Jesuit.cz

Mají jezuité rádi hudbu?

18.4.2024

Autor: Michal Altrichter

Nové číslo bulletinu Jezuité 1/2024 je věnováno hudbě. Do tématu, jaký vztah mají jezuité k hudbě, uvádí článek Michala Altrichtera SJ. Jeho podstatnou část přinášíme.

V jezuitských Stanovách (268, 586) se dočteme, že hudební nástroje v řádových komunitách nemají být. Jak si to porovnat s tím, že se v naší spiritualitě objevovalo tolik skvělých hudebníků, nejen kovaných v praktické hře na leckterý nástroj, ale i tolik učitelů hudby, nebo dokonce uznávaných hudebních teoretiků? Sledujeme totiž pohyb ducha, ne literu, která nás může odvést od skutečného života. Prohlásí nehudební člověk, že Tovaryšstvo není tím, co bývalo, zatímco ten s hudební inteligencí bude „koncertovat“ na zapřenou?

Svatý Ignác, jak čteme ve starších životopisech nebo ve svědectvích o něm v takzvaných Apoftegmatech, se při hudbě nemálo dojímal. Tekly mu slzy, když při liturgii slyšel figurální mše. A přesto si přál, aby jezuitské mše byly krátké, bez koncertování. Chórové hodinky označil za neslučitelné s naší spiritualitou. Jen kdyby se vydala sbírka dopisů, zapovídající varhany v našich chrámech, s nimiž se v počátcích svého působení jezuité etablovali v místní církvi, byly by to fascikly. Jak to, že pak máme výtečné odchovance jezuitských kolejí (třeba Vranický, Zelenka, Carissimi, Mayer), kteří se k naší spiritualitě hlásí? Nežijeme dvojakost?

Hudba vychází z Boha

Někdo přijde s „vývojovou“ interpretací, že máme ve Stanovách zákaz vlastnit více koní, a přesto leckteré větší komunity mají i tři auta. Nebo když se zaposloucháme do řečí ctitelů starých dobrých časů, jak i němečtí senioři vzpomínají, že to trvalo, než se dovolilo rádio na pokoji a televize v komunitě. Zatímco dnes „každý mladý“ má nejnovější digitální techniku. Jaký je tedy onen duch Stanov?

Píše o tom dříve Athanasius Kircher, znalec hudebních teorií. Nejsme řeholníky, kteří by sledovali primárně zpívanou liturgii. Tak stvořil Pán jiné spirituality, kterým žehnáme. Že se krásná hudba objeví v našem chrámě, není ani účelové, abychom oslovili svěřenou duši, zatáhli do apoštolátu i hudbu, a vyslovili: Hudbo, díky, posloužila jsi nám. Hudba vychází z Boha a k němu se vrací. To je už poukaz na to, že věrnost hudbě musí procházet zákazy, rozlišováními a nepodléhá jen zájmové činnosti soukromníka.

Dá se hovořit o něčem jezuitsky typickém v hudbě? Nekopírujeme jen často citovaný postřeh učebnicových hesel ohledně takzvaného jezuitského filozofování, které se označuje jako eklekticizmus? Pragmatický exponent, konstruktivní talent, se pokouší kombinovat prvky, které ve skutečnosti nejdou dohromady. K tomu říká historik filozofie Frederick Copleston: Označení jezuita-eklektik vychází z faktu, že třeba filozof usiloval o teologii. A je to obdobné, jako když ze skromnosti uvedl Karl Rahner, že není filozofem, protože ustupuje tajemství teologie, kterou mu filozofie zprostředkovala. A proto byl podle Coplestona přelétavým filozofem, neprofesionálním teologem, ergo eklektikem. Podobně nadprůměrný hudebník se zříká jako sám Ignác hudby, aby nevězel ve formě, ale mohl mluvit sám Pán. Hudebně poučený Francisco Suárez to komentuje: Mnozí mladí jezuité by se ve formaci ovívali vznešenými tóny, v nich by zapomněli vstoupit k jiným vrcholům, takže by nakonec pozbyli i dar hudby samotné.

Tón je jako slovo

Hudba není jen zálibou v rozechvívání duše, ale zahrnuje zákonitosti filozofie, vězí v ní kus matematiky, praktického řemesla a slyšení druhých (zpěváků, nástrojářů), uváděl již misionář Domenico Zipolli v paraguayských redukcích. Dokonce bychom mohli hovořit o vyprofilovaných rozmanitých školách, které měly v sobě výrazně označenou jezuitskou spiritualitu: Benátsko, Neapol, Řím, Mnichov, Praha, Krakov, Lyon, Paříž, Salamanka, Mexiko aj. K těmto historickým výpovědím najdeme dost poctivé badatelské literatury. Život nezastavíme, tón je jako slovo, oznamující značně přiléhavě sám Boží život. Generál Kolvenbach v roce 1985 v jednom akademickém proslovu zmiňuje, že restaurace řádu po roce 1814 ukázala, že fenomén hudby patří neodmyslitelně k jezuitskému poslání. A že byla potřebná doba předchozího rozlišování, aby se rozlišil kýč od kvality.

Zbytek článku si lze přečíst v bulletinu Jezuité 1/2024, který je právě k dostání v jezuitských kostelích.
Starší čísla bulletinu jsou k dispozici v online archivu.
Foto: Hudební doprovod během ranních modliteb na 36. generální kongregaci (Itua Egbor SJ).

Alena Rousová