Jesuit.cz

Diskuze, nebo zjednodušující náhled?

21.8.2023

Rozhovor s P. Adamem Żakem SJ (3. část)

Jan Pavel II. důvěřoval církevním postupům a lidem jmenovaným k jejich provádění, ale před rokem, když byla zveřejněna zpráva o kardinálu McCarrickovi, poukázal jste na to, jak zranitelná byla a je papežská služba vůči manipulaci ze strany nepoctivých lidí, včetně spolupracovníků potvrzujících nepravdy. A jak byste to komentoval dnes?

Z dnešního pohledu je třeba říci, že po McCarrickově zprávě je jasné, že Jan Pavel II. byl zmanipulován. Papež se samozřejmě mohl zajímat, a pravděpodobně to také udělal, jak McCarrick věděl, že je kandidátem na washingtonského arcibiskupa. To už se pravděpodobně nikdy nedozvíme. McCarrick věděl, že jsou proti němu vznášena obvinění, a dal papeži slovo, že jsou nepravdivá.

Rozhodnutí Jana Pavla II. jmenovat McCarricka však nebylo založeno pouze na jeho slovech, protože nařídil vyšetřování této záležitosti. Nejprve nařídil, aby bylo jeho jméno „vyškrtnuto“ ze seznamu kandidátů, a to z toho důvodu, že posudek newyorského arcibiskupa, ačkoli obsahoval pouze podezření, papeže varoval, že pokud by se podezření potvrdilo fakty, jmenování by způsobilo velký skandál.

Vyšetřování, které papež nařídil provést nunciatuře ve Washingtonu, dospělo k závěru, že McCarrick se ničím neprovinil. Vycházel z tvrzení čtyř biskupů, kteří ho znali a které nuncius vybral. Odpovědi biskupů byly pro McCarricka pozitivní, což otevřelo cestu k jeho jmenování. Papež nedostal důkazy o pravdivosti podezření, a tak jeho jméno znovu zařadil na seznam kandidátů pro washingtonskou arcidiecézi.

Co se mi nelíbí, a to není jen záležitost knihy Martina Gutowského, je dělat z papeže Jana Pavla II. naivního člověka, který neznal lidi. Ano, měl důvěru, dokonce velkou důvěru v lidi, a můžeme si představit, že se různé spolky kolem něj snažily ovlivnit pochvalou nebo intrikami tím či oním směrem, když šlo například o osobní jmenování.

Nemám k dispozici fakta, ale je možné, že lidé kolem něj mohli využít nejen institucionální způsob, ale i jeho lidský pohled na lidi. Důvěřoval těm, kteří ho informovali. Věřil, že mluví pravdu a nelžou. Patřil ke generaci jako jeden z mých spolubratrů řeholníků, který byl mimo jiné provinciálem v době, kdy působili pachatelé, kteří zneužívali studenty jezuitské koleje v Berlíně. Když skandál vypukl, poté co oběti tyto zločiny odhalily a v Německu se zvedla velká vlna odhalení, řekl: „Nikdy by mě nenapadlo, že by někdo, že by spolubratr mohl být schopen takového činu.“ Něco takového ze své životní zkušenosti vůbec nepovažoval za možné, bylo to mimo jeho horiznt vnímání.

Jan Pavel II. v něm viděl i dobré stránky, ale myslím, že v průběhu let poznal, že mohl být oklamán, nebo přinejmenším nedostal všechny informace a byl uveden v omyl. Myslím, že byl schopen takové úvahy. Vycházím z několika drobných skutečností, které se týkají mého přímého kontaktu s papežem. Ne časté, protože je nemohu srovnávat s kontakty profesora Karola Tarnowského nebo Anny Karoń-Ostrowské s Janem Pavlem.

Během těchto několika setkání na mě nepůsobil jako naivka, ale jako člověk, který velmi pozorně naslouchá. A soucitně naslouchal. Nebyl nekritický, uměl se ptát. Také se uměl zeptat: „Pošlete mi prosím písemně, co jste mi řekli, abych to dostal.“ Nešlo o žádné odsouzení, jen o úvahy, které vyjadřovaly názory, jež byly pro papeže důležité a které se lišily od ostatních hlasů. Dokázal si uvědomit, že se mohou lišit i od jeho dřívějšího přesvědčení nebo vnímání.

