Jesuit.cz

Diskuze, nebo zjednodušující náhled?

16.8.2023

Rozhovor s P. Adamem Żakem SJ (2. část)

Na základě čeho se, otče, domníváte, že se Jan Pavel II. naučil reagovat rychleji než ostatní?

Podívejme se na dynamiku toho, co se stalo po roce 1994. V roce 1994 vydal Jan Pavel II. indult - to znamená, že změnil zvykové právo - pro americkou církev a prodloužil věk právní ochrany osob, pokud jde o sexuální zneužívání, na 18 let. Prodloužil promlčecí lhůtu pro tyto případy na deset let po dosažení osmnácti let věku oběti. To byla významná změna oproti tomu, co platilo v kanonickém právu, a v dopise připomněl americkým biskupům, že mají toto právo uplatnit.

Připomněl jim to velmi explicitně. To vidí každý, kdo čte vatikánské dokumenty bez předsudků. Vatikán taková slova nepoužívá proto, aby adresáta dopisu odradil od toho, aby se věcí zabýval, aby se necítil napaden, ale aby viděl problém.

O dva roky později, v roce 1996, už máme podobný indult pro Irsko. Analýza, kterou Jan Pavel II. poskytl americkým biskupům, když řekl, že „právo nebylo uplatněno“, byla ve skutečnosti prvním výrokem, který Benedikt XVI. později učinil již v „otevřeném textu“, když v roce 2010 napsal dopis církvi v Irsku. V něm kupodivu použil výraz „zákon nebyl uplatněn“. Neřekl Irům, „vy jste neuplatňovali zákon“, ale poukázal na to, že zákon nebyl uplatňován univerzálně. Vyjmenoval také důsledky: neuplatňování zákona vede k bagatelizaci zla.

A pak tu máme rok 2001, kdy Jan Pavel II. vyhradil všechny tyto případy na celém světě jurisdikci Svatého stolce proti decentrální linii, která byla zavedena již po Druhém vatikánském koncilu a našla své vyjádření v Kodexu kanonického práva z roku 1983.

V roce 2001 byl vydán apoštolský list motu proprio Sacramentorum sanctitatis tutela. V té době jsem ještě nebyl v Římě, ale když jsem v roce 2003 přijel a začal pracovat v jezuitské generální kurii, téma amerických odhalení stále ještě plnilo titulky novin. Zároveň bylo zřejmé, že toto motu proprio spolu s normami De gravioribus delictis nepokrývá všechny aspekty problému sexuálního zneužívání nezletilých. Okamžitě vyvstaly otázky, např. „jak přistupovat k trestným činům duchovních a řeholníků?“, které v tomto zákoně nebyly výslovně řešeny. Totéž pozorujeme i dnes. František vydal motu proprio Vos estis lux mundi, ale brzy poté sám viděl, že bude třeba jej změnit.

A to znamená, že Jan Pavel II. vycítil, že je třeba jednat rychleji a okamžitě, i když nevěděl, protože to tehdy nikdo nevěděl, že se jedná o celosvětový problém, a ne jen o problém americký, irský nebo obecněji anglosaský. Motu proprio muselo být připraveno poměrně rychle, ještě bez širší dohody mezi vatikánskými dikasterii, např. pro zasvěcený život, s Kongregací pro nauku víry, Státním sekretariátem nebo dalšími dikasterii, např. pro biskupy a pro klérus. To přišlo později, a proto mezi vyhlášením motu proprio Sacramentorum sanctitatis tutela a vydáním norem De gravioribus delictis, které jsou jeho součástí, uplynulo ještě několik měsíců.

Bezprostředně po vydání motu proprio začaly ve Vatikánu přípravy na první mezinárodní kongres o Sexuálním zneužívání dětí a mladistvých kněžími a řeholníky. Kongres se konal v dubnu 2003 pod záštitou Papežské akademie pro život (Pontificia Academia Pro Vita, 1994). Na přípravě a průběhu kongresu se podíleli špičkoví odborníci, včetně osmi nekatolických profesorů. Již záštita Papežské akademie pro život ukazuje, že tato vrcholná vědecká událost realizovala záměr Jana Pavla II. zaměřit pozornost nejen papežské kurie na potřebu založit reakci církve na sexuální zneužívání nezletilých na solidním vědeckém základě. Rok po kongresu vyšla ve vatikánském nakladatelství kniha příspěvků: Sexuální zneužívání v katolické církvi. Scientific and legal perspectives [Sexual abuse in the Catholic Church. Scientific and legal perspectives : Proceedings of the conference "Abuse of children and young people by Catholic priests and religious" : Vatican City, April 2-5, 2003; ed. Karl R. Hanson, Friedemann Pfäfflin, Manfred Lütz i. A. der Päpstlichen Akademie für das Leben. Città del Vaticano: Libreria Editrice Vaticana 2004].

