Zakladatel řádu Česká provincie TOVARYŠSTVA JEŽÍŠOVA
Česká provincie TOVARYŠSTVA JEŽÍŠOVA
Sociální apoštolát
Sociálnímu apoštolátu se v naší provincii věnuje především P. František Lízna SJ (60). Vystudoval teologickou fakultu v Litoměřicích a vstoupil k jezuitům. Podepsal Chartu 77. Nikdy nedostal státní souhlas k duchovní činnosti a pracoval ve zdravotnictví. Celkem čtyřikrát byl odsouzen (za stržení sovětské vlajky, za pokus o emigraci a dvakrát za tvorbu a šíření samizdatu). Dnes pracuje na půl úvazku jako duchovní ve vězení na Mírově a spravuje farnost ve Vyšehorkách u Mohelnice. Je členem vládní Rady pro lidská práva. Loni mu prezident propůjčil druhé nejvyšší státní vyznamenání Řád TGM za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie a lidských práv.
Věříme, že v budoucnu vznikne také v naší provincii tým lidí, kteří budou žít mezi lidmi na okraji.
Zde je rozhovor s P. Líznou, který poskytnul Katolickému týdeníku:
Žijeme tak, jak si zasluhujeme
Co vás přivedlo mezi jezuity?
Rád bych řekl, že to byl hlas Boží. Vím ale také, že mně na Tovaryštstvu Ježíšově bylo sympatické a do řádu mě lákalo, že byl v době, kdy jsem dorůstal – a nejen v ní – nejvíce hanoben,“ odpovídá na otázku, proč se stal jezuitou, P. František Lízna. Přiváděli mě do něj útoky ateisticky zpracovaných učitelů, i sám Alois Jirásek. Proti bezvýznamným věcem se nikdy neútočí, není k tomu důvod. Dále je možné, že na té volbě měl podíl i sv. Jan Nepomucký – hlavní patron České provincie Tovaryšstva Ježíšova. Zjistil jsem před několika roky, když jsem šel do jevíčského kostela poděkovat za svůj křest (měl jsem v den křtu 9 dní), že jeho socha shlíží na křtitelnici z bezprostřední vzdálenosti.
Otče, popište nám, jak vypadá lakový běžný den jezuity? Jinak řečeno, v čem spočívá vaše činnost?
Jsem pověřen Tovaryšstvem Ježíšova, abych zodpovídal za sociální apoštolát. Ačkoliv jde o zcela formální pověření, snažím se jej konat pokud možno prakticky. Na faře mám vždy nějakého bezdomovce, zvláště propuštěné vězně v nouzi, či Romy. Hlavní idea se však teprve rodí: uvažuji o vytvoření misie směřující do severních Čech, konkrétně do romského Chánova. Zatím se od roku 1990, mimo duchovní službu ve farnosti, prioritně zaměřuji na práci ve vězeňství, od roku 1995 pracuji na poloviční úvazek ve věznici na Mírově. a můj den? Je téměř monotónní. Každodenně se trápím nad tím, jak vypadá naše služba církvi a společnosti, v níž žijeme. Jsou to vesměs pochmurné úvahy. Dále se modlím v še, co je nařízeno, a zůstává-li čas, pokouším se odpovídat na četné dopisy týkající se převážně služby vězňům; a také se pokouším ve volném čase prakticky pomáhat potřebným. Kromě toho dávám exercicie v Českém Těšíně a v poslední době i na Svatém Hostýně. Ve věznici Mírov trávím 14 dní v měsíci vždy osm a půl hodin denně.
Jezuité jsou většinou spojováni pouze s knihami, potažno vzděláním. Proč tedy právě vězni?
