Jesuit.cz

Dovolená s kořalkou

10.7.2008

Prázdninová úvaha nejen o jednotě a svornosti

Už jsme si zvykli na rozepře politiků, na neshody manželů, na nespokojenost občanů. V katolické církvi to zatím jen doutná. Hladina je sice někdy rozbouřená, mnozí jdou tvrdě za svým cílem, chybí smysl pro pospolitost a společný cíl.

Vzpomínám si na svou dávnou dovolenou kdesi na Dunaji. Rozlehlá obec uprostřed broskvových hájů. Pan farář mluvil slovensky, ostatní pouze maďarsky. Zvláštní bylo, že duchovní prý neměl nikdy žádné problémy s režimem, tedy s KSČ a MNV. ?Čo já tu poviem, to sa aj robí,? vysvětlil nám. ?To je ale osobnost,? řekli jsme si s kamarádem Frídou. U nás v Čechách byl totiž v té době kněz obvykle tím posledním, který byl brán v potaz.

Jenže věc se měla trochu jinak. Žádná síla osobnosti. Proč měl ten farář ve své obci vždy první slovo, jsme se dozvěděli až později, při prohlídce starobylého gotického kostela. Když jsme obdivovali zajímavý mobiliář, pozval nás kněz k výstupu na galerie po obou stranách chrámové lodi. A tam jsme učinili ten velký objev! Bylo tam do nedohledna cosi přikryté bílými plachtami. Když jsme je odkryli, před námi stály objemné demižony s ?baracki-pálinkou?, broskvovicí, která se v okolí vyrábí.

?Kde se všude pálí,? zajímalo nás. ?Ptejte se, kde se nepálí,? zněla odpověď. ?Nepálí se jedině tu v kostele,? vysvětloval nám náš průvodce. Ty sklady demižonů tam prý byly ukryty před státní kontrolou. Všichni v obci si tam schovali svůj díl. Obec proto byla vždy svorná a ctila faráře, který nesl riziko na prvním místě.

Od doby mé dovolené nad Dunajem už uplynula řádka let. Politická situace se změnila. Snad budu mít někdy příležitost zjistit, jestli ten společný sklad kořalky v kostele dokázal dodnes udržet lidi v jednotě a svornosti.

Jan Rybář