Dynamika jednání Jana Pavla II. je tedy následující: od reakce na USA do Irska uplynuly dva roky, od Irska do vydání motu proprio Sacramentorum sanctitatis tutela s jeho normami jen pět let. Navzdory svému zhoršujícímu se zdravotnímu stavu papež ukazuje církvi až do konce nikoli cestu morální paniky, ale cestu odvážného vyrovnání se s problémem.

Je to rychlé?

Pro Vatikán je proces uznání problému a opatření velmi rychlý. Jan Pavel II. činil tato rozhodnutí v době, kdy již byl nemocný a potřeboval péči. Vzpomínáme si na jeho stav, když přijel do Polska v roce 2002. Tehdy, poté, co se již v devadesátých letech snažil ovlivnit místní církve, aby se vydaly cestou používání právních nástrojů, byla přijata nejdůležitější rozhodnutí, kterými se církev řídila.

Co tedy věděl? Musel toho hodně vědět, jinak by nepodnikal tak odvážné kroky, ale měl tyto znalosti již promyšlenější než v osmdesátých a na počátku devadesátých let, pevněji založené na poznatcích vědy a na tom, co mohlo vyplynout z různých zpráv nunciatur nebo z návštěv ad limina a setkání s biskupy. Papež se zkrátka učil rychle.

Jak by v takovém případě mohl někdo jako Maciel Degollado roztáhnout křídla v jeho blízkosti?

Pokud jde o podvodníka, bigamistu a mnohonásobného sexuálního delikventa Marciala Maciela Degollada, který působil ve stínu baziliky svatého Petra, máme k dispozici jakoby dva přístupy k poznání jeho osoby v okolí Jana Pavla II., což podtrhuje anekdota, kterou papež František vyprávěl v roce 2019 v letadle z Abú Zabí do Říma. Jan Pavel II. nařídil svolat konvent, aby se dohodlo společné stanovisko obou názorů, a pak během konventu „zvítězila druhá strana“, jak měl Ratzinger říci někomu ze své kongregace, když nařídil předat spis do archivu.

Později František v rozhovoru pro mexickou televizi vysvětlil, že se jednalo o setkání vedoucích představitelů kurie, různých dikasterií, aby se zabývali Macielovým případem. Jsem přesvědčen, že v té době došlo k rozporu mezi názory, které Degollada silně oslavovaly, a tím, co o něm věděla Kongregace pro nauku víry, respektive kardinál Ratzinger. Tyto názorové rozdíly musely být velké.

Maciel byl občanem Mexika, země, jejíž státní zřízení mělo výrazně protikatolické rysy. Ještě ve druhé polovině dvacátých let dvacátého století byli popravováni katoličtí kněží. V době první pouti Jana Pavla II. do této země vládla stejná strana, která je zodpovědná za krvavé pronásledování katolíků. Vzpomínám si, že před papežskou poutí do Mexika se v médiích spekulovalo, zda mexická policie papeže pokutuje, protože takový trest hrozil za chůzi v sutaně.

A právě tam začala cesta úspěchu Legionářů Kristových, kteří se z Mexika rozšířili do dalších zemí. Na mnohé to udělalo velký dojem a jistě to neuniklo ani pozornosti úřadů, které možná chtěly Maciela zdiskreditovat.

To byla taková moje předběžná, soukromá teorie. Tehdy jsem si myslel, z hlediska své polské zkušenosti – stejně jako si to mohl myslet Wojtyla – že je možné, že tyto příběhy a obvinění proti zakladateli legionářů připravují tajné služby. Později se ukázalo, že nešlo o žádnou manipulaci ze strany tajných služeb, ale při tak radikálních názorových rozdílech, jaké existovaly mezi kardinálem Ratzingerem a prefektem Kongregace pro zasvěcený život kardinálem Martinezem Somalem nebo vždy opatrným Státním sekretariátem, lze předpokládat, že byly vzaty v úvahu všechny hypotézy. Je možné, že Vatikán měl informace z různých zdrojů, protože se přece jen stalo, že se různé vlády pokusily Vatikán zmanipulovat.

