20.2.2023 

Za církev synodální (18)

I. Společná východiska

Měli jsme v minulých dnech možnost sledovat, jak se synodální proces postupně stává duchovní zkušeností, „životním stylem naší církve, společným rozlišováním i rozlišováním znamení doby“. Závěrečný dokument z tohoto setkání se připravuje. Již vydané prohlášení Evropské kontinentální shromáždění: Závěrečné poznámky naznačuje směr. Jisté nevyslovené nebo radikálně vyslovované obavy z potenciálních schizmatických tendencí, které synodální proces provázejí, měly různé podoby. Jednou z nich byla vžitá představa o kulturní bariéře mezi Východem a Západem. Z jedné strany bylo možné zaslechnout hlasy o důsledcích postkomunismu, který se v zemích bývalého sovětského bloku projevuje v církvích jistým „zaostáváním“ za Západem či konzervativním pojetím křesťanství. Z druhé strany nebyly méně hlasité varovné hlasy o riziku progresivizmu mezi katolíky na Západě. Jemně to naznačuje i citace, která naopak ukazuje na společně sdílenou zkušenost katolíků v Evropě mnoha místních církví v těžce se rodícím evropském povědomí, jehož prioritou je Evropa bez válečných konfliktů garantovaná vzájemnou výhodností společného života: „Synodální styl nám také umožní řešit různá napětí z misijní perspektivy, aniž bychom se přitom nechali ochromit strachem, ale naopak z nich čerpali energii k pokračování na cestě. Při naší práci se vyjevila zejména dvě napětí. První povzbuzuje k jednotě v rozmanitosti a vyhýbá se pokušení uniformity. Druhé spojuje ochotu přijímat druhé jako svědectví Otcovy bezpodmínečné lásky k jeho dětem s odvahou hlásat pravdu evangelia v celé její šíři: vždyť Bůh slibuje, že láska a pravda se potkají.“

Položme si otázku: Co stojí za stereotypem klasifikovat evropské setkání celosvětového synodálního procesu v Praze jako střet Východu a Západu? Pokusme se o krátký rozbor toho, co představily na setkání delegace z českých zemí a ze Slovenska. Z pozorné četby těchto svědectví můžeme soudit, že takové hodnocení vychází z názorů formovaných nedostatečnou znalostí a tradovaných předsudků, které se navykle opakují buď z intelektuální pohodlnosti, nebo z nutkavé potřeby se odlišit. Ve skutečnosti bývá tento názor nepřípustným zjednodušením.

České kulturní prostředí v sobě uchovává historický reformační étos, který se ve dvacátém století proměnil v národní identitu podporující protikatolický sentiment. Dnes jsou české země považovány vnějším pozorovatelem za převážně ateistickou zemi radikálně se sekularizující. Jsou stavěny do kontrastu se Slovenskem, které je považováno za baštu nezlomného katolicismu. Tento tradovaný příběh o protestantských Čechách a katolickém Slovensku byl pěstován i v prostředí emigrace, přestože realita je jiná. Percentuálně je počet protestantů na Slovensku vzhledem k celkovému počtu občanů hlásících se k některé z křesťanských denominací větší než v českých zemích. Když budeme číst svědectví či zprávy o průběhu synodálního procesu na národní úrovni, schválené biskupskými konferencemi v těchto dvou zemích, možná s překvapením odhalíme, že v sobě obsahují více podobností mezi sebou i s trendy v západní Evropě, než si obvykle myslíme.

Co je stejně živé pro místní církve v obou krajinách? Především otázka účasti Božího lidu, a tím i zapojení církevních struktur do synodálního procesu. Podle české relace byla přijata „metoda duchovní konverzace pozitivně“. Co si však přesně představit pod sdělením, že jsme „zaznamenali určité skupiny, které se do synodálního procesu nezapojily nebo se proti němu vyhraňovaly“? Nevyrůstají snad jen z nelahodných vnitrocírkevních vztahů, ale také z rozličných dogmatických východisek? Relace vidí hlavní důvod ve zkušenostech české církve z Plenárního sněmu katolické církve v letech 1997 až 2005. Dokonce mluví o „promarněné příležitosti“. Možno se ptát, zda je toto příkré tvrzení opřeno o důkladnější rozbor. Nebylo by na čase zhodnotit Plenární sněm v kontextu širším?

Česká relace formuluje základní postoj k synodální cestě (možná diplomaticky) v duchu Františkovy vize budoucího směřování církve: „Asynodální podoba církve představuje reálnou hrozbu. Schopnost si v dobré víře naslouchat a poctivě rozlišovat na všech rovinách života církve je klíčová.“ Proto je pochopitelný hlavní teologický akcent: „Klíčovou prioritou je nastolení správného vztahu mezi všeobecným kněžstvím věřících a mezi služebným kněžstvím (LG 10). To znamená mimo jiné zbavit hierarchické pojetí církve nezdravých klerikálních představ o tom, co znamená moc a autorita.“ Relace postuluje i základní kritérium pro postup, jak toho dosáhnout. Nevidí jej ve vnitřním obrácení, nýbrž ve „změně církevní kultury“. Předkládá ji v rozsáhlém, zřejmě všezahrnujícím promýšlení „odůvodněnosti existence všech církevních struktur a procesů a zdůraznění jejich poslání ke službě všem, nikoliv k panování“.

Slovenská relace se vyjadřuje velmi podobně. Základní zjištění synodálního procesu na Slovensku je shrnuto takto: „Nadšení pro autentický dialog – mluvit o všem, co je v církvi radostné, ale také o tom, co je v našich společenstvích bolestné. Synodální zkušenost vedla k posílení pocitu sounáležitosti s církví a k uvědomění si na praktické úrovni, že církev nejsou jen kněží a biskupové.“ Podobně jako česká relace hovoří o potřebě „vytvořit struktury, které budou poslání církve usnadňovat, a ne mu bránit“. I slovenská místní církev čelí tomu, čemu čelí česká církev: „Silné kořeny v tradicionalismu, klerikalismu, individualismu a aktivismu. Často děláme činy pro činy a chybí nám čas na naslouchání Bohu a bližnímu. Používání jazyka, který je vzdálený životu a starostem věřících, chybí hlubší objasnění Písma svatého v homiliích. Absence mladých lidí v životě církve. Nedostatečné docenění role a poslání žen, a to i zasvěcených, v církvi.“ Kromě „duchovního zakořenění v Kristu“ je důležitá „potřeba formace v synodalitě a vytvoření fungujících synodálních orgánů (např. pastoračních rad)“.

Pavel Ambros

Copyright © 2003-2024 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova. Všechna práva vyhrazena. provincie.boh@jesuit.cz.