Amazoňan z Trutnova

13.11.2020 

Významný český misionář P. Samuel Fritz SJ

V internetové verzi měsíčníku Reportér vyšel 25. října 2020 článek Tomáše Nídra o jezuitském misionáři, který působil v povodí Amazonky.


Peruánské město Yurimaguas odhalilo sochu svému zakladateli Samuelovi Fritzovi, který do jihoamerické džungle přišel jako jezuitský misionář z Podkrkonoší. Připomíná tak barvitý, ale Čechům neznámý osud německy mluvícího krajana, který na konci 17. století splul Amazonku a vytvořil její první detailní mapu – od pramene až do oceánu.

Ve vesnici Cuiparillo v peruánské Amazonii šedesátník dlabe z kmene stromu jednoduchou kánoi a český hydrolog Bohumír Janský na ni poklepává. „Na něčem takovém, jen pomocí dřevěných pádel, překonal Samuel Fritz celou Amazonku. A to nejen po proudu k jejímu ústí do Atlantiku, ale i nazpátek do And,“ říká uznale.

Fritz zvládl vytvořit i velmi přesnou mapu celé řeky, kterou do té doby – psal se konec 17. století - kartografové zakreslovali jen náhodně se vlnící linkou. Přitom objevitelství bylo Fritzovým „vedlejšákem“: do jižní Ameriky se původně vydal jako misionář, který obracel Indiány na křesťanskou víru.

Mapu jezuity z Trutnova, o kterém v Česku existuje jen minimální povědomí, využívali cestovatelé po celé následující století. Na zhruba 6800 kilometrech se „sekl“ v délce jen o stovku. „Těžko si dokážu představit sám sebe, jak s malárií provádím měření, a to mám v ruce GPSku. Fritz měl zřejmě jen sextant a kompas,“ říká Janský.

Děvětašedesátiletý profesor z Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity věnoval Amazonce velkou část své kariéry. Při výpravách v letech 1999 a 2000 poupravil zjištění krajana Fritze, který se jako první odhodlal najít pramen nejmohutnější řeky planety, a mylně jím určil jezero Lauricocha.

Janský přesunul začátek Amazonky o tisíc kilometrů jižněji, za pramennou řeku označil Lloquetu. Na jejím horním toku se nacházelo nepojmenované jezero, požádal proto peruánské úřady, aby na Fritzovu památku neslo název Bohemia. „Povedlo se, Amazonka tak pramení v Čechách,“ usmívá se.

STĚHOVÁNÍ OHROŽENÉHO NÁRODA

„Viva Samuel Fritz! Viva República Checa!“ zní peruánským městem Yurimaguas. Na bronzovou bustu vousatého duchovního dopadají kapky svěcené vody, poté zaplněné náměstí společně drmolí Otčenáš. Je prosinec 2018 a šedesátitisícové město oslavuje svého zakladatele. Události staré 310 let se přitom zdály být dávno zapomenuty. Jezuitský řád byl roku 1767 vykázán ze všech španělských držav, z povědomí zmizel i Fritz.

„Od dětství nám říkali, že kmeny Yuri a Omagua se spojily a vytvořily tady u řeky Huallaga vesnici, která postupně přerostla v město,“ vzpomíná Aristóteles Álvarez López, místní patriot a profesí soudce. Později při pátrání v jezuitské knihovně v ekvádorském Quitu narazil na informace o Fritzovi, který na území dnešního Yurimaguas dorazil v prosinci 1709. A to i celým kmenem Yurimaguas, aby jeho příslušníky ochránil před portugalskými dobyvateli, kteří na březích Amazonky odchytávali otroky pro své plantáže.

