Život řeholní je „totálnost“ křesťanského života

1.2.2019 

Část textu P. Adolfa Kajpra SJ s názvem „Řeholní řády a kongregace“

Svátek Uvedení Páně do chrámu 2. února je Dnem zasvěceného života. Při této příležitosti uvádíme výběr z textu P. Adolfa Kajpra o řeholních řádech a kongregacích, který byl publikován v časopisu Posel Božského Srdce Páně roku 1937.


Občas se zrodí lidé, které postava Kristova oslní úplně svou nadzemskou krásou, že se mu úplně oddají a že jejich jedinou vášní se stane: následovat jej, být mu podoben, žít a pracovat pro Něho... Žít a pracovat podle Krista a pro Krista je pro nás lidi těžké, ale je to krásné a krása vždycky láká a přitahuje, i krása duchovní láká a přitahuje srdce čistá.

Tak i ti velcí žáci Kristovi strhují za sebou následovníky, stávají se jejich otci, zákonodárci, stávají se zakladateli řádů.

Všichni při tom upírají zrak na Krista, jeho ideál se snaží uskutečnit. Kristus je nekonečně dokonalý, je nekonečně mnohostranný, Kristus byl včera, On je dnes, On je na věky… Tuto Kristovu plnost, tu jeho božskolidskou dokonalost nikdo z lidí nedovede plně uskutečnit, právě to vnitřní bohatství Kristovy postavy, vnitřní stále se obnovující bohatství křesťanství je důvodem mnohosti řádů.

A proto též jsou řády stále časové, i dnes jsou časové, snad více než kdy jindy.

V každém pravém křesťanu žije Kristus, a to celý Kristus, celá jeho dokonalost, ale v každém vždycky něco převládá, něco více vyniká… Tak i v řádech.

Život řeholní, uskutečněný ve své ryzosti, je "totálnost" křesťanského života. Je-li jaká totálnost oprávněná, užitečná, je to tato.

Tato totálnost není nikdy nebezpečná, protože to je láska k Bohu. Ve všem můžeme překročiti pravou míru, v lásce k Bohu nikdy. Ona je zdrojem největšího štěstí, jak jednotlivce, tak společnosti. Kdo se oddá cele Pánu Bohu, nalezne v něm všecko ostatní, nalezne v něm však též cestu ke všemu tvorstvu, naučí se správně plnit i druhé velké přikázání křesťanské, lásku k lidem.

Pravý řeholník je chudý, ale nic mu neschází. Nikdo se nedovedl tak radovati z krás stvoření jako chudičký serafínský Světec.

Pravý řeholník opouští svoji rodinu, nepřestává ji však milovat. Kéž by se všichni bratři a sestry milovali tak, jako se např. miloval sv. Benedikt se sv. Scholastikou, sestrou svou.

Život řeholní, pravý život řeholní zůstane vždycky nejmohutnějším důkazem silné víry a školou obětavosti. Právě proto každý řeholník, i kdyby žil kdesi v horské poustevně, je vždycky apoštolem, je dobrodincem lidstva.

Modleme se tedy vroucně, aby všichni řeholníci a řeholnice byli si vědomi vznešenosti svého poslání, aby je plnili s nadšením a radostí.

Modleme se též za naši mládež, která stojí na rozcestí života, aby došla k upřímnému poznání, že sloužit Kristu v řeholi jest i dnešního člověka důstojno. Modleme se za tu naši mládež, aby měla dosti síly následovati Krista, poslechnout jeho hlasu, uslyší-li jeho pozvání ve svém nitru.


Zdroj: Adolf Kajpr, Řeholní řády a kongregace, Posel Božského Srdce Páně 1937, roč. 3, č. 10, s. 205-207.
Foto: Jakub Šerých.

Alena Rousová

Copyright © 2003-2019 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova. Všechna práva vyhrazena. provincie.boh@jesuit.cz.