Jesuit.cz

Za synodální církev: společenství, spoluúčast a poslání

19.7.2024

Za církev synodální (29)

3. Proč nebude nadcházející synoda o synodalitě jednat o všech otázkách, které Boží lid trápí?

Jak nyní můžeme vidět stav přípravných prací? Původní vůdčí otázka (Jak být synodální církví v misii?) se znovu dostává do popředí a harmonizuje se s tím, co proběhlo doposud v celém synodálním procesu od roku 2021. Ostatní témata, která bezprostředně se synodalitou nesouvisejí, jsou vyňata z této závěrečné fáze ne proto, že by je papež František chtěl shodit ze stolu, nýbrž proto, že vidí nutnost soustředit se na jednom, a ne řešit všechno. Dosavadní výsledky jsou znovu čteny původním východiskem. Jak vysvětluje dokument Směrem k říjnu 2024, cílem této další konzultace je „určit cesty a nástroje, které je třeba přijmout v různých kontextech a okolnostech, aby se posílila originalita každého pokřtěného a každé církve v jedinečném poslání hlásat zmrtvýchvstalého Pána a jeho evangelium dnešnímu světu“. „Nejde tedy o to omezit se na plán technických či procedurálních zlepšení, která zefektivní církevní struktury, ale pracovat na konkrétních formách misijního nasazení, k němuž jsme povoláni, v dynamice mezi jednotou a rozmanitostí, která je synodální církvi vlastní.“ Právě v této linii konkrétnosti misie se ubírají mnohé podněty SZ, který ne náhodou věnuje kapitolu nové hranici přítomnosti církve v digitální kultuře nebo způsobu, jak upřednostnit účast chudých na životě církve, aby ji mohli evangelizovat, jak k tomu vyzývá apoštolská exhortace Evangelii gaudium. Inspirován úvodním odstavcem dogmatické konstituce Lumen gentium se sněm zamýšlí nad posláním církve takto. I dnes platí: „Současné poměry zvyšují naléhavost tohoto úkolu církve, totiž působit k tomu, aby všichni lidé, když jsou dnes těsněji spojeni různými pouty společenskými, technickými a kulturními, dosáhli také plné jednoty v Kristu.“ (LG 1) Po téměř šedesáti letech rozvíjíme stejné téma takto: „Ve světě plném násilí a roztříštěnosti je stále naléhavěji třeba vydávat svědectví o jednotě lidstva a jeho společném původu i údělu, a to v koordinované a bratrské solidaritě směřující k sociální spravedlnosti, míru, smíření a péči o náš společný domov. Církev si je vědoma toho, že Duch může promlouvat skrze ženy a muže všech náboženství, přesvědčení i kultur.“ (SZ 5, f) Úvahy místních církví v odpovědi na tuto návodnou otázku budou základem pro vypracování Instrumentum laboris druhého zasedání, které bude vycházet z živé zkušenosti Božího lidu na celém světě.

K těmto příspěvkům se přidají další, počínaje výsledky mezinárodního setkání přibližně dvou set farářů z celého světa (Faráři pro synodu v Sacrofano a v Římě, 28.4.–2.5.), jehož cílem bylo naslouchat kněžím zapojeným do pastorační služby a více je zapojit do synodálního procesu. Byla otevřena tři témata: Tvář synodální církve, Všichni učedníci, všichni misionáři, Tkaní vazeb a budování společenství. Pohovořit o nich z hlediska farního společenství vysvitlo zcela zřetelně při několika příležitostech, takže se logicky objevila a byla absorbována do závěrů prvního zasedání.