Fritz se staral o duchovní spásu Indiánů na území o délce přes dva tisíce kilometrů. To, že dokázal přesvědčit stovky lidí, aby opustili duše svých předků, nasedli na kánoe a pádlovali stovky kilometrů proti proudu, svědčí o jeho velkém charismatu. Výše zmíněného Aristótela Álvareze Lópeze tento příběh tak fascinoval, že o něm napsal knihu. A byl to právě on, kdo oslovil vedení radnice s tím, že by si zakladatel města zasloužil sochu. Starosta Edwer Tuesta Hidalgo jeho přání vyslyšel.

V roce 2017 se obrátil na českou ambasádu v Limě a natrefil na správného člověka. Tehdejší velvyslanec Pavel Bechný, který se usilovně snaží připomínat nepočetné stopy krajanů v Peru, již delší dobu přemítal, jak právě Fritze zviditelnit. Socha přímo v Amazonii přišla jako na zavolanou, pustil se tedy do shánění peněz u místních mecenášů a krajanské komunity. Současně dohlížel na to, aby celá věc byla dotažena do konce.

PŘÍLIŠ GENERÁLSKÉ RYSY

Fritzova podobizna se nedochovala. Velvyslanec Bechný proto uvažoval, že by pomník mohl mít i jinou formu, než je busta. Představoval si například reprodukci jeho slavné mapy Amazonky z roku 1691, to se ale příliš nezamlouvalo představitelům města. Volba nakonec padla na vyobrazení Fritzovy tváře v knize Aristótela Álvareze Lópeze.

„Požádal jsem uměleckou škole v Limě, během pěti měsíců vyhotovili několik návrhů. Když se objevil tenhle, věděl jsem hned: ‚To je on!‘“ kyne amazonský písmák směrem k bustě. „Podle strohých popisů víme jen to, že byl Fritz tak vysoký, že na něho museli Indiáni hledět v záklonu. Měl zrzavé vlasy a vousy, pohyboval se ve volné haleně a nosil s sebou kříž z palmového dřeva.“ Obraz je ale především dílem umělecké fantazie. Český diplomat Pavel Bechný poznamenává: „Na obraze je zkrátka Fritz, jak si ho představují Peruánci.“

Vytvoření busty dostal za úkol limský sochař Camulf César Vivanco, jehož dílo – především sochy generálů - lze spatřit na mnoha veřejných prostranstvích peruánské metropole. Také jezuita Fritz měl nejdřív přísný výraz oficíra, což se ale českému velvyslanci nezamlouvalo. Vivanco vzal špachtli a misionáře upravil, takže mi teď Pavel Bechný může ukázat na svém mobilu, jak Fritzovi během chvíle díky pár tahům změkly rysy.

DVA ROKY NA CESTĚ

Fritz se narodil 9. dubna 1654 poblíž Trutnova, což tehdy byla oblast dominantně osídlená Němci. Při studiu filozofie na univerzitě se podepisoval jako Boemus Trattnoviensis – tedy Trutnovský Čech. Jenže slovo Čech je nutno chápat v zemském, nikoliv v etnickém významu. Jeho mateřštinou byla němčina, písemná komunikace mezi vzdělanci nicméně tehdy probíhala převážně v latině.

Po dokončení univerzity v Praze vyučoval latinu a pustil se do studií teologie v Olomouci. Toužil po tom, aby mohl Boží slovo šířit v Novém světě. V červnu 1683 proto požádal vedení řádu v Římě, aby ho vyslalo do Chile. Jeho žádost byla zamítnuta, ale Fritz hned požádal znovu. Tentokrát mu bylo vyhověno, i když mu jako zónu působení určilo Amazonii. V listopadu 1683, to mu bylo necelých třicet let, se pěšky vydal přes Alpy do Janova. Odtud se lodí dostal do Sevilly, kde devět měsíců při studiích španělštiny a dostupných informací o Americe čekal na loď. Spoje přes Atlantik - kvůli obavě z útoku pirátů – vyrážely v konvoji jen jednou za rok.

