Jesuit.cz

Duch dává nahlížet z mnoha stran

17.5.2024

Svatodušní zamyšlení otce Pavla Ambrose SJ

Lidé často vidí jen jeden druh bílé barvy, ale jsou překvapeni, když přijdou k obrazu, který je namalován různými bělobami. Je dokonce více než deset dobře definovaných podob bílé barvy. Ale až později jim jsme schopni dát jméno. A význam. Když hovoříte o duchovním životě, je to jako rozhovor zdraveného, vidoucího, s barvoslepým, slabozrakým nebo nevidomým. Na světě je více barev, než jsme je prozatím pojmenovali. Nedivte se, že když někdo vidí barevnost působení Ducha, může být zaslepeným člověkem nařknut z okultismu. Racionalista vidí optikou své logiky, uniká mu bohatost odstínů vztahů. Zde nepomáhá častější návštěva galerií, ale zpokorněné prozření, prořezání nenasytností smyslů, zakleknutí na neuspořádané náklonosti a neřesti. „Ten, kdo se již rozhodl usadit v poušti a zde pěstovat klid srdce (hésychia),“ říká starec Antonín, „bývá osvobozen ze tří bitev: chtít vše slyšet, chtít stále mluvit a chtít všechno vidět. Zbývá mu už jen jedna bitva: cvičit se, jak střežit srdce v čistotě.“ A začne vidět barvy blahoslavenství. Ty se proměňují v plody Ducha Svatého. Plody Ducha známe velmi málo.

Seslání Ducha Svatého připadá na židovské Letnice, svátek, jímž Izrael děkoval za dar zákona. Nechápali jej jako uzdu přikázání, ale pobídku k putování. Co nám dává? Charismata! Schopnost žít dobře na zemi. Příslib seslání Ducha je spojen s darem pro tento svět. Zkusme si někdy vyjmenovat dary Ducha, a jak s nimi zacházíme. Evangelium hovoří o tom, že Syn je Duchem pravdy. To je život zrozený Otcem. Je to život předávaný, život darovaný, přijatý. Je to duch dětství. Víra nám dává poznat, že jsme znovuzrození a že dostáváme život. „Já jsem přišel, aby měly život a aby ho měly v hojnosti.“ (Jan 10,10). O co jde v dnešním svátku? O to, že se vzkříšení týká celého našeho života. Duch není bez těla. Moralistické přehánění vede nezbytně k dalšímu extrému: Duch je viděn jako něco, co je odděleno od těla, kdy moje identita již není spojena s tělem. To, co jsem jako osoba v Duchu Svatém, to žiji v mé lidské skutečnosti, v těle. Osoba se zjevuje a uskutečňuje ve své přirozenosti. To nás učí kristologie otců. Nemůžeme opovrhovat tělem, nemůžeme jej oddělovat od toho, co jsme. Duch Svatý je nám dán v našem těle. Proč tomu tak je? Abychom mohli zakoušet obdarování lidsky důstojným životem.

Víra není jen nadpřirozená, rozumná, ale také svobodná. Svoboda v nás je schopna uznat, co je darem v lásce, darem, který nic naše neničí, ale proměňuje. Duch Svatý nás navyká na skutečnost, že Otec dal Syna, abychom měli život věčný a naše tělo přešlo do slávy Otce, aby se stalo tělem oslaveným. Jen tím naše tělo stoupne v ceně. Je drahocenné mnohem více, než si obvykle myslíme. Je na cestě k dovršení. Dívejme se na něj Duchem, který tento neodolatelný horizont Božího ujímání se světa zprostředkovává. Dává nám věci nahlížet z druhé strany! Obraťme se k Duchu, co nám chce říci osobně, nikomu jinému. Zde se dary Ducha Svatého mění v plody, „dokonalosti, které v nás Duch Svatý utváří jako prvotiny věčné slávy.“ (KKC 1832) Co kdybychom se začali dívat na náš život z jeho dovršení? Duch nehledá příčiny, nýbrž cíl. Tíhne k tomu, co bylo na počátku a co máme přinést my sami: jako dozrálý plod našeho života, který nám byl svěřen do péče.

Foto: Chrám v Arménii, Vojtěch Jemelka – Ondřej Suchánek.

Pavel Ambros