16.3.2023 

Rozhovor s P. Geraldem Baumgartnerem SJ

Sýrie. Jezuita P. Gerald Baumgartner v Homsu organizuje pomoc obětem zemětřesení, které zasáhlo Turecko a Sýrii na počátku února.

Jak jste prožíval zemětřesení?

V noci jsem se probudil, země se chvěla asi dvě až tři minuty; už to bylo hrozivé. Pak jsme všichni vyběhli na ulici stejně jako ostatní lidé v Homsu. Nic zde ale nebylo zničeno. Přesto se lidé neodvážili vrátit do svých domů ze strachu, že by zemětřesení mohlo být ještě silnější. Většina lidí strávila noc venku při teplotách pod nulou. Druhý den pak přišel silný déšť, všude bylo mrtvé ticho; to už byla apokalyptická situace.

Kdy jste začali s pomocí?

Rychle jsme se dozvěděli, že epicentrum bylo na severu země, asi dvě stě kilometrů od nás, a jak vážné byly škody v Sýrii. Naším prvním impulzem bylo okamžitě jet do Aleppa a pomáhat tam s pátracími pracemi. Ale představa, že tam půjdeme a začneme kopat, byla trochu naivní a také ukvapená a jsem rád, že jsem mohl naše vedoucí mládeže brzdit. Ostatně tady v Homsu nás potřebovali mnohem naléhavěji.

Jakým způsobem?

Již druhý den po zemětřesení nám volali, že dvě rodiny, které uprchly z Aleppa, potřebují nejzákladnější věci: deky, matrace, chleba, které jsme pak přivezli naším mikrobusem. Od té doby to nepřestalo: k nám domů přicházelo stále více lidí, kteří uprchli z oblasti zemětřesení, bez průkazů totožnosti, bez peněz, bez teplého oblečení. Někteří z nich stáli před námi v pyžamech. Z toho nám bylo jasné: přichází něco obrovského!

Co to pro tebe znamenalo?

Moji představení nebyli v domě, tak jsem se rozhodl, že budeme vařit pro dvacet lidí. Druhý den jich bylo padesát, třetí den sto padesát a dnes (16. února) osm set lidí. Vaříme v malé kuchyňce, jíme venku; naštěstí v posledních dnech moc nepršelo. A lidé stále denně přijíždějí z Aleppa. V noci kontrolujeme, kolik jich přišlo nových, jaké množství tedy musíme druhý den uvařit. Kromě toho je náš minibus nepřetržitě na cestách a přiváží lidem pomoc: oblečení, hygienické potřeby, přikrývky, léky. Velká část humanitárního zboží, které je k nám dodáváno, je předána také jiným organizacím, jako je Červený kříž nebo Červený půlměsíc.

Jak ochotní jsou lidé v Homsu pomáhat?

Obrovsky! Lidé dávají vše, co mají: první den jsme se dusili v horách oblečení. Lidé zde po letech války sami nic nemají. Přesto existuje obrovská solidarita. To ale neznamená, že se to nemůže změnit. Proto dbáme na to, abychom nasytili i potřebné místní. Z dnešních osmi set jídel šlo šest set uprchlíkům a dvě stě lidem, kteří se jich ujímají.

Jak to vlastně zvládáte?

Ve dne v noci nám pomáhá padesát až sto dobrovolníků, mnozí si na to vzali dovolenou. Studenti nám pomáhají, i když by se měli připravovat na zkoušky. Já sám jsem si posledních deset dní nesedl, byl jsem na nohou každý den od osmi ráno do dvou v noci, pak šest hodin spát, pak začít znovu.

Neztratíte v tak chaotické situaci snadno přehled?

Je to výzva, ale už po našem prvním spontánním impulzu pomoci kopat v Aleppu jsme se snažili zorganizovat naši pomoc co nejstrategičtěji. Spojili jsme síly s ostatními křesťanskými církvemi v Homsu a založili koordinační skupinu, abychom společně a co nejsystematičtěji nabízeli pomoc. Naše komunita se pro to stala jakýmsi centrem.

Co v takové situaci znamená systematičnost?

Sestavili jsme hodnotící týmy, které určí objektivní potřeby rodin a stanoví priority. Jedná se o kvalifikovaný personál s psychosociálním výcvikem. Naším cílem je poskytnout pomoc v nouzi, tedy oblečení, hygienické potřeby, přikrývky, léky, lékařskou péči a také jídlo, co nejrychleji. Lidé by se měli rychle dostat do pozice, aby se o sebe postarali sami a vařili tam, kde jsou ubytováni. V distribuci potravinových balíčků za tímto účelem určitě ještě chvíli budeme pokračovat. Poté se chceme podívat na to, co uprchlíci potřebují v dlouhodobějším horizontu: Bydlení, příspěvek na nájemné, vzdělání pro děti, psychoterapeutická péče.

Budete pomoc i nadále koordinovat?

Ano, Jezuitská služba uprchlíkům mě o to požádala, protože jsem již nouzovou pomoc organizoval. Předám tedy své úkoly v práci s mládeží a budu pokračovat v nouzové pomoci tak dlouho, jak to bude nutné, a poté rozvinu druhou fázi naší pomoci pro lidi, kteří zůstanou v Homsu déle.

Očekáváte, že se uprchlíci nebudou moci brzy vrátit?

Ano, mnozí možná zůstanou v Homsu roky. Buď proto, že jejich domy byly zničeny, nebo proto, že není jasné, zda jsou stále obyvatelné. V Aleppu týmy inženýrů v současné době kontrolují dům po domě, aby rozhodly, do kterých z nich se lidé mohou přesunout. Dokud se to nevyjasní, uprchlíci tu pravděpodobně zůstanou.

Jak se v této situaci cítíte?

Posledních pár dní bylo pro všechny v týmu velmi vyčerpávajících a my musíme mít na paměti, že dáváme i pomocníkům dny odpočinku. Ale zároveň je neuvěřitelně uklidňující a motivující vidět, jak se lidé zapojují. Jen jeden příklad: jako každý rok vybíralo padesát žen z modlitební skupiny peníze na oslavu svátku zamilovaných, který se v arabštině nazývá svátek lásky. Vybraly dvě stě tisíc lir, ne třicet eur. Daly nám tyto peníze: letos chtějí oslavit svátek lásky takto. To dává sílu.

Zdroj/Foto: Jesuits in Europe / Syria.

Alena Rousová

Copyright © 2003-2024 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova. Všechna práva vyhrazena. provincie.boh@jesuit.cz.