Z Cartageny na pobřeží dnešní Kolumbie pokračoval v doprovodu dalších šesti bratří do Quita, z něhož jezuité spravovali celou Amazonii. Výprava putovala na kánoích proti proudu řeky Magdaleny, pak na mulách a pěšky přes Andy. Po krátkém odpočinku v dnešní ekvádorské metropoli museli překonat další horský hřeben a splout řeku Pastazu. Po dvou letech stanuli v jezuitském správním středisku La Laguna.

UDICE NA INDIÁNY

Fritz byl pověřen tím, aby se staral o kmen Omaguů, který už kontaktovali jeho předchůdci. Duchovní to zde vůbec neměli jednoduché. Přijeli do odlehlého koutu planety, o jehož zvycích věděli minimum a jehož jazyk neznali. Ze strany koloniálních úřadů, které vítaly, že jim misionáři pomáhají pronikat do nejvzdálenějších oblastí impéria, se jim dostávalo víceméně jen morálního povzbuzení. O vojenské podpoře nemohla být kvůli velkým vzdálenostem řeč.

Trik, jak získat domorodce na svou stranu, byl jednoduchý a Fritz ho ve svém posledním dopise do vlasti popisuje bez příkras: „Jezuitská kolej v Quitu zásobuje z vlastních prostředků všechny misie a křesťany vedle šatstva také jinými potřebami, ať už jsou to dárky, jehly, nože, udice, pily, sekyry, motyky, chrámové náčiní a jiné. Darovanými věcmi jsou Indiáni přilákáni ke křesťanské víře a stejně jako ryby na udici vtaženi do Kristovy sítě.“

„Nachytané“ domorodce bylo potřeba v nové víře utvrzovat, takže křesťanští misionáři neustále putovali v kánoi podél Amazonky i jejího přítoku Marañonu. Kromě darů pomáhala k lákání do řad církve například i křesťanská hudba, ale i to, že řádoví bratři žili společně s místními. Rychle si osvojili domorodou řeč a učili Indiány efektivnější metody zemědělství. Stali se rovněž jejich ochránci při kontaktu s ostatními Evropany.

Fritz, kterého byl „jeho“ indiánský kmen ochoten bránit vlastním tělem, patřil mezi velmi úspěšné misionáře. Důkazem budiž, že za své čtyřicetileté působení založil čtyři desítky vesnic o několika stovkách obyvatel, z nichž některé existují dodnes. Například obyvatelé brazilské vesnice San Pablo, která leží nedaleko peruánské a kolumbijské hranice, dokonce zpívají písničku, která zakladatele obce oslavuje.

Tato nová sídla bývala v nebezpečí útoku ze strany těch, kteří o Kristovu lásku nestáli. Takto Fritz líčí ve svém deníku jednoho takového přepadení: „Do vřavy boje, křiku žen a dětí jsem se také já vřítil s křížem v ruce, abych byl se svými svěřenci, anebo pro ně zemřel. Poručil jsem, ať rozezní všechny zvony. Protože se útočníci setkali s odporem a pravděpodobně také vlivem vyzvánění, které dosud nikdy neslyšeli, obrátili se na ústup.“

Misionáře ohrožovaly i tropické choroby, a nejen ty: „Noci jsem trávil v nepopsatelných horečkách a trpěl nespavostí, způsobenou také zvuky, jež vydávali krokodýlové čili ještěři, ohavné nestvůry, které se celou noc potulovaly po vsi. Jedné noci vlezl jeden do mého člunu, jehož příď byla vstrčena do mé chatrče, a kdyby lezl dál, skoncoval by se mnou. Kromě ještěrů sbíhalo se do mé chýše tolik krys, a tak hladových, že mi ohryzávaly dokonce i lžíci.“