Říká se však, že Jan Pavel II. obětem nenaslouchal a nerozuměl jim.

Je pravda, že Jan Pavel II. se s nimi nesetkával systematicky jako Benedikt XVI. nebo v ještě větší míře papež František, který se s nimi setkává často a velmi diskrétně. O Janu Pavlu II. však nelze říci, že by neposlouchal.

Pokud je v Bielmovi popsán příběh Wese Wieslawa Walawendera, bývalého polského duchovního ve Spojených státech – a autor si dal tu práci, aby získal nahrávku okamžiku, kdy se Wes setkává s papežem během veřejné audience, a na základě toho vyvozuje, že Jan Pavel II. nerozuměl obětem sexuálního zneužívání nebo se s nimi nesetkal, je to prostě nadinterpretace.

Doporučuji vám přečíst si svědectví Daniela Pitteta v knize s názvem. Otče, odpouštím ti, která vyšla v polštině v roce 2018 s podtitulem Hlas oběti v diskusi o pedofilii v církvi.

Pittet, který byl řidičem během papežské pouti do Švýcarska v roce 1984, se s Janem Pavlem II. setkal za neobvyklých okolností. Na stránkách své knihy to popisuje takto: „Na schodech kláštera v Einsiedelnu se setkávám tváří v tvář s papežem. Jsem velmi překvapen. Podívá se mi do očí a zeptá se: ‚Danieli, trpěl jsi?‛ Potvrzuji. Mám štěstí, protože jsem si zachoval víru. Usměje se na mě a odpoví, že po odchodu z kláštera si člověk málokdy udrží víru. Pozorně se na mě podívá, vezme mě za ruku a řekne: ‚Pán tě chrání, protože máš víru.‛“

„To, že jsem stál před Janem Pavlem II., mě zachránilo,“ píše dále Pittet, „cítil jsem, že mi věnuje zvláštní pozornost, že ve mně rozpoznal zraněného člověka. Modlitba s papežem mi dodala životní energii. Jeho uznání mi dodalo novou sílu.“

To ukazuje, že Jan Pavel II. byl nejen citlivý, ale že také rozuměl lidem, kterým bylo ublíženo. Pittetovo svědectví rozhodně jasně ukazuje papežovu otevřenost a jeho mimořádnou paměť.

Anna Karoń-Ostrowska, o níž se zmiňuje již Bielma, říká autorovi, že Jan Pavel II. „přenášel obtížné situace do duchovního rozměru“. V knize to zní trochu jako obvinění, že jde o nedostatečnou reakci.

Nepovažoval bych to za obvinění. Je pravděpodobné, že i Jan Pavel II. si kolem sebe všímal boje dobra a zla, střetu rozdílných postojů, které jsou buď jednostranné nebo ideologické, či dokonce škodlivé pro jednotu církve. Takové věci prožíval i duchovně, a to mě vůbec nepřekvapuje.

Řekl bych, že mutatis mutandis neděláme totéž, když jsme konfrontováni s aspekty reality, které nás zraňují a na které nemáme odpověď? Nevoláme snad z hloubi duše jako svatý Petr: „Pane, zachraň!“?

Duchovní rozměr není v rozporu s racionálním řízením ani s reflexí problémů. Záleží na ostrosti vidění protikladů, kumulaci škodlivých nebo negativních faktorů.

Když jsme nedávno zpracovali statistické dotazy a zjistili, jak velký je rozsah sexuálního zneužívání v Polsku, nikdo z nás to nebral na lehkou váhu: zde jsou výsledky! Každý, kdo se s těmito údaji vážně seznámil, měl mnoho otázek a v duchu volal k Bohu v pocitu bezmoci tváří v tvář faktorům, které brání očistě církve.

Při hloubce víry Jana Pavla II. a jeho citlivosti pro hodnoty a krásu pro něj podle mého názoru musela být každá ošklivost a každé zlo velkou výzvou – k modlitbě, k otázce: Co mohu udělat? Jsem přesvědčen, že se tak choval.

A neznamenalo to ignorování?

