Jesuit.cz

Křesťan zítřka bude mystikem, nebo nebude vůbec

8.4.2024

Karl Rahner, část I.

K březnovému dvojímu výročí Karla Rahnera, 120. výročí od jeho narození a 40 let od jeho smrti, se můžeme vrátit jeho podnětnou studií z roku 1966, jež je opětovaně citována. Často bez souvislostí. „Křesťan zítřka bude mystikem, nebo nebude vůbec.“ Okřídlený, až prorocky znějící výrok je různě používán či zneužíván. Nebude na škodu si jej přečíst v celku. Je stále inspirující. Český překlad byl poprvé publikován v exilovém časopise Nový život v roce 1968.

Nemůže být pochyby o tom, že v dnešní době zavládl v církvi u všech stavů a skupin značný neklid – i když mnozí jsou snad znepokojeni jen tím, že druzí „nedají pokoj“, jiní zase si však přímo přejí, aby tento neklid byl větší než je, a my sami si nakonec musíme střízlivě přiznat, že svět, lidé v celku se svým životem, svým strachem i nadějí, toto vnitrocírkevní hnutí mezi několika málo zainteresovanými křesťany, nebere příliš vážně. Tento neklid nemá své skutečné příčiny v koncilu; koncil byl jen podnětem k tomu, že se toto vnitřní naladění, které by existovalo i bez koncilu, projevuje v církvi a veřejněji. Zajisté dochází vlivem sněmu k jakémusi účinku zpětné vazby: koncil se snažil překonat ohroženost dnešní církve – zatím ji však, aspoň opticky, nevyhnutelně zesílil. Neboť kdo se chce dát do zesoučasňování (aggiornamento) – a do něho se dát musí –, zpozoruje (jinak to ani nejde) relativní nepřizpůsobivost dějinné situace k úkolům přítomné doby, kterou doposud odmítal brát na vědomí: stává se nejistým, a to je předně nevyhnutelné ztížení situace. Kdo toto chtěl sněmu vytýkat, musí se nejprve vážně zeptat, může-li si přát, aby církev toto uznání své skutečné situace byla ještě několik desetiletí oddalovala – déle by to jistě nemohlo trvat –, a pak teprve, ale ještě daleko radikálněji než teď, se byla dostala do krize, která nyní skutečně existuje.

Tento dnešní neklid je sotva zcela analyzovatelná směs strachu před tím, co je nové, a téměř zdivočelého chtění toho, co je nové, jen proto, že je to nové, a proto „zajímavější“; směs skutečně tvůrčího nepokoje, který právem usiluje o to, co je nové, totiž o lepší křesťanský a církevní způsob života, a strachu před dnešní nezvládnutou situací, v které církev i jednotlivý věřící žije, a ubývání skutečné odvahy víry, která selhává před protivenstvím vyplývajícím z přítomnosti. Je třeba přijmout situaci tohoto neklidu, trpělivě ji nést a ponenáhlu se snažit jí porozumět a ji zvládnout, aby se církev stala tím, čím musí být. Ani církev si nemůže situaci svého života sama vybrat. Je jí prostě dána, a tak je to dobré.

1. Otázka zbožnosti dnes

K oblastem církevního života, v nichž se tento neklid projevuje, patří také oblast zbožnosti, vlastního náboženského života. Chceme-li o této oblasti mluvit, odezírejme přitom už předem od liturgie. Ne proto, že by v tomto sektoru náboženského uskutečňování takového neklidu nebylo, ne proto, jako by liturgie byla i tehdy ještě liturgií, když by se slavila pouze objektivisticky bez osobní účasti jednotlivce, nýbrž prostě proto, že liturgie sama pro sebe vyžaduje dlouhého uvažování, a to od odborníka. I s tímto omezením zůstává otázka otázkou nanejvýš závažnou. Ano, správně chápána, je to rozhodující otázka vůbec. Neboť kdyby sněm nebyl dokázal nebo nebyl začal (inauguroval) nic jiného než zlepšení společenského obrazu církve, zvýšení církevní sociální prestiže, přitažlivější nebo lidu přístupnější uspořádání liturgie, vzrůst svobody a demokracie ve správním aparátu církve a vzrůst její tolerance navenek, lepší úlohu v koncertu sil oblažujících lidstvo, pak by nebylo dosaženo toho, čeho vlastně v církvi jako takové dosaženo být musí: aby totiž člověk – v každém případě já – víc miloval Boha, rostl ve víře, naději a lásce k Bohu i lidem, lépe se klaněl v duchu a v pravdě Bohu, ochotněji přijímal temnotu bytí a smrt, svobodněji na sebe vzal a zvládl svou svobodu. A to je míněno pojmem zbožnost, klade-li se tímto slovem také důraz především na to, co je vysloveně náboženské. Všechno ostatní však je vůči tomuto jednomu potřebnému druhořadé – důležité jen jako prostředek, ale konečně také jenom tak.

Otázka, kterou klademe, tedy zní: Jak vypadá pokoncilová zbožnost zítřka? Při této otázce není v podstatě důležité, zda tato zbožnost bude sněmem spoluurčena dalekosáhle, nebo relativně bezvýznamně. V každém případě hrál koncil v této neklidné otázce zbožnosti a jejího ztvárňování úlohu katalyzátoru, a hraje ji dodnes. Otázka je velmi obtížná už proto, že zbožnost v církvi, v domě Otce s mnoha příbytky, je velmi komplexní veličina: různá podle věku a pohlaví, podle národů a kulturních oblastí, podle různého duchovního dědictví a tradice, podle pozemských povolání, podle všeobecné úrovně ducha, podle společenských rozvrstvení, vzhledem k duchovenstvu, řeholním osobám, laikům. Zde při našich úvahách může tedy jít jen o to, abychom položili otázku o druhu zbožnosti přibližně odpovídajícím křesťanskému člověku, který se vyznačuje rozhodnou, nehledanou církevností v laickém stavu při průměrném, ne příliš primitivním stupni vzdělání v naší středoevropské kulturní oblasti.

Foto: Archiv.

Pavel Ambros