A konečně, výsledky pěti pracovních skupin, které zřídil generální sekretariát synody, budou zahrnuty rovněž do připravovaného Instrumentum laboris. Ustavení těchto pěti skupin reaguje na potřebu, opakovaně vyjádřenou SZ, podpořit teologické a kanonické prohloubení pojmu synodality a jejích důsledků pro život církve, a to na různých úrovních. Plán práce těchto skupin nastiňuje dokument Jak být synodální církví v misii? Zdůrazněno je ono jak. Pět perspektiv k teologickému prohloubení (Misijní synodální tvář místní církve, sdružení církví [CIC/1983 kán. 431–459], všeobecné církve, Synodální metoda, „Místo“ synodální církve v misijním poslání) s ohledem na druhé zasedání XVI. řádného generálního shromáždění biskupské synody, vydaný generálním sekretariátem synody 14. března 2023, na který odkazujeme pro podrobnější informace. Témata, která budou zkoumána, nám umožňují pochopit aktuálnost rozmanitosti řešených otázek. Přibližují různost perspektiv, z nichž se bude práce rozvíjet. Není vůbec jednoduché různé žhavé problémy, které v církvi trápí na různých úrovních života církve, dát stranou. Neutíkat od klíčové otázky položené papežem jednoznačně: odhalit trojí, vzájemně prostupující synodální „tvář“ místní církve, jejích rozličných „seskupení“ (provincie, oblasti, kontinentální církve, biskupské konference, katolické východní církve atd.) a univerzální církve. Cíl synodálního procesu je pro všechny stejný: nový misijní zápal. Církev se v synodálním procesu nezabývá na prvním místě sama sebou, nýbrž Ježíšovým Srdcem plným slitovnosti s tímto světem. Jedná se o mystiku proměňující struktury: význam a formy služby diecézního biskupa (například podoba pravidelných forem ověřování způsobu výkonu jejich služby), úřadů, služeb a aktivit ordinovaných i neordinovaných nebo způsob fungování participativních orgánů. Na úrovni shromáždění Božího lidu v různých „seskupeních“ církví se bude pracovat například na postavení a funkcích biskupských konferencí, vnitřních i vnějších forem církevního společenství a biskupské kolegiality v kontinentálním měřítku. Konečně na úrovni univerzální církve se budeme zamýšlet nad podstatou změn nahlížení církve na sebe sama rodící se synodalizací, totiž takovou její podobnou, jež nabývá institucionální podoby. Příkladem nohou být nově kladené nároky, především skloubení vlastní role biskupů s aktivní účastí Božího lidu na konkrétních podobách uplatňování výkonné moci. Otevírá se před námi téma šířeji pojaté synodality uvnitř církve, kolegiality biskupů a primátu římského biskupa. Nejedná se pouze o její teologické upřesnění, nýbrž hledání administrativně-pastoračních modalit, o praxi sdílení moci a o úloze římské kurie vůbec. Tyto tři roviny synodálního procesu obsahují dvě základní perspektivy, které se protínají. Určují, ne okrajově, jeho směřování. První se týká synodální metody, která se postupně udomácňuje v církevních institucích. Souvisí s opakovaně vznášeným požadavkem některých místních církví otevřít radikálněji dynamice dialogu v procesu rozhodování. Nejedná se však o dialog chápaný jako dialog sociální, kanonicko-právní či pastoračně administrativní. Papež stále upozorňuje, že synodální proces není rokování vlastní demokratickým či parlamentním politickým systémů, nýbrž rozhovor v Duchu prostupující všechny úrovně života církve, fungování řídicích i participativních orgánů. Pocit, že způsob rozhodovacích procesů je zatížen direktivní a klerikální mentalitou, ochromuje schopnost rozvíjet a prohlubovat tradici. Synodální metoda rozpravy uvnitř církve má silně misijní dopad, navíc mění od základu patologické formy církevní mentality a začne se odrážet ve spiritualitě a slavení liturgie. Druhá perspektiva se zaměřuje větší měrou na lokální situace. Každé křesťanské společenství v určitém místě má hledat odpovědi na tři kladené otázky, které synoda klade: a) jak ve své pastoraci, administraci a řízení je povoláno vtělovat, inkarnovat víru do jim vlastním kulturním a sociálním kontextům; b) klíčová bude odpověď na to, zda křesťanská společenství tvoří nejen kulturu vyvěrající z evangelia, do které je možné dnešního člověka pozvat, aby v ní objevil vtělenou podobu zmrtvýchvstalého Krista mezi námi. Jinými slovy: zda lidské a sociální vztahy v daném místě zvěstováním srozumitelné, lidsky vnímatelné misijní povahy církve; objeví v místním společenství věřících ty, jež kráčí vstříc přicházení Krista, včetně jeho příchodu ve slávě. c) S tím souvisí třetí otázka: jak péče o kulturu v místě odráží, co prožívá církev univerzální; zda překračuje vlastní stín a rezonuje v něm univerzalita církve, zda se stává katolickou ve vlastním slova smyslu. Jen společně, v jednotě, tyto tři naplňují smysl křesťanství: Čekají i jdou vstříc Kristovu příchodu ve slávě. V době, kdy se rychle mění pojetí prostoru, jejich vztah k danému místu (pozorujeme růst patriotismu), pozorujeme protiklady: Roste zkušenost s rozmanitostí kultur (mobilita, migrační vlny, všudypřítomnost digitálních technologií). Přetváří vymezené prostory a území v globální vesnici a nahrazuje minulé sociální, kulturní, hospodářské a politické vazby zcela novými. Vymezení hranice je natolik flexibilní, že zasahuje samotný pohled na člověka a svět. Vznikají nové diskontinuální antropologie. Emancipační ideologie jsou dnes přítomny v každé vesnické škole a vstupují do intimity našich domovů. Pouhé jejich odsouzení je okatě alibistické. Přiznejme si: Jsou útěkem od námahy křesťanské odpovědi víry. Naopak, vstupují do církve, která nedisponuje proměňující silou, tudíž rozlišit autentické volání člověka rostoucího do větší svobody od propadání se do hlubšího, svobodně zvoleného otroctví popírajícího základní danosti (mužství, ženství, individualita, osobnost, přístupy k poznání atd.). Člověka dnes utváří to, co mu vyhovuje či nevyhovuje. Tímto přístupem se netají.

