P. Adolf Kajpr SJ o očistci

2.11.2018 

Část promluvy z 23. října 1949

V tomto období na přelomu října a listopadu, které často nazýváme „dušičkovým“, se můžeme inspirovat myšlenkami jezuity P. Adolfa Kajpra.


A tak co je to očistec? Stav lidské duše, která životní volbu vykonala sice správně, která ve volbě mezi Bohem a světem, mezi Bohem a sebou se přimkla k Bohu, u níž však toto přimknutí je jakési chabé, takže je třeba jakéhosi procesu tříbení, a teprve na jeho konci platí i o takové duši slova blahoslavenství: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou.“ Je třeba si neustále připomínat jednu věc: vnitřní hodnotu našich skutků.

Očistec není ani tak trestem, jako léčením, organickým vytvářením duše k soužití s nekonečně dokonalým a svatým Bohem. Všechno záleží na našem vnitřním stavu, na tom, jak to vypadá v našem nitru. A v něm se nic nemění mechanicky, bez nás. K dobrému se v něm může něco měnit jen naší láskou. Duše v očistci je tedy duše, která poznala jasně Boha a uznala jeho nevýslovnou dobrotu a krásu. Je to však duše přece jenom hříšná. Minulé hříchy zanechaly v ní následky jakéhosi ochromení, vzaly jí schopnost intensivně reagovat tváří v tvář Božímu dobru, t. j. vrhnout se takřka jediným vzmachem do náruče Boží, úplně. Taková duše obyčejně příliš přilnula k světu, pozbyla vnímavosti pro duchovní věci, a proto se ve svém novém stavu cítí velmi nesvá a osamocená. Vidí, že jenom v Bohu je všechno, uznává to, je však jako rekonvalescent, jenž má v sobě ještě příliš mnoho chorobného, než aby byl schopen rázného jednání.

Zde se ukazuje, jak mohou živí lidé, pozemšťané, pomáhat těmto duším. Jsou to lidské duše. Každá lidská duše však může dojít k Bohu jen skrze Krista. Ale Pán Ježíš dokonává svou spásu světa jen skrze nás, lidi. On žije v nás a dává účinnost našim dobrým skutkům, způsobuje ono veliké tajemství, že naše skutky jsou plně a pravdivě naše skutky, a mají přitom božskou účinnost Kristových skutků. Myslíme-li tedy s bratrským soucitem na ty, kteří nás předešli a kteří procházejí oním tříbicím procesem očistcovým, ukazuje jim všemohoucí a vševědoucí Bůh tuto naši účast, která jim způsobuje útěchu a zvyšuje jejich vlastní, vnitřní energii, jejich vnitřní touhu odpovědět s vděčností starostlivému úsilí pozemských bratří a sester a dokonat co nejrychleji své úplné, vše pronikající obrácení k Bohu. V onom visení mezi nebem a zemí, jak jsem stav očistcový nazval, chápe duše stále jasněji ukrutnou nedostatečnost a marnost všeho kromě upřímné bratrské lásky, která tryská z víry v Krista a která jediná sahá do záhrobních sfér a působí v nich.

Myslit na duše v očistci a pomáhat jim zůstane tedy až do konce vážnou povinností každého křesťana. Pomůžeme jim však skutečně jen upřímnou, niternou láskou, ne mechanickým skutkářstvím.

Nepomáhejme tedy duším pouze tak, že snad dáme za ně na mši svatou, že se jí snad i zúčastníme, že snad za ně odříkáme nějaké modlitby, zůstáváme však při tom k tomu všemu cizí vnitřně.

Chceme-li pomoci některé konkrétní duši, o které myslíme, že je v očistci, kterou jsme dobře osobně znali, dosáhneme toho, myslím, nejúčinněji tím, budeme-li z lásky k ní, z nadpřirozené lásky k ní, přemáhat v sobě právě ony vnitřní nedostatky a chyby, vášně a hříšné sklony, pro které ona pravděpodobně v očistci je. Budeme-li účinně přemáhat následky takových sklonů v sobě a kolem sebe. Vždycky můžeme předpokládat, že takové duše vědí o naší snaze a že je to dojme, aby se samy tím účinněji zbavily pout, která je v očistci drží. Pyšnému můžeme pomoci upřímnou skromností, lakomému velkorysou štědrostí, poživačnému odříkáním, prchlivému pravou mírností atd. Tím nepozbývají své ceny modlitby a mše svaté, touto praktickou pomocí bychom však měli dokázati, že to myslíme upřímně a vážně, že nechápeme svou lásku k duším a celý duchovní život mechanicky.

Být poslušný, být úplně oddaný, věřit v dobrotu Boží a doufat v ni, v tom je všechno. Kdo se o to snaží, kdo se poctivě celý svůj život a celým svým životem modlí: „Buď vůle tvá,“ nemusí se bát očistce, protože tam pravděpodobně vůbec nepřijde.


Zdroj: Adolf Kajpr – Ministerium verbi. Kázání o mši svaté, o posledních věcech člověka a o rozličných aspektech víry, Nakladatelství Karolinum 2017, strana 287-291 (připravil Vojtěch Novotný).
Foto: Emanuel Vittek.

Alena Rousová

Copyright © 2003-2018 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova. Všechna práva vyhrazena. provincie.boh@jesuit.cz.