Jesuit.cz

Svatý Ignác a znamení

19.12.2022

Pondělí – devatenáctého prosince (Lk 1,5–25) 19. 12. 2022

„Příchodem Božího Syna zazářilo světu světlo tvé slávy.“ Vedeni světlem víry a opravdovou zbožností uvidíme znamení Božího přicházení na svět. Potřeboval otec Ignác znamení? Myslím, že ano i ne. Byl ochoten důvěřovat Bohu v dlouhých dobách neútěchy. Vždy vytrval v té volbě, v níž poznal v Pánu, že ji má dělat. Nezdary jej neovlivnily v trpělivé pevnosti a vytrvalosti. Neskládal zbraně, nekapituloval, nepoddal se náladám, neupustil od záměrů, nerezignoval. Ale je také pravda, že se mu denně dostávalo tisíců znamení, jež viděl, a děkoval za ně. Věděl, a to nejen v modlitbě, kde k tomu vybízí, jak ze všeho neustále čerpat nějaký duchovní užitek (DC 106). A nešlo o hmotný zisk (bohatství), slávu nebo marnivou domýšlivost (DC 142). Jediným úspěchem byla diskrétně prožívaná blízkost s Kristem. V úspěších i nezdarech. Překládal to spíše do jazyka každodenního života. Když posílal misionáře do neznámých zemí, posílal jim instrukce, které vynikaly praktičností a flexibilitou ve způsobech, pevností v zásadách. Nakonec si cenil nejvíce svobody nabývané denním stykem s Duchem. Na konci dopisů pokorně upozorňoval, že až tam budou, ať se rozhlédnou a dělají, co je napadne. Pevnost je u něj doprovázena pružností. Náboženská zkostnatělost je něco jiného než poslušnost Duchu.

Vyhlídka na neuchopitelný prostor ho tedy neděsila, protože ji viděl v každodenním životě. Nebyla to vyumělkovaná myšlenka, ale konkrétní věc, kterou je třeba podniknout. Kdo by si pomyslel, že se v reakci na pociťovanou potřebu pustí do budování systému vzdělávání, který přetrval staletí? A že by jezuitské školy tehdejší svět přijal jen tak bez těžkostí?

Každodenní život může být obtížný. Svatý Ignác Loyola, když byl generálem Tovaryšstva Ježíšova, měl problém s jistou komunitou, která chtěla trávit sedm hodin denně na modlitbě, což bylo v rozporu s konstitucemi. Nebylo to snad Boží přání? Spíše se jedná o ne zcela promyšlené zbožné přání a vidění pouze jedné strany mince. Odpověď otce Ignáce byla důrazná: pokud by nestačilo předepsaných 1,5 hodiny, nestačilo by ani 12 hodin a ztratilo by se to, co je podstatou jezuity, připravenost k větším věcem, disponibilita.

I v adventní době dorůstáme svojí zkušeností, co znamená, že „si přejeme a volíme jedině to, co nám více napomáhá k cíli, pro který jsme stvořeni“. (DC 23) Situace, které nám čas před Vánocemi připraví, nás mohou vzdělat: k dokonalosti nevede Duch všechny stejnou cestou. Proč? Protože dary Ducha Svatého jsou rozdílné a početné, nepřeberné, stále se aktualizující. Jejich přijímáním se necháváme obejmout Bohem v každodenních zápasech.

Pavel Ambros