Byl to dobrý člověk, spontánní, velkorysý především v přátelství

16.10.2019 

Promluva P. Vojtěcha Suchého SJ při pohřbu P. Josefa Čupra SJ

Brno. V pondělí 14. října se v kostele Nanebevzetí Panny Marie na Jezuitské ulici v Brně konalo poslední rozloučení s bývalým provinciálem P. Josefem Čuprem. Hlavním celebrantem zádušní mše svaté byl brněnský sídelní biskup Vojtěch Cikrle. S ním koncelebrovaly tři desítky kněží: spolubratři z Tovaryšstva Ježíšova, diecézní kněží i další. Veliká účast nejen příbuzných, ale i řeholních sester z několika kongregací a dalších věřících svědčila o tom, že si otec Josef opravdu „získal důvěru mnohých, kterou zase odplácel nelíčeným zájmem o jejich starosti a potřeby.“ Tělo zesnulého bylo uloženo do krypty kostela.


Promluvu měl P. Vojtěch Suchý, představený brněnské komunity, do které otec Josef náležel:

Naše zraky jsou v tomto chrámu přirozeně upřeny na Ježíše Krista a jeho Matku Pannu Marii, ale jsou obráceny také k našemu zemřelému bratru, tomuto Božímu dítěti, otci Josefovi. Pouto, které nás s ním spojuje, je pro každého z nás jiné. Pouto, které s ním spojuje jeho sourozence, pokrevní příbuzné, je pouto lásky a citu; pak je tu pouto přátelství, které s ním spojuje velké množství z nás zde přítomných. Byl to dobrý člověk, spontánní, velkorysý především v přátelství. Těžko vyvolávat jména, která vyvstávají v paměti, přesto bych chtěl uvést tři: otce biskupa Vojtěch a poděkovat mu, že předsedá této liturgii, chtěl bych také poděkovat sestrám svatého Františka z Grohové, které o otce v posledních letech pečovaly, a velký dík patří lékařům a sestrám nemocnice Milosrdných bratří v Brně za jejich profesionální a pěkný lidský přístup. Pak je velká řada těch, kteří zde nejsou přítomni, ale spojuje je stejně silné pouto přátelství a vzpomínají v modlitbě na otce Josefa tam, kde z různých důvodů právě jsou. Jmenuji pouze otce provinciála, který je „služebně“ mimo republiku, duchovně je ale s námi a děkuje vám všem.

Jsme v Božím domě, slavíme liturgii; církev nám klade na srdce, aby se při každé liturgii za zemřelé kladl velký důraz na čtení Božího slova, které přináší naději na opětné shledání v Božím království, na vzkříšení a často vybízí k svědectví křesťanského života (Pohřební obřady č. 11).

Úryvek z proroka Izaiáše (Iz 25,6a.7-9) naznačuje, že když Bůh zasáhne v dějinách, tak nastane veliký svátek. Boží nabídka společné hostiny znamená přizvání do vlastní rodiny. Když zveme na hostinu, tak zveme příbuzné a přátele. Jestliže Hospodin zve veškeré lidstvo, tak to znamená, že se cítí být příbuzný všem, že se cítí být svázán poutem přátelství s každým. Od chvíle, kdy stvořil svět, Hospodin zve do společenství se sebou.

Žalm (Ž23) nám pomáhá krásným obrazem: „Prostíráš pro mě stůl“ – a básník žalmista si dokonce představuje, že je pronásledován nepřáteli – „ale i před tváří nepřátel mi připravuješ hostinu. Přijímáš mě do svého příbytku. Přijímáš mě s velkorysostí, hlavu mi mažeš olejem, nabízíš přetékající číši. A já po všechny dny svého života smím přebývat ve tvém domě.“

Toto je pozitivní pohled. Otec Josef by možná takto vyznával: „Jsem šťastný, že jsem pozván, a odpovídám s nadšením na tvé pozvání. Účastním se tvé hostiny a přijímám tě, Pane, jako pokrm: jím svýma ušima, jím srdcem, přijímám ústy, rozumem. Chci být tvým přítelem. Jsem šťastný, že jsem pozván, a chci se podílet celým svým úsilím na této skvělé hostině, kterou mně nabízíš ve svém domě, a chci s tebou přebývat jako přítel navždycky.“

Když Bůh zasáhne v dějinách, nastane veliký svátek. Sv. Pavel to (Flp 3,8-14) vyjadřuje: „Mne uchvátil Kristus Ježíš.“ Sloveso uchvátit je tak trochu z vojenského slovníku – vojsko dobude město, uchvátí nějaké území. Patří ale také do slovníku milostného. Být uchvácen nějakou osobou znamená připoutat k sobě, zamilovat se, utvořit vztah, spojení intenzivní oddanosti, něžnosti, vroucnosti.