HRANIČÁŘ VS. PORTUGALCI

Citace v tomto článku pocházejí z knihy „Samuel Fritz – České stopy na břehu Amazonky“. Jejími autory jsou Kamila Šimková Broulová a Vladimír Šimek, kteří veletok v jezuitových stopách zdolali v roce 2000. Na této cestě, která dodnes zůstává obtížná, natočili stejnojmenný hodinový dokument pro Českou televizi. „Pátrání po Fritzových osudech řadím silou zážitku a zkušeností hned vedle sametové revoluce,“ vypráví Šimková Broulová při setkání v kavárně u gymnázia ve středočeských Říčanech, na kterém vyučuje španělštinu. Před čtyřmi lety obhájila o Fritzovi rigorózní práci na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Fascinuje ji především to, jak uprostřed divočiny ochránil „svoje“ Indiány. „Vydal se přes Andy osobně do Limy za španělským místokrálem, aby ho požádal o větší angažmá v tropickém pralese, kam z východu pronikali Portugalci a odchytávali domorodce do otroctví.“

Mezi Španěly a Portugalci platila od roku 1494 smlouva z Tordesillas, která vymezovala sféry vlivu. Pomyslná hranice vedla Atlantikem na západ od Kapverdských ostrovů. To, co bylo na východ od ní, mělo být podřízeno Lisabonu, oblasti na západ patřily Madridu. Jenže linie protíná i severní cíp Jižní Ameriky, čehož Portugalci využívali k postupnému ukusování kontinentu. Nejvíce svoji kolonii rozšiřovali právě v oblasti Amazonie, po které se dalo pronikat jako po vodní dálnici.

Španělskou správu to příliš nezajímalo, protože měla dost starostí s drancováním a pacifikací zalidněných And, kde se v předkolumbovských časech existovaly rozvinuté civilizace. Oblast Amazonie, která se přes těžko průchodné velehory dala kolonizovat velmi obtížně, pro ně byla okrajovým územím. Jediní, kdo se tak proti portugalské expanzi stavěli, byli jezuitští bratři, kteří jako vzdělaní muži o smlouvě z Tordesillas dobře věděli.

„Nebýt misionářů jako Fritz, nejspíše by dnes Brazílie sahala až k Andám,“ říká mi v Limě sedmdesátník Jaime Regan, který pracuje v tamním Antropologickém centru Amazonie. „Právě jezuité organizovali indiánský odpor proti portugalským nájezdníkům,“ objasňuje jezuita, který do svého peruánského působiště přišel z rodných Spojených států.

Proč byli duchovní pro Portugalce neodstranitelnou překážkou? „Se zabíjením domorodců a vypalováním vesnic si kolonizátoři nedělali výčitky. Zato na církevní osoby si ruku vztáhnout nedovolili. To bylo v dobovém kontextu prostě přes hranu,“ vysvětluje Jaime Regan. Fritz se kvůli těžké chorobě v září 1689 dopravil do Belému, který leží při ústí Amazonky do Atlantiku. Portugalci ho zde drželi v zajetí devatenáct měsíců jako španělského špiona, propuštěn byl až na královský příkaz z Lisabonu. Poté jej vojenská jednotka dopravila zpět na jeho působiště v hloubi pralesa.

NEVALNÝ ZÁJEM ČECHŮ

Proč o barvitých osudech Samuela Fritze téměř nic nevíme? Odpověď hledejme v jeho rodném Trutnově. „Už jeho jméno jasně říká, že byl Němec. A k tomu jezuita,“ říká zástupce ředitele místního muzea Ondřej Vašata. Kombinace národnosti a řádu, který má v české kotlině špatnou pověst, byla podezřelá za obrozenců, masarykovců i komunistů. „Sice se o něm v kraji vědělo, ale zmiňoval se jen okrajově,“ dodává zaměstnanec muzea.

Nezasloužil by si statečný kněz více pozornosti? „Témat je mnoho, máme i řadu dalších významných rodáků,“ poznamenává Ondřej Vašata a připomíná, že Fritzovo jméno nese alespoň ulice na Červeném kopci (svoji ulici má Fritz i v ekvádorském Quitu a brazilském São Paulu).