A teď si představte, že v roce 1998 přijede do Vatikánu delegace, aby podala svědectví. Kongregace pro nauku víry má pravomoc zahájit vyšetřování a také tak činí. V roce 1999, když už se zdálo, že vyšetřování spěje k závěru a Maciel bude obviněn, došlo k (papežem Františkem zmíněnému) setkání několika zainteresovaných dikasterií římské kurie, aby se dohodly na stanovisku. Pak se ozvaly hlasy těch, o nichž kardinál Ratzinger řekl, že „vyhrála druhá strana“. Jan Pavel II. spor nevyřešil.

Jak ostře musely být názory na Maciela rozděleny, nám může pomoci uvědomit si, že na obvyklé mši třicet dní po jeho smrti na začátku roku 2008 – a tedy již po verdiktu papeže Benedikta XVI. – kardinál, který jej celebroval, jej ve své homilii nazval novým Mojžíšem.

Všimněme si však, že ještě za života Jana Pavla II., krátce před jeho smrtí na konci roku 2004, bylo toto vyšetřování znovu otevřeno. To se samozřejmě nemohlo stát bez papežova souhlasu, protože šlo o velmi důležitou záležitost i pro Wojtylu. Kardinál Ratzinger znovu otevřel vyšetřování, protože to, které bylo u konce již v roce 1999, nebylo uzavřeno s rozhodnutím, že se „nic nestalo“. Bylo pozastaveno.

Když se objevily nové skutečnosti, vyslal kardinál Ratzinger do USA a Mexika promotora spravedlnosti Kongregace pro nauku víry Charlese Sciclunu, aby Macielův případ prozkoumal na místě. Během této návštěvy Jan Pavel II. umírá, ale kardinál Ratzinger dovoluje svému kolegovi pokračovat ve vyšetřování. Scicluna se s výsledky vrátí do Říma. Dynamika těchto událostí ukazuje, že papež jednal možná pomalu, ale přesto. Nelze říci, že by mu to bylo lhostejné.

A jak to bylo s případem kardinála Groëra?

Dynamika byla podobná. V roce 1995 byl vídeňský arcibiskup Hans Hermann Groër obviněn rakouským týdeníkem Profil, že předtím, než se stal vídeňským metropolitou, obtěžoval seminaristy. Ačkoli v roce 1994 dosáhl důchodového věku (sedmdesát pět let pro biskupy), stále ještě zastával svůj úřad, protože papež mu prodloužil mandát. Když se však v Profilu objevily články o údajných zločinech kardinála Groëra, papež o dva až tři měsíce později – a bylo pro Vatikán velmi brzy – jmenoval koadjutora s právem nástupnictví, aby Groër mohl odstoupit. Vídeňský arcibiskup této příležitosti nevyužije, mlčky se uzavře do sebe.

Také rakouští biskupové provádějí vyšetřování a docházejí k závěru, že obvinění mají reálný základ, jsou pravdivá. Poté papež znovu naléhá na Groëra, aby odstoupil. Groër odchází, ale tím, jak se vyjadřuje, brání a popírá obvinění, která jsou proti němu vznášena, zůstává vnitřní situace církve v Rakousku napjatá.

Papež Groëra pravděpodobně vyslechl, ale nevíme, zda jeho popření uvěřil. V každém případě mu nařídil, aby opustil Rakousko a zavřel se v nějakém klášteře, kde by až do smrti rozjímal o svém životě.

Na vatikánské poměry to byly poměrně rychlé kroky, zejména jmenování koadjutora. Jsem přesvědčen, že když aféra vypukla, neměl Vatikán předem připravený návrh kandidáta na vídeňskou metropoli. Věděl jen, že nástupce musí být oznámen rychle a musí mít autoritu. V opačném případě by došlo k ještě větší ztrátě autority církve v Rakousku.

Poměrně rychle Vatikán zareagoval také na skandál v rakouské diecézi Sankt Pölten v roce 2004, kde byl biskup Kurt Krenn nahrazen novým biskupem, který měl reformovat seminář, z něhož se vyklubal velký skandál poté, co se ukázalo, že se jedná o homosexuální prostředí. Biskup Krenn si s tímto problémem nevěděl rady, ačkoli ho do jisté míry sám způsobil tím, že do svého semináře přijímal kandidáty, kteří nebyli přijati do seminářů v jiných rakouských diecézích nebo v jiných německy mluvících zemích. Přijal dokonce jednoho Poláka, který byl během této krize zatčen a odsouzen za držení videí se sexuálním zneužíváním dětí.

Foto: Jeusiten in Zentraleuropa.

Pavel Ambros