Jesuit.cz

Za synodální církev: společenství, spoluúčast a poslání

31.7.2024

Za církev synodální (30)

5. Co bude nejdůležitější po synodě?

Odpovězme krátce: rozšiřování synodální dynamiky! Co bude nejpodstatnější? Trvalost závazku proměňovat místní církve synodálním procesem. Každá místní církev má udržovat synodální dynamiku i v budoucnu, má se stát součástí běžného života církve: rozšiřovat okruh aktivních účastníků rozlišování, se zvláštním zřetelem na chudé, na ty, kteří jsou na periferii. Synodalita je výzvou pro každé křesťanské společenství, aby naslouchalo Duchu a obnovilo způsob naplňování jediného poslání, které Pán svěřil všem svým učedníkům: přivádět do Božího království všechny. SZ představuje privilegovaný způsob upozornění pro nastavení dalšího směřování. Nabízí Božímu lidu nové zkušenosti se synodalitou. Každá místní církev byla totiž vyzvána, aby pro sebe přesně určila podněty ze SZ, které jsou v jejím prostředí nejvýznamnější; dále aby podporovala vhodné iniciativy k jejich prohloubení (formační aktivity, teologická studia, slavení v synodálním stylu, konzultace zdola, naslouchání menšinám a skupinám žijícím v podmínkách chudoby a sociálního vyloučení, místa, v nichž se řeší kontroverzní otázky, atd.); a konečně aby využívala metody, které vyzkoušela během první fáze a které se osvědčily. Informace o těchto cestách, které chtějí místní církve sdílet, budou ve formě uvedené v dokumentu Směrem k říjnu 2024 zpřístupněny na druhém zasedání.

Je na místě neustále připomínat hlavní záměr papeže Františka. SZ jej vyjadřuje jasně: „Zde v Římě nás bylo jen několik, ale smyslem synodální cesty svolané Svatým otcem je zapojit všechny pokřtěné. Vroucně si přejeme, aby se tak stalo, a chceme se zavázat, že to umožníme.“ (SZ. Úvod) Cožpak právě toto není jádrem synody? Synodalita, přes všechnu organizační námahu, není administrativním procesem. Je cestou, na níž se Boží lid setkává se svým Pánem. Jen ten jej naplňuje svými dary a zve ho k pokračování. „Shromáždění často hovořilo o naději, uzdravení, smíření a obnovení důvěry mezi mnoha dary, které Duch Svatý vylil na církev během tohoto synodního procesu.“ (SZ 1e). Co se děje v synodálním procesu? Boží lid je uveden do rozhovoru Trojice. Takto osvojená milost účasti na poznání Božích záměrů ji směruje k tomu, o čem Trojice hovoří. O soucitu Ježíšova Srdce s tímto světem, který se v rozhovoru s Otcem mění v rozhodnutí nechat se poslat a v síle Ducha svěřit stejné poslání církvi. Synodální proces ji má posílit k odhodlání, nově nabývaném, mít na tomto poslání účast. Nejen vnější, nýbrž i vnitřní. Jen tak roste odhodlanost stále se vracet k tomu podstatnému: vydávat svědectví o Vzkříšeném Pánu tím, že kráčí společně se ženami a muži všech dob a míst.

6. Kam budeme směřovat po XVI. generálním shromáždění biskupské synody?

Za synodální církev: společenství, spoluúčast a poslání. S tímto mottem jsme v roce 2021 začali synodální proces. Celý proces měl skončit již vloni, z rozhodnutí papeže Františka bylo jeho zakončení rozděleno na první (4. až 29. října 2023) a druhé (2. až 27. října 2024) zasedání XVI. generálního shromáždění biskupské synody. Rozdílnost přístupů, odlišný stupeň rozpracovanosti mnohých témat, prosté zvládnutí administrativně-organizační logistiky, nároky plynoucí z nutnosti komunikovat na různých rovinách včetně mezinárodní, různé tempo a ochota zapojení, to vše vytváří obrazně řečeno ekoklima nesourodosti. Jak a kam dále? Můžeme v této nesourodosti vůbec vysledovat určující směry, důrazy či preference? Jaká je naše schopnost kráčet společně? Hlavní požadavek našeho poslání hlásat evangelium smysluplným a přesvědčivým způsobem mužům a ženám naší doby naplňujeme? Je jádrem synody dynamika poslání? Máme za sebou jen kreativní cvičení společenské komunikace? Nebo celá záležitost je věcí spíše církevního aparátu a běžného věřícího se netýká? Máme před sebou rozdílnost poslání (missio) v církvi připomínající nepravidelný mnohostěn. V něm putující Boží lid prochází mořem dehumanizujícího globalismu zplošťujícího tajemství člověka i světa. Dříve musí sama zesílit synodalizací, najít v ní sílu připomínající Mojžíše či Gedeona a stát se všemi svými částmi misijní. Nemá-li synodální proces na mysli tuto rozsáhlou vizi svého missio, nebude synoda nikdy plně srozumitelná. Kolem toho se na probíhající synodě vše točí. Jednota a rozdílnost v církvi synodálním procesem dostává novou podobu, s kterou můžeme lépe pracovat. Svému missio porozumí církev správně, bude-li se na něj dívat z jeho dovršení. Synodální proces nám konkretizuje zkušenost prvotní církve pro dnešek a zítřek. Dosvědčuje to, co dosvědčuje Zmrtvýchvstalý Pán i dnes skrze Boží lid: „Ano, přijdu brzy! Amen, přijď, Pane Ježíši!“ (Zj 22,20) Jestliže synodální proces zatřese našimi institucionálními jistotami dneška, nemusí to být na škodu při utváření naděje do budoucna. Svatý Ignác dává útěšnou radu: po tajemném otřesu nitra vždy – bez výjimky vždy – přijde ještě tajemnější hlubina radostné důvěrnosti s Pánem. Na to nesmíme zapomínat.

Pavel Ambros