Jesuit.cz

Zajatí láskou – nezaujatí sami sebou

15.9.2023

Podněty P. Pavla Ambrose SJ k 24. neděli v mezidobí

Vybavíme si v paměti evangelium minulé neděle, na které dnešní evangelium úzce navazuje? V bratrském napomínání nejde ani tak o to, abychom bratra napravili, ale abychom se zbavili veškeré zášti a hněvu, a tím mu pomohli přijít na to, co nekalého udělal. Naše setkání s chybujícími má vést k zakoušení odpuštění. Kdo Krista zaslechne, musí mu být okamžitě jasné, že mluví o odpuštění. Ježíš nepřistupuje k provinilci celý zraněný a rozzlobený. To Petra udivilo, a proto se pro jistotu zeptá, zda je tedy třeba odpouštět vždy, tedy sedmkrát denně. Chápe dobře, že Kristova řeč přesahuje učení traktované v rabínských školách. Jejich pravidlo stanovilo, že máme odpouštět třikrát denně. Třikrát denně, a dost. Ježíš svůj náhled objasňuje ve třech scénách podobenství.

V první z nich král odpouští obrovský dluh, který je tak přehnaný. Neznamená jen tak ledajaký dluh. Velikost dluhu prozrazuje ještě něco jiného. Jde o deset tisíc hřiven. To je suma, která přesahuje naši představivost. V době Krista a v Novém zákoně odpovídal jeden talent téměř 60 kilogramům zlata. Majetek Heroda Antipy, jak jej zaznamenal Josef Flavius, činil 200 talentů. Takže 10 tisíc talentů znamená téměř 600 tun zlata. Je zde na misku vah položena cena života, kterou nelze vyčíslit. Král jeho neslýchanou prosbu vyslyší.

Ve druhé scéně omilostněný dlužník vyhledá jednoho ze svých dlužníků, který mu dluží 100 denárů. Jaká je to hodnota? Víceméně mzda za tři měsíce práce. Nesrovnatelně méně než sám předtím dlužil. A přesto nevyslyší dlužníkovu prosbu, která je totožná s tou, kterou přednesl králi. V tuto chvíli je již zcela jasné, že odpuštění, kterého se mu od krále dostalo, nezažil v jeho pravdivosti. Pohled tohoto muže zůstává naprosto obrácený dovnitř a stále vše čte v termínech sebe sama. Nepochopil podstatné: jeho život je dar. Zažil zázrak. Neuměl zázrak šířit dál. Nedal zakusit druhému, jaké milosti se mu dostalo.

Ve třetí scéně vidíme přátele, kteří tváří v tvář tomu, co se děje, jdou za králem a řeknou mu, co se stalo. V tu chvíli král předává do vězení stejného člověka, kterému odpustil dluh, a nazývá ho zlým služebníkem. Neměl se slitovat nad svým druhem? „Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě prosil.“ Skončí ve vězení, do kterého se odsoudil sám. Kdo se nedělí, sám si pro sebe staví vězení. Darované bez darování člověk ztratí! Místo zrození života volí potrat. Sobectví je mrtvý život. Nebudeme-li se mírnit ve svých nárocích, život založený na vzkříšení se v nás postupně vytratí. Nebo snad přehlédneme nastrojenou léčku?

Z těchto tří scén vyplývá jedno podstatné: nelze oddělit odpuštění vůči druhým a náš vztah vděčnosti vůči Bohu. Vztah k Bohu se projevuje v odpuštění druhým, odpuštění je místem Božího zjevení skrze nás. Zároveň může být také soudem nad námi. Proč? Neodpuštění znamená, že Otec v nás nepoznává toho, koho obdaroval. Nemůže projevit naplno svoji lásku. Copak neznáme ani Otčenáš? „Odpusť nám, jako i my odpouštíme.“ Odpuštění je privilegovaným místem, kde křesťan zpřítomňuje Krista ve světě. Skrze odpuštění získává lidstvo pohled na tu tvář Otcova milosrdenství, o kterou lidé v celých dějinách vždy a všude prosí. Zde láska vždy znovu vzplane, opět nás rozpálí, až se stane jedinou skutečností našeho života. Jen propadneme-li lásce, budeme svobodní. Láska osvobozuje. Nepropadneme se sami do sebe.

Foto: Twitter, James Martin SJ.

Pavel Ambros