Jesuit.cz

Alianční týden modliteb za jednotu křesťanů

12.1.2023

Rozhovor P. Pavla Ambrose SJ s Robertem Svatoněm

Alianční týdne modliteb se letos koná od 8. do 15. ledna. Jeho tématem je Dobrý pastýř a texty modlitebního průvodce vycházejí ze Žalmu 23 a tisíce let historie jeho ozvěn ve Starém a Novém zákoně. Při této příležitosti jsme požádali doc. Roberta Svatoně z Centra Aletti v Olomouci a vyučujícího na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci o rozhovor.

Roberte, můžeš nám přiblížit historii a smysl této iniciativy protestantských církví?

Jak napovídá název, Alianční týden modliteb se zrodil v prostředí evangelikálních církví, které se v polovině devatenáctého století sdružily do takzvané Evangelikální aliance. Poprvé se tato iniciativa konala v roce 1861 a o od té doby rok co rok vyjadřuje pouto spojující dohromady nejen evangelikální křesťany: je jím modlitba, která vychází ze slyšení Božího slova a směřuje k tomu, aby Kristovo evangelium proniklo do celého světa. Alianční týden modliteb má dlouhou tradici především v protestantské ekumeně, nicméně i u nás se této iniciativy na mnoha místech pravidelně a aktivně účastní také katoličtí věřící.

Česká evangelikální aliance připravila na každý den meditaci na biblický text k tématu pastýře. Liší se náhled na roli pastýře v protestantské tradici od katolického? Co je spojuje a co je odlišuje?

Především bych rád podtrhnul, že pro obě tradice zůstává normativním východiskem jakékoliv reflexe o roli pastýře v církvi osoba Ježíše Krista. Je to v prvé řadě on, Dobrý pastýř, který vede své stádce a obětuje za ně svůj život. On je také svrchovaným původcem a vzorem každé pastýřské služby v církvi. Protestanské, a zvláště pak evangelikální vnímání povahy a úlohy pastýřů v Božím lidu se od katolického zároveň v lecčems liší. Víme, že reformace odmítla nazývat úřad v církvi „svátostí“ a pro služebníky přestala používat označení „kněží“. Přesto však existenci úřadu nepopřela a stanovila za ohniska pastýřské služby zvěstování evangelia a vysluhování svátostí, tedy křtu a eucharistie. Evangelikální křesťanství následně podtrhlo zvlášť silně kazatelský rozměr služby jakožto hlásání radostné zvěsti o vykupitelském díle Ježíše Krista, který je Spasitelem mým i celého lidstva. Společné i odlišné vnímání církevního úřadu zůstane ještě dlouho předmětem náročného dialogu odborníků. Nicméně nezapomeňme, že i Druhý vatikánský koncil připomněl, že „mezi hlavní úkoly biskupů zaujímá přední místo hlásání evangelia“ (LG 25).

Pracoval jsi ve sněmovním koordinačním týmu v Olomouci. Projevila se i zde, v synodálním procesu katolické církve, snaha o ekumenickou spolupráci?

Sekretariát synody od počátku zdůrazňoval, že synodální proces má významný dopad ekumenický, který vyplývá z toho, že jako Boží lid neputujeme do Božího království sami, ale jedině ve spojení s druhými. Katolíci byli vybízeni, aby se nejen zamýšleli nad stavem ekumenické vzájemnosti, ale také aby pozvali do synodálních skupinek k aktivní účasti ostatní křesťany. Pokud jde o naši místní církev, tento ekumenický aspekt sice přítomen byl, nicméně spíše okrajově. Z výstupů skupinek je patrná velká lokální odlišnost, pokud jde o ekumenické vztahy: existují skutečně místa živého ekumenismu a stejně tak oblasti, kde panuje vzájemná neznalost, uzavřenost, nedůvěra, lhostejnost i obavy. Věřící jsou si dobře vědomi, že existují ekumenicky ožehavá témata, jakými je například společná účast na eucharistii nebo život v konfesně smíšených manželstvích. Současně mnozí sdílejí přesvědčení, že ekumenická vnímavost je nedílným projevem synodální církve. Často nicméně panuje určitá bezradnost a ostych překonat překážky, učinit první krok a začít budovat ekumenické vztahy. Na tomto stavu věci má svůj podíl kromě jiného i nedostatečná formace v ekumenických otázkách, jak sami věřící namnoze přiznávají.

Čím můžeme jako katolíci podpořit touhy po jednotě v blízké budoucnosti kromě modlitby, která je podmínkou, od které nelze dispenzovat?

Druhý vatikánský koncil hovoří kromě modlitby se stejnou naléhavostí také o obrácení a zmiňuje rovněž ekumenický význam jakékoliv ryzí obnovy katolické církve. Pokud katoličtí věřící usilují o změnu smýšlení a pokud se samotná katolická církev snaží o reformu v duchu evangelia, pak jde o kroky, které takříkajíc samozřejmě mají dalekosáhlý blahodárný dopad na jednotu mezi křesťany. Ta nemůže vzejít odjinud nežli ze snahy všech o prohloubení věrnosti Kristu, jehož probodené srdce je pramenem jednoty mezi všemi. V kontextu synodálního procesu, který v katolické církvi intenzivně prožíváme, bych pak rád vyjádřil přesvědčení, že právě naše úsilí o autentickou synodalitu se může stát příspěvkem, kterým každý z nás může nyní podpořit Kristovu touhu po jednotě.

Pavel Ambros