1.11.2024
Zamyšlení P. Pavla Ambrose SJ nad biblickými texty 31. neděle v mezidobí
Židovský zákoník z dnešního evangelia plně souhlasí s Ježíšem: milovat Boha a bližního je zde na zemi zárodkem věčného života. Není daleko od Božího království, kdo se odváží ptát se ho na lásku. Teprve pak, po třech dnech, uvidí, jak ho Ježíš na kříži miluje. Bude se cítit milován, bude vědět, jak na lásku odpovědět láskou. Text evangelia není polemický. V předchozích otázkách vidíme nastražené pasti. Léčkou je otázka: Jakou mocí to děláš? Mocí zavrženého kamene. Je opakem moci císaře, chrámu a důležitých lidí, jež spočívá v rozsévání smrti. A minule jsme viděli, že jeho mocí je přinášet vzkříšení těm, kdo umírají. Vstupme do textu. Ježíš začíná otázkou. A poté, když vidí, že zákoník odpověděl dobře, říká: „Odpověděl jsi dobře, nejsi daleko.“ Proč? Jelikož základní kvalifikací naší víry, která už není pod zákonem, pod povinností, ale pod láskou, je svoboda Božích dětí uvěřit.
Předně zákoník naslouchal. Naslouchat znamená nevědět všechno, znamená to zajímat se o to, co obsahují vyřčená slova, znamená to, že než začnu mluvit, jsem připraven slyšet i to, co nevím. To časté nebývá. K Ježíši přichází lidé už s tím, že vědí. Mají své odpovědi. Když naslouchám, nestačí zvědavost nebo zvídavost. V srdci chovám vědomé nevědění. Toto nevědění, o kterém víme, otevírá naši svobodu slyšet, nechat se zasáhnout.
Co se skrývá za otázkou, které z přikázání je první? Jakoby zákoník říkal: Víš, přikázání je mnoho. Bylo jich šest set třináct, tři sta šedesát pět negativních a dvě stě čtyřicet osm pozitivních, tedy zákazů a přikázání. Když nesmíme spáchat něco zlého tři sta šedesát pětkrát, pak je to každý den v roce. A když musím vykonat dvě stě čtyřicet osmkrát něco dobrého, odpovídá to podle dobové znalosti vazům držícím kostru pohromadě. Tak uvažovali v tehdejší době. Zlo z tohoto hlediska znamená přetnout vazy a člověka znehybnit. Těch přikázání je docela dost. Které z nich je hlavní? Jaký je jejich smysl? Kde hledat princip všeho? Člověk se neřídí instinktem jako zvíře, které dobře ví, co má dělat. Člověk, i kdyby mnohokrát zachoval člověka jako živočišný druh, není šťastný! Proč? Štěstí není dáno instinktem, jenž dává potěšení z jídla či plození. Radost je něco jiného: je to vztah. A vztahy jsou takové, jak jsou nastaveny! Podle modelu, jímž se řídíme: model sobectví; model mocipána; model narcise atd. A model Božího dítěte? Ten se tvoří na prvním místě jedním základním principem: naslouchejte druhému. V tomto modelu hlavní příběh hraje láska. Láska absolutní. Co tím Ježíš míní, když říká, že nejsi daleko? Opakem není to, že jsi blízko jeho srdce, nýbrž uvnitř jeho Srdce. My se chováme v Božích tajemstvích jako reportéři, ne jako miláčci.
Jednomu velkému, opravdu dobrému křesťanskému asketovi, světci, pouštnímu otci, Bůh ve snu jednou řekl: Podívej, jdi tam do města a najdeš mistra, který tě naučí něčemu důležitému. Dal mu adresu. Vydá se do města na trh s ovocem a zeleninou. Nachází toho člověka, jak prodává zeleninu. Je s ním celý den. I večer, kdy se celé město mění v hanbinec. A on si říká: Co mi to Bůh řekl, že se zde něco důležitého naučím? Asi se Bůh spletl, když mi dal tuto adresu. Nebo že bych se spletl já, když jsem to slyšel? A přišlo mu světlo: „Tito všichni lidé mne předejdou do Božího království.“ A pochopil, které Boží přikázání je největší.
Foto: Pavel Langer (Člověk a víra), vitráž Jana Jemelky.
Pavel Ambros
Copyright © 2003-2024 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova. Všechna práva vyhrazena. provincie.boh@jesuit.cz.