Tato otázka zní poněkud divně, snad i nesympaticky. Kdyby jezuité skončili pouze u knih, smysl celého řádu by byl velmi pochybný. z takto formulovaného dotazu nepřímo také vyplývá, že na práci s vězni stačí primitivové, anebo polovzdělanci. Kristus však umíral v situaci, kdy sám byl spoután a uvězněna fyzicky mu byli nejblíže při Ukřižování dva lotři, jeden po levici a jeden po pravici. Sám nenapsal teologickou sumu, ale sloužil těm nejpotřebnějším. Sv. František Xaverský poslal ze své misie z Indie naléhavý dopis, aby mu neposílali učené profesory, ale dělníky. Knihy a vzdělanost tedy nemají být cílem, ale pouze prostředky ke službě. Byl bych šťasten, kdyby mezi vězni sloužil kvalitně vzdělaný jezuita, který by pomohl reformovat české vězeňstvía dal tak celému ztrnulému systému duši, aby uvěznění mohli dojít k potřebnému pokání a smíření s Bohem a lidmi. Obávám se však, že jde nyní pouze o naivní sen...
Co tvoří základ vaší právě ve vězeňství? S jakými pocity do těchto míst přicházíte?
Hovořím individuálně s vězni, kteří o tento kontakt stojí. Vždy sloužím mši svatou pro malou skupinku věřících. V še konám v prostorách nasycených častým násilím, beznadějí a utrpením. Jsou to místa, kde také pobývali – a troufám si tvrdit, že i pobývají – skrytí mučedníci, o nichž ví pouze Bůh. Velmi mne bolí, když se křesťané, včetně kněží, dívají na současné vězně jako na kriminální živly, a tak se o nich vyjadřují. Vždyť žádný člověk není pro Pána Boha pouhý živel.
Jinak ve věznici Mírov byli uvězněni mnozí řeholníci Tovaryšstva Ježíšova a ostatní kněží včetně nejlepších lidí z dob obou totalit, např. básník Jan Zahradníček. Je tedy pro mne v jiném směru privilegiem vstupovat do těchto míst.
Jste neustále v kontaktu s lidmi, kteří se s vámi radí, dělí o své starosti a problémy. Znáte jistě řadu příběhů, máte hodně zážitků.
Můžete přiblížit některý z nich, který vám v poslední době utkvěl v paměti?
U mě na faře pobývalo a pobývá vždy několik lidí – na rozdíl třeba ode mne – opravdu chudých. Někteří z nich neznají ani rodiče, nic o nich nevědí. Nevědí o rodičovské lásce a pohlazení, nemají kam jít. Je to až zvláštní, jak mne přitom sami obohacují a vedou k zamyšlení. Stejně tak zajímavé je sledovat reakce lidí na jejich přítomnost -a to křesťanů i nekřesťanů. Valný rozdíl bohužel není...
Vybavuji si jeden zážitek, který se mi v poslední době stal. Setkal jsem se na nádraží v Mohelnici s mužem a ženou, kteří pravidelně po dobu 10 let jezdí každý měsíc do vězení za synem. Vstávají již ve 4 hodiny ráno, příjíždějí vlakem do Mohelnice. Odtud je z nádraží vozí taxík do autokempu, tam přespí. Zaplatí 360 Kč a ráno je odváží taxík do věznice na Mírov, po návštěvě opět na nádraží. Muž má 82 let, matka uvězněného 74 let. Oba se těžce pohybují, chodí s pomocí francouzských holí. z vyprávění vím, že nejsou praktikující křestané, nežijí ve svátostném manželství. Muž není otcem uvězněného. Stojím v údivu nad jeho obětavostí a nad mateřskou láskou a říkám si, že kvůli nim bude tento vězeň zachráněn pro věčnost. Ve vězení má být přitom ještě 12 let.
Nějaká žena na soudu vyzvala matku souzeného, aby se ho zřekla. Ta odpověděla: „Paní, jak bych se mohla zříci vlastního syna?“ a mně řekla: „Je to jediný člověk, kterého na tomto světě máma nepřenesla bych přes srdce, kdybych mu na návštěvu do věznice nepřijela.“ Poté, co jsem je našel na nádraží, budou vždy přespávat na faře. Žasnu a divím se, přehodnocuji navyklé postoje... a to díky tomu, že jsem blízko uvězněným. Ten dotyčný mi již z vězení napsal poděkování. Píše: „Má maminečka a můj staroušek – jediní lidé, které na světě mám...“ Láska má tendenci se sdílet...
P. František Lízna SJ
Vyšehorky 6
789 85
Telefon: 583 445 012
 
Stránky jsou optimalizovány pro IE 5.5 a vyšší s rozlišením 1024x768 a vyšším.
WEBMASTER