Naše náboženská zkušenost nemůže být tvořena pravidly a zvyklostmi, ale musí být osobním vztahem. Víra je zkušenost vztahu, přátelství s osobou Ježíše. Je to pouto náklonnosti, které nás uchvátí, mění nám život. Zkusme přenést slova apoštola a vzít je za své: „Já považuji všechno za ztrátu ve srovnání s poznáním Ježíše Krista. Všechno ostatní je jako smetí, nemá žádnou cenu. Jediná věc, která má cenu, je poznání Ježíše Krista. Nyní mě zajímá jenom, abych dosáhl Krista, byl s ním.“

Běžím k cíli za vítěznou odměnou. Toto je naše hlavní povolání: odměna. Bůh nás nevolá, abychom pracovali, nebo abychom trpěli, povolal nás kvůli odměně, uchvátil nás, aby nás odměnil. Ovšem ne, aby nás odměnil se spravedlností, která odvisí z naší činnosti, nýbrž se spravedlností, kterou nám dá on a která spočívá na víře. Co je odměnou? Život věčný? Odměnou je osoba, je to setkání s Kristem Pánem (jak by řekl otec Josef), odměnou je být stále s ním, je to život v plnosti. Když očekáváme, že odměnou bude Pán, svým způsobem už nyní zakoušíme její předchuť. Žijeme-li s Pánem, odměnu už částečně zakoušíme. Dovolme Kristu, aby nás uchvátil, aby nám proměnil srdce. Když Bůh zasáhne v dějinách, nastane veliký svátek.

Otec Josef v jednom rozhovoru vzpomínal na maminku, že říkala dětem - osm jich bylo - po moravsky: „Buď hodné a modli se,“ udělala křížek na čelo a řekla: „Jdi.“ A ptal se: „Co to je být hodné? – No, žít podle evangelia.“

Když byl pak v Římě vysvěcen na kněze, maminka mu napsala: „Když jsem tě jednou malého našla v ložnici skoro mrtvého, vzala jsem tě na ruce, přiložila ke kříži a říkala: Pane Bože, jestli ho chceš, tak si ho vezmi.“ To mně napsala až před svěcením! Když Bůh zasáhne v dějinách, nastane veliký svátek.

Úryvek evangelia (Jan 12,23-28) je odpovědí Pána Ježíše Filipovi a Ondřejovi, kteří mu tlumočili žádost Řeků ho vidět. Ježíš jim nevyhověl, nechá se Řekům uvidět až později. Ježíš přijde k příjemcům evangelia po svých Velikonocích, a nepřijde fyzicky, ale přijde prostřednictvím učedníků, skrze jejich svědectví, skrze jejich slovo, skrze liturgii, svátosti církve, skrze text evangelia. A obrací řeč. Mluví o sobě jako o pšeničném zrnu, které musí padnout do země, aby přineslo velkou úrodu.

„Nyní je má duše sevřena úzkostí. Mám snad říci: Otče, zachraň mě od této hodiny? Vždyť pro tuto hodinu jsem přišel. Otče, oslav své jméno!" Toto je janovská verze toho, co vypravují synoptici jako událost v Getsemanech. Celý Ježíšův život je orientován k té Hodině. Ježíš čelí těžké situaci a prosí Otce: „Oslav své jméno.“ Je to tak trochu jako naše modlitba: Posvěť se jméno tvé, nebo buď vůle tvá. Je to jeho způsob vyjadřování, je to disponibilita naplnit Otcův plán.

Otec Josef vyznával: „Chtěl jsem se věnovat Pánu – nevím, kdy jsem dostal povolání, prostě bylo. Ať si on vybere, co chce.“ A to je myslím i střed ignaciánské spirituality: být zcela svobodně k dispozici Pánu. Prosme Pána, ať život i smrt otce Josefa je oslavou Otce.

A mariánskou píseň dnes zpíváme proto, že otec Josef Čupr byl velkým mariánským ctitelem.


Foto: Vilém Urbánek.
Další fotografie naleznete ZDE.

Alena Rousová

Copyright © 2003-2020 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova. Všechna práva vyhrazena. provincie.boh@jesuit.cz.