Jesuit.cz

Svatý Ignác a modlitba se zpytováním svědomí

14.12.2022

Středa po 3. neděli adventní; sv. Jana od Kříže (Lk 7,19–23) 14. 12. 2022

Středa po 3. neděli adventní; sv. Jana od Kříže (Lk 7,19–23) 14. 12. 2022 Zpytování svědomí je v pohledu otce Ignáce každodenní modlitba. Bez ní si neuměl vůbec život představit. Jen ve velmi výjimečných případech svolil, aby se vynechala. Neslouží jen k přípravě ke svátosti smíření, ale k celkovému nasměrování a jeho pravidelné „kontrole“. Není složité překonat někdy příliš na sebe zaměřené podoby sebereflexe, které více než Boží přítomností a jejím působením se zabývají vlastním cítěním a vědomím. Musím vědět, jak na to. Zpytování přináší plody jen tehdy, když je dialogické. Začíná poděkováním Bohu, našemu Pánu, za dobrodiní, která jsme obdrželi. (DC 43) Prosté a upřímné. Zvěstuji sobě, že jsem milován. Byl bych jinak obdarován? Nejsem na své nedostatky sám. Poděkování mi otevírá oči a srdce pro vnitřní i vnější svět kolem. Není ani prázdný, ani naplněný zlem. Dobro a zlo jsou na tomto světě jako dvě ryby chycené do sítě, jako pšenice a koukol na jednom poli. Začínáme s dobrem v nás a kolem nás je dobro. Vydáváme se na cestu vděčnosti. Nemíříme snad do nebe s plnou náručí dobra? Tam není místo pro zlo!

Až tehdy, když okoušíme velikost obdarování, v jeho světle není možné nevidět také zlo. A dodejme jeho velikost, propastnost, hrůznost. Ale právě toto světlo nám umožňuje správně vidět. Vstoupit do tajemství nepravosti, mysterium iniquitatis, můžeme jen ve světle Božího milosrdenství, nezměrného dobra, které nám v Synu daroval Otec, nejvyšší dobro. Jinak snadno podléháme fascinaci zlem. Octli bychom se přikováni pohledem, zcela znehybněni před hadem, který nás chce otrávit svým útokem. Proto v druhém bodě prosíme o milost poznávat hříchy a preventivně je odmítnout jednoznačně již v počátku, preventivně, když ještě nejsou hříchem, ale pokušením nebo náklonností. Skutečné poznání hříchů a jejich odmítnutí je totiž Boží milost. Ještě nevidím, a už se celý opírám o milost, Bůh mi přece neukáže tolik, aby mě to mohlo zabít.

Při třetím kroku mi světlo Ducha Svatého umožňuje skládat účty z uplynulého času (od hodiny vstávání až po tento účet). Při této modlitbě jakoby jdu s někým, kdo mě miluje. Proč kráčí se mou? Proč se mnou prochází hodinu za hodinou? Tento Společník zná každý můj krok, myšlenku, slovo i čin. Proto procházím světem myšlenek, světem slov a nakonec světem činů. Nejde o svědomité vyúčtování: dal – má dáti. Nemluvíme o účtování zisků a ztrát. Jde o setkání. Ve světle toho dobrého, co jsem obdržel, vidím, co se nepovedlo a co mohlo být lepší. Svěřuji to tomu, od koho čekám, že se mne ujme. Advent je právě příhodným časem pozvat tohoto společníka na cestu dovršení života v setkání s Pánem na konci časů. Proto člověk v třetím bodě prosí za odpuštění.

Po takovém průzkumu, nahlédnutí do dobrého i špatného, se rodí čas na další prosbu k Bohu. Jakou? Za odpuštění viny! Boží všemohoucnost se totiž zjevuje v milosti odpuštění. Je neslučitelné s Bohem – Otcem, kdybychom začínali a končili oním špatným, neúspěšným, zanedbaným, bez základu dobra. Zlo by nás vcuclo, a to úplně. Ztratili bychom schopnost vidět dobro. Světlo naděje by nezazářilo a pohltila by nás temnota zoufalství. Svatý Ignác nás totiž nakonec vybízí k modlitbě naděje. Nemáme se nechat odradit, ale máme se rozhodnout. Díky jeho milosti se polepším. A nemusíme se stydět, když vše zakončíme prostým, důvěřivým, dětským odříkáváním modlitby Otčenáše.

Pavel Ambros