4. Přijat co nejrychleji závěry generálního shromáždění biskupské synody?

Z dopisu papeže Františka vyplývá zjištění pro nás důležité: SZ obsahuje bohaté poznatky, které přesahují tematické zaměření druhého zasedání XVI. řádného generálního shromáždění biskupské synody. Jednoduše se nestihnou buď probrat, nebo jsou mimo zvolené téma. To jsme se pokusili ilustrovat výše. Je zřejmé, že i tyto jednotlivé body jsou krajně naléhavé a jejich řešení nelze odkládat. Jejich důkladnější studium nelze podcenit z vícero hledisek. Otázka, která se naskýtá, je logická: Je samotné (intuitivně vnímané) povědomí o nezbytnosti hlubšího vhledu, jež vyžaduje obšírnější studium, samo o sobě dostatečným důvodem je odložit? Máme nyní vůbec zvažovat rizika, že by kvůli nepochopení toho či onoho aspektu problematiky nedospělo druhé zasedání (říjen 2024) k žádnému uspokojivému výsledku? Nebudou tím hozena do koše tolikerá námaha a nasazení Božího lidu a otřesena nezvratně jeho důvěra? Nemají snad kus pravdy ty hlasy, které hovoří o tom, že jde o pouhé její zametení pod koberec, nebudou-li projednány na druhém zasedání? Zvažme argumentace papeže Františka. Pravdou je, že prohloubení důkladným studiem si zasluhují. Neopomínejme, že papež František, jemuž je SZ adresována primárně, se chopil iniciativy nyní, v době horké fáze přípravy a prostřednictvím mezinárodních konzultací původně značný počet otázek, které měly být předloženy, zúžil: Vytyčuje deset témat obsažených v SZ, které na druhém zasedání projednány být mají. Týkají se synodálních procesů v církvi. Listem kardinálu Mariu Grechovi ze dne 22. února 2024 je vyjmenovává. Jeho postup možná překvapí až „pragmatickým“ přístupem: Chce dosáhnout praktické, právně formulované změny. Pro jiné otázky tvoří ad hoc jinou strukturu, totiž studijní skupiny. Jejich úkolem je v této chvíli odložené otázky prostudovat, společně s dikasterii římské kurie, „za zavřenými dveřmi“. Důvodem je větší svoboda účastníků od tlaků „veřejného mínění“, především však vlivových názorových či ideologicky zaměřených skupin užívajících mediální prostor k prosazování svých zájmů nebo prosté destrukci. Papež tím vrací synodální proces k jeho počátku, k jeho vlastnímu tématu: jak být synodální a misijní církví. Generální shromáždění nemá řešit všechna zauzlení, jež Boží lid vnímá a trápí. Zúžení umožňuje soustředit se na synodalitu v církvi. Proto nově utvářené studijní skupiny mají pracovat na základě osnovy připravené generálním sekretariátem synody a obsažené v dokumentu Studijní skupiny k otázkám vzneseným během prvního zasedání XVI. řádného generálního shromáždění biskupské synody, které mají být prozkoumány ve spolupráci s dikasterii římské kurie. Nástin práce (= Nástin práce). Budou se zabývat těmi, jež v říjnu na prvním zasedání XVI. řádného generálního shromáždění biskupské synody vyvstaly. Nástin práce byl zveřejněn 14. března 2024. Tyto osnovy v podstatě přebírají úvahy a otázky, které se objevily v rozpravě celého synodálního procesu, především na prvním zasedání. Pracovním studijním skupinám se předávají všechny, i ty, o kterých se na druhém zasedání jednat nebude. Předpokládá se, že dokončí studium otázek vymezených zadáním do června 2025. Avšak na druhém zasedání jsou povinny předloží průběžnou zprávu o dosažením pokroku.