To neznamenalo. Myslím, že Anna Karoń-Ostrowska tomu pravděpodobně rozumí mnohem lépe než já, protože zná Svatého otce velmi osobně. Její výroky bych nepovažoval za kritiku, ale za něco, co by bylo třeba prohloubit.

Vyvolává to ve mně také otázku pro autora knihy Bielm, zda on sám přemýšlel o tom, jak se se svou citlivostí, která je také velká, protože ho mobilizovala k hledání odpovědí na obtížné otázky, jak se s tím vnitřně vyrovnává, aby pokračoval a hledal pravdu. Myslím, že i on je na této cestě. Čtenářům jeho knihy nebo divákům jeho reportáží zatím vzbuzuje emoce a otazníky. Pochybnosti, které citlivý člověk má a které by měl vzít v úvahu při svém, také duchovním, hledání. V knize samotné však po takové cestě nenalézám ani stopy. Možná ho to teprve čeká.

A jak hodnotíte diskuzi, která v Polsku probíhá kolem Gutowského knihy, respektive kolem „viny Jana Pavla II. za utajování pedofilie v církvi“?

Je mi líto, ale nevidím žádnou diskuzi. Diskuze by byla možná, kdyby existovala ochota pochopit osobu Jana Pavla s jeho podmínkami a chybami, ale také s jeho úspěchy a velikostí. Kdyby taková ochota existovala, různé instituty nesoucí jméno Jana Pavla II., založené za účelem studia a pochopení jeho pontifikátu, by se nenechaly překvapit například redaktorem Gutowskim s jeho filmy nebo knihou. Možná by pak Gutowski nemusel létat do zámoří, aby duplikoval zjednodušení o polském papeži, protože by zde našel studie o dějinách krize církve v kontextu kulturních a morálních změn ve společnosti. Našel by zde analýzy zpráv napsaných v USA a na Britských ostrovech, na evropském kontinentu a v Austrálii. Našel by zde partnery, kteří sledují celý proces přetváření institucionálního krytí sexuálního zneužívání a tolerování násilí sexuální povahy v různých oblastech německé společnosti.

Kdyby existovala ochota pochopit, jak Karol Wojtyla působil jako krakovský metropolita, církevní historici by tak pozdě nezpracovávali materiály, které nedávno odhalili dva uvědomělí novináři o dvou kněžích, kteří se v krakovské arcidiecézi v době, kdy byl Karol Wojtyla krakovským metropolitou, dopouštěli sexuálních zločinů na dětech. Historikové si to mohou ještě vynahradit a na základě dokumentů krakovské arcidiecéze zveřejnit v cizích jazycích pravdu o tom, jak kardinál Wojtyla řídil případy zneužívání, protože už se objevila oznámení o publikacích mimo Polsko, které sice ještě nebyly napsány, ale už tvrdí, že Karol Wojtyla jako metropolita kryl pedofilii.

Bez ohledu na zemi, ať už jde o USA, Francii nebo Polsko, se stále vracejí otázky týkající se chyb a opomenutí církevních představených. Proč je v mnoha případech reakce nebo spíše absence reakce biskupů stále více šokující než trestný čin spáchaný samotným knězem?

Absence reakce nebo reakce v podobě strkání hlavy do písku je nejen šokující. Poškozuje ty, kterým pachatel již ublížil. Poškozuje také Boží lid. Karol Wojtyla jako metropolita byl natolik pokorný, že v dopise nařizujícím preventivní omezení ve službě jednomu knězi poté, co si již odpykal trest odnětí svobody, napsal, že „každý zločin by měl být potrestán“. Myslím, že nedostatek reakcí má mnoho důvodů. Jedním z nejdůležitějších důvodů je podle mého názoru nenaslouchání těm, kterým bylo ublíženo, a nenaslouchání komunitám, v nichž byl trestný čin spáchán. Zranění nejsou naši protivníci! Stejně jako si každý zločin žádá trest, tak i každý poškozený potřebuje spravedlnost, bez níž se mu pravděpodobně nepodaří zahojit rány. Za nasloucháním stojí pokora, která otevírá uši. Za neposloucháním zraněných stojí pýcha a nevědomost.

Foto: Jeusiten in Zentraleuropa.

Pavel Ambros