Jesuit.cz

Vzpomínka u sarkofágu kardinála Špidlíka

5.10.2020

Pronesl P. Pavel Ambros SJ

Velehrad. V dubnu tohoto roku se nemohla ze známých důvodů slavit připomínka desátého výročí úmrtí otce Tomáše Špidlíka. Dne 3. října 2020 proto v rámci připomínky velehradských výročí zazněla i jeho slova, která předcházela modlitbě u jeho sarkofágu. Text byl napsán jako úvodní slovo ke knize Josefa Ratzingera O víře, naději a lásce, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství roku 2008. Hovoří zde o papežích, s kterými se osobně setkal. Přenechme slovo otci Špidlíkovi.

„Když čteme Písmo, jsme vždycky překvapeni, s kolika různými a tak odlišnými osobnostmi se tam setkáváme, a přesto tvoří jednotný celek dějin Božího lidu. Víc než přírodu Židé pozorovali své dějiny: co všechno prožili a jak je různí proroci a vládci vedli uprostřed nebezpečí. A přece se nemohli vynadivit, že se oni, malý národ, stále drželi při síle, zatímco mocné říše kolem nich padaly jedna za druhou. Z hlediska historického v každém čistě osobním rysu papeže objevíme naopak pozitivní přínos k celkovému obrazu všeobecné církve v jejím růstu do plnosti Kristovy.

Sám žiji v Římě už více než půl století. Blízko před mýma očima se tu vystřídalo několik papežů. Některé jsem znal jenom jakoby „od vidění“, s jinými jsem se dostal víc do osobního styku. Pochopitelně i pro mě bylo velkým překvapením, pozorovat jejich různý postoj ke svému povolání. Pia XII. jsem poprvé uviděl při audienci malé skupiny duchovních otců. Ale i při této nenápadné příležitosti se papež prozradil tím, co mu nejvíc leželo na srdci. Byl si vědom, jak se po velké světové válce tvářnost světa hluboce změnila. Je zapotřebí, aby se i kázání evangelia přizpůsobilo nové mentalitě lidstva.

Po něm nastoupil na Petrův stolec Jan XXIII. Dobře si pamatujeme, že byl podle svého vkusu velmi tradicionální, jak vyrostl v mládí ve venkovském, ryze katolickém prostředí. Byl ale osobně neobyčejně srdečný a nebál se s nikým dát do rozhovoru. Nebál se tedy ani svolat všeobecný církevní koncil, aby si všichni promluvili se všemi.

Po stařičkém Janu XXIII. dokončil koncil mladý Pavel VI. Skeptici mu neprorokovali mnoho úspěchů. Ale zase se ukázalo, že má Boží prozřetelnost lepší plány, než jsou ty, které by jí rádi lidé navrhovali. Dobře věděl, kolik nedorozumění vzniká, když si směrnice dané všeobecně každý vysvětluje po svém. Proto si vzal Pavel VI. za svůj zvláštní úkol snahu, aby se koncilní dekrety vydaly, překládaly, aby psali o jejich smyslu ti, kdo o nich diskutovali a kdo je nakonec odhlasovali.

Po krátkém „přechodu“ Jana Pavla I. přišel Jan Pavel II., po dlouhé době hlava církve z neitalského prostředí a první slovanský papež v dějinách. Jako jindy, i tehdy se vyskytli samozvaní proroci se svými falešnými předpověďmi: Jak dokáže papež z Východu navázat osobní styky s vyspělou kulturou západního světa? Kdosi jízlivě připomněl, že kardinál Wojtyła se sice koncilu účastnil, ale debaty prý příliš nesledoval – psal si přitom své osobní meditace.

Proč tyto jízlivosti dnes připomínám? Myslím si, že i ony mají význam. Ukazují, jak se ve svých úsudcích dovedou nehorázně mýlit lidé, kteří se považují za chytré, zatímco papež se stává neomylným, to znamená, že Boží prozřetelnost skrze něho řekne to, čeho svět nejvíc v té době potřebuje. Velkým poselstvím Druhého vatikánského koncilu je kolegialita, tedy že osobní lidské vztahy dávají život vnějším teoretickým prohlášením a stanoveným právním normám. Jan Pavel II. cestoval po celém světě, aby mluvil se všemi biskupy na místě jejich působnosti. Chápali ho v tom smyslu i křesťanští laici a rozjížděli se k němu všude tam, kde se objevoval. Kolik mladých jsme viděli při jeho pohřbu!“

Foto: Archiv.

Pavel Ambros