„Fritze ve výuce zmiňuji jen okrajově, když probíráme rekatolizaci,“ říká učitel dějepisu na místním gymnáziu Václav Fojt. „Proti Koniášovi stavím při výkladu jako národní figuru Bohuslava Balbína a jako lokální postavu přihazuji právě Samuela Fritze.“

Na Krakonošově náměstí připomíná Fritze pamětní deska v češtině a španělštině. V bronzové ceduli je zapuštěn kámen ze zapadlé peruánské vsi Jerebos, kde jezuitský kněz 20. března 1725 zemřel. Obdobnou desku, ve které je naopak zasazena kostka z trutnovské dlažby, připevnili výše zmínění manželé Šimkovi na balvan nad jezerem Lauricocha, které jezuita před více než třemi staletími mylně označil za pramen celého amazonského veletoku. Poznámka na okraj: plát z cenného kovu už z jihoamerické vyhlídky někdo odcizil.

Když se cedule v roce 2000 v Trutnově odhalovala, byl u toho Ivan Adamec už v roli starosty, kterým je šedesátiletý poslanec za ODS dosud. Vzpomíná, jak radnice obě desky zafinancovala a jak díky tomu navštívil Amazonii. „Od letiště jsme se kodrcali snad osm hodin,“ vybavuje si rozblácenou cestu, kterou mezitím nahradila moderní silnice. Původní představa, že by mezi Trutnovem a Yurimaguas mohlo vzniknout dlouhodobější partnerství, vzala brzy za své. „Je to moc chudé město a leží příliš daleko. Navíc jejich vedení radnice se stále mění,“ říká Adamec.

„Film z naší cesty jsme pouštěli v knihovně, proběhla i řada akcí včetně výstavy, navštívil nás peruánský velvyslanec. Ale pak to usnulo,“ líčí starosta Adamec a dodává: „Kdyby přišel někdo zdola s nějakým nápadem, jak Fritzův odkaz rozvíjet, určitě ho podpoříme.“

Vlažný přístup trutnovských kopírují i čeští jezuité. Oslovení členové Tovaryšstva Ježíšova přehazují žádost o rozhovor jeden na druhého s tím, že o misionářovi nevědí víc, než co stojí u jeho hesla na Wikipedii. Pak se dostávám k Františkovi Hylmarovi, který stál v čele tuzemských jezuitů v letech 2004 – 2013.

„V přípravě na vstup do řádu se o Fritzovi – stejně jako o dalších velkých postavách jezuitů z českých zemí – systematicky hovoří. A páter Josef Koláček o něm vydal knihu v našem nakladatelství Refugium,“ reaguje Hylmar mailem na otázku Reportéra. Na dotaz, zda je řád způsobem připraven podpořit vztyčení busty v peruánském městě Yurimaguas, bývalý jezuitský funkcionář odpovídá: „Jsme rádi, že nás o pomníku informujete.“ Nevalný zájem našich jezuitů kontrastuje s tím, jak si Fritze váží v Ekvádoru, z jehož metropole Quito bratrstvo spravovalo své misie na horních tocích Amazonky.

PRO MĚ JE SVATÝ

Honosnou jezuitskou knihovnu na severu hlavního města řídí Iván Lucero. Při mé srpnové návštěvě v roce 2019 nadšeně předvádí, jak pečlivě mají zdigitalizované Fritzovy deníky, aby mohly být přes k dispozici zájemcům kdekoliv ve světě.

„Jen mě mrzí, že nemáme žádnou jeho mapu,“ říká šéf knihovny Lucero s tím, že nejslavnější mapu z roku 1691 odvezla do Evropy expedice vedená francouzským geografem Charlesem Mariem de La Condaminem, která v Ekvádoru vyměřovala rovník. Předání mapy do pařížské knihovny byl přítomen i král Ludvík XV. Ručně zhotovené dílo o rozměrech 126 x 46 cm posloužilo v roce 1707 jako základ pro zmenšenou verzi, rytec ji pak převedl na měděnou desku, aby šla tisknout. O jejím osudu nemá ředitel knihovny Lucero žádné zprávy.

