Tovaryšstvo Ježíšovo si 15. srpna 1984 připomíná rozhodující okamžik své historie. Tato chvíle neztrácí nic ze své aktuálnosti ani odstupem 450 let. Neboť jezuita ještě dnes zasvěcuje definitivně svůj život v Tovaryšstvu stejně, jak to, první druhové učinili 15. srpna 1534 na Montmartru.

Tovaryšstvo zůstalo vskutku až do našich dnů věrné ceremoniálu z Montmartru: skládá sliby ne při liturgii slova nebo ve chvíli obětování, nýbrž před Kristovým Tělem při přijímání. Šimon Rodriguez, jeden z prvních druhů, popisuje liturgii z Montmartru takto: „Otec Favre celebruje mši. Dřív než podá společníkům božskou stravu, obrací se k nim se svatou hostií v ruce. Oni, na kolenou na zemi, s duchem u Boha, pronášeli jasně ze svého místa jeden po druhém svůj slib, že to v šichni slyšeli, a pak spolu přijali eucharistii. Otec se pak obrátil k oltáři a než přijal chléb života, složil svůj slib jasným hlasem a srozumitelně, takže to mohli v šichni slyšet“ (FN III., str.24-27. FN I.,20).

Jejich slib s sebou bezpochyby nese volbu konkrétního životního stavu: kněžství; volbu konkrétního způsobu života: «kázat v chudobě» ; a konkrétní apoštolský cíl: »Jeruzalém«. Jelikož »byli získáni pro Boží službu Duchovními cvičeními« nechtějí první společníci vidět ve svých tužbách nic jiného než Pánovu touhu naplnit velikonoční tajemství, jež eucharistie zpřítomňuje (Lk 22,14). Liturgie z Montmartru vystihuje meditaci o Království, kde nejodvážnější apoštolské plány a nejvelkodušnější apoštolské záměry chtějí být zahrnuty do »způsobu jednání« (modus procedendi) Pána, který je eucharistií pro život světa. Montmartre je vyjádřením celého apoštolského dynamismu a zároveň konkrétní disponibility, která ? podle rozjímání o Dvou praporech se nabízí k tomu, aby byla »přijata«, aby byla »povolána a uchopena«.

Eucharistická liturgie Montmartru musí být chápána v pohybu samých Duchovních cvičení, která první druhové prožívají díky vedení magistra Ignáce. Když se tovaryš na konci volby rozhodl zcela se připodobnit způsobu života, který si vyvolilo Slovo Boží, vyzývá ho magistr Ignác, aby rozjímal o eucharistii, aby pronikl utrpení Páně s přáním stát se živou obětí Otci a svým bratřím; eucharistická oběť (passion eucharistique – eucharistická vášeň) je dokonce zákonem jeho vlastního života jako pohyb daru a odevzdání sebe samého.

Generální kongregace, věrná duchu Montmartru, i po více jak čtyři a půl stