obdiv k jezuitům ukládal do podvědomí a při dalším pátrání a zamýšlení se, čím by člověk mohl svůj život udělat skutečně smysluplným, to později sehrálo významnou roli. Celé toto podvědomí se vynořilo při čtení různých knížek s duchovní tematikou, které mohu shrnout do Augustinovy věty „Nepokojné je srdce člověka, dokud nespočine v Bohu“ – přesně to jsem cítil a najednou jsem věděl, že to prostě musím zkusit. Od tohoto objevného momentu ještě uplynuly dva roky přemýšlení a „technických detailů“, než jsem opravdu vstoupil.

Co je ti na jezuitské spiritualitě nejbližší?

Princip, že svět je dobrý, protože je to Boží dílo, a my jsme povolání vidět Boha ve všech věcech. Líbí se mi, že se jezuité neuzavírají do klášterů, aby tam v tichu hledali Boha, ale že žijí ve světě, žijí s lidmi, nacházejí a pomáhají nacházet Boha v běžném životě. Aplikace tohoto principu vede k tomu, že mezi jezuity naleznete lidi, kteří dělají téměř všechno, od vědy, přes pomoc uprchlíkům a chudým lidem až po vzdělávání. K hledání Boha a Boží vůle nám pomáhá tzv. rozlišování, což se v praxi projevuje ve velice individuálním přístupu k jednotlivci, hledá se nejlepší možné využití jeho darů.

Nedávno jsi završil noviciát. Co ti toto období dalo především?

Pro mě to byl hlavně čas učení, ale ne ve smyslu nabývaní nových informací, nýbrž získávání zkušeností. Vždy jsem vedl velmi hektický život a teď jsem musel zpomalit, ztišit se a v tomto tichu nabýt zkušenost Boží přítomnosti. Absolvoval jsem celou řadu tzv. experimentů, za všechny jsem ohromně vděčný. Přinesly mi nové přátele – potkal jsem při nich skutečně výborné lidi, ale především jsem na vlastní kůži zažil Boží přítomnost a pomoc. Předtím jsem disponoval různými prostředky, které mi umožnily překonávat obtíže vlastní pílí apod., teď jsem měl možnost sledovat, že ne já, ale Bůh koná.

Největší zkušeností byla duchovní cvičení, a mám na mysli obě, jak velká třicetidenní tak kratší osmidenní: bylo to pro mě něco naprosto převratného, kde se „očistila“ má motivace a důvody a také jsem mnohé věci, které mě v životě tížily, buď pochopil, nebo se s nimi smířil tím, že jsem je odevzdal Bohu.

Kam dál teď povede tvoje cesta? Na co se nejvíc těšíš a z čeho máš naopak největší obavy?

Aktuálně začínám studium filozofie v německém Mnichově. Nevím, jestli to mám nazvat obavou, nicméně bych chtěl, abych si při studiu pořád uvědomoval, co je to důležité a hlavní a že studium není cíl, ale jenom prostředek.

Mám radost z toho, že se zde pohybuji ve velice mezinárodním prostředí, kde potkávám lidi z celého světa, že spolu můžeme sdílet své zkušenosti, kulturně se obohacovat a jeden od druhého se učit.

Máš nějaké „sny“ ohledně svého působení v Tovaryšstvu? Čemu by ses v budoucnu rád věnoval?

Když jsem vstupoval do jezuitského řádu, měl jsem představu, že se stanu misionářem. V průběhu času jsem poznával (zatím je to stále neukončený proces), čím vším se společnost zabývá, a obzory mého potenciálního působení se značně rozšířily. Jak jsem již řekl v úvodu, jsem člověk, který se zajímá o spoustu věcí, tudíž nemohu specifikovat jen jednu oblast, kde bych zvláště rád působil.

Lenka Češková

Copyright © 2003-2024 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova. Všechna práva vyhrazena. provincie.boh@jesuit.cz.