Podívejme se nyní blíž na ně blíž. V jakých oblastech můžeme očekávat konkrétní kroky posilující synodální způsob život církve, jenž se promítá do jejího misijního poslání? Formu naznačuje apoštolská konstituce Episcopalis communio: „Generální sekretariát synody spolu s příslušným úřadem římské kurie a podle tématu a okolností také s dalšími různým způsobem zúčastněnými úřady prosazuje ze své strany uskutečnění synodálních směrnic, schválených římským biskupem. Generální sekretariát k tomu účelu může vyhotovit studie a jiné vhodné podněty. Generální sekretariát může, na základě pověření římského biskupa, vydat ve zvláštních okolnostech prováděcí dokumenty, když se poradil s příslušným úřadem (potom co vyslyšel příslušný úřad).“ (EC 20, §1,2,3) Jinými slovy, první zasedání již splnilo svůj poradní úkol. Můžeme jej správně interpretovat z jeho zprostředkující role. Stalo se platformou koordinace místních církví a římských dikasterií. Obě ty formy umožňují papeži uplatňovat jeho charisma služby pro jednotu univerzální církve v konkrétní situaci církve dnes, Petrovy úlohy primátu. Napomohly papeži Františkovi určit některé směry, na které je třeba konkrétně navázat, aniž by bylo třeba ostatní témata, která se zde přirozeně objevila, na druhé zasedání zařazovat.

Jestliže výše zmíněný Nástin práce umožňuje lépe se zaměřit na profil a cíle studie vybraných otázek do hloubky, i prostý výčet deseti témat, jakkoli stručný, zdůrazňuje jejich význam pro odpověď na klíčovou otázku synodnímu shromáždění položenou: Jak být synodální církví v misijním poslání? Jedná se o tyto okruhy:

1. Některá hlediska vztahů mezi východními katolickými církvemi a latinskou církví (SZ 6);
2. Naslouchat nářku chudých (SZ 4 a 16);
3. Misijní poslání v digitálním prostředí (SZ 17);
4. Revize Ratia fundamentalis institutionis sacerdotalis z misijní synodální perspektivy (SZ 11).
5. Některé teologické a kanonické otázky týkající se specifických forem služby (SZ 8 a 9).
6. Revize dokumentů upravujících vztahy mezi biskupy, zasvěceným životem a církevními společenstvími v synodální a misijní perspektivě (SZ 10).
7. Některá hlediska osoby a služby biskupa (kritéria výběru kandidátů na biskupský úřad, soudcovská funkce biskupů, povaha a průběh návštěv Ad limina apostolorum) z misijní synodální perspektivy (SZ 12 a 13).
8. Úloha papežských zástupců z misijní synodální perspektivy (SZ 13).
9. Teologická kritéria a synodální metoda pro společné rozlišování sporných doktrinálních, pastoračních a etických otázek (SZ 15).
10. Recepce plodů ekumenické cesty v církevní praxi (SZ 7).

Kromě zakořenění deseti témat v SZ, je v seznamu také zdůrazněno zejména jedno: Práce těchto skupin taktéž plně zapadá do synodálního dynamismu. Především budou složeny z pastýřů a odborníků ze všech kontinentů, a jak upřesňuje list, budou brát v úvahu „nejen existující studie, ale také nejpodstatnější zkušenosti, jež Boží lid nabývá při setkáních místní církví“. Za druhé budou pracovat přesně v duchu „užívané synodální metody“. Tímto úkolem je pověřen generální sekretariát synody. Má za úkol vytvářet skupiny, experimentální skupiny, „laboratoře“ synodality, v nichž bude moci Boží lid vidět živé příklady rostoucího uschopnění jít společně a naslouchat Duchu Svatému. Jedno i druhé musí být hmatatelně přítomné během shromáždění i při uskutečňování výsledků synodálního procesu. Dopad do církevní praxe je stěžejní, dává nástroj ke změně.

Koordinace studijních skupin je svěřena pro jednotlivá témata příslušným dikasteriím římské kurie. Tento postup se řídí ustanoveními apoštolské konstituce Praedicate evangelium: „Ve věcech většího významu spolupracují kuriální instituce podle svých specifických kompetencí v souladu s jeho vlastními normami s Generálním sekretariátem synodu, který účinně spolupracuje s papežem způsobem jím stanoveným nebo majícím být v budoucnu stanoveným.“ (čl. 33) Z tohoto hlediska se obnova celé církve synodálním procesem dotýká silně i římské kurie, pro kterou může být tento způsob práce něčím zcela novým. Zvýrazněn je „servisní“ aspekt kurie, mění se více v „pomocný“ odborný nástroj pro aktéry synodálního procesu.

Pavel Ambros