„Samozřejmě byl Fritz výjimečný kartograf, ale projevil se i jako skvělý antropolog, když popisoval pěstování yuky nebo používání halucinogenní ayahuasky. Dokázal v sobě skloubit kněze, etnologa, spisovatele, jazykovědce, zemědělce, sochaře i stavitele kostelů,“ říká Iván Lucero. „Osobně však za nejzajímavější považuji, jak svým charismatem zapůsobil na Indiány, kteří ho měli za svatého.“ Podle jedné z historek došlo k zatmění slunce, zrovna když dělal svá měření. Pověrčiví domorodci pak Fritze prosili, ať jim ho jako člověk, jenž má přímý kontakt s Bohem, vrátí.

„Z hlediska Vatikánu za světce být prohlášen nemůže, protože nezemřel mučednickou smrtí a protože není známo, že by způsobil nějaký zázrak,“ říká Iván Lucer a dodává: „Já ho však rozhodně považuju za svatého.“

Jezuité: Fenomenální kartografové

Samuel Fritz byl jedním ze zhruba 140 misionářů z Českého království, kteří se vydali v jezuitské sutaně do zámoří obracet domorodce na křesťanskou víru. Jejich působení omezují letopočty 1678 a 1767. Ten první označuje rok, kdy koloniální úřady povolily příjezd bratrů, kteří v Evropě nebyli poddanými španělského panovníka. Druhé datum připomíná rok, kdy Madrid vykázal tento mocný a bohatý řád ze všech svých teritorií.

Podle Simony Binkové, vedoucí Střediska iberoamerických studií na Karlově univerzitě, se i další jezuité z českých zemí za oceánem projevili jako schopní kartografové, ač základy oboru dostávali až před odjezdem do Ameriky. „Čím to bylo, dodnes nevíme. Možná nějakým speciálním vzděláním už v Praze, vyžaduje to další zkoumání.“

Zajímavých osudů je podle Simony Binkové mezi jezuity celá řada, i když Fritz je výrazně přesahuje. „Je to i díky jeho dlouhověkosti a tomu, že se téměř kompletně zachovaly jeho deníky,“ říká Simona Binková a upozorňuje i na Šimona Boruhradského, který se pod jménem Simón de Castro proslavil v mexické metropoli jako stavitel, nebo na Josefa Neumanna, který prožil půlstoletí u bojovného mexického kmene Tarahumara a detailně popsal jeho povstání proti koloniální nadvládě.

Dva čeští misionáři zemřeli násilnou smrtí. Fritzův přítel Jindřich Václav Richter zahynul v Amazonii při povstání domorodců v roce 1696, o dvanáct let dříve padl Augustin Strobach na pacifických ostrovech Mariany, které tehdy rovněž patřily pod španělskou nadvládu. „Do jeho rodné Jihlavy se kupodivu z té dálky vrátily lebka a další kosti, dnes jsou uloženy v tamním kostele svatého Ignáce,“ říká Simona Binková. Právě Strobach by podle ní měl z tuzemských misionářů největší šanci na svatořečení.

Osudy jeho ostatků jsou v zajímavém kontrastu s tím, co se stalo po smrti s Fritzovým tělem. Čtyři dekády po jeho skonu, který v březnu 1725 pravděpodobně způsobila infekce přenášená písečnými blechami, otevřeli dělníci při přestavbě kostela jeho hrob v městečku Jeberos. A našli tam jen podrážky bot. O zbytek se postaralo tropické klima a termiti.


Zdroj: Tomáš Nídr pro měsíčník Reportér.
Foto: Tomáš Nídr.

Alena Rousová

Copyright © 2003-2020 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova. Všechna práva vyhrazena. provincie.boh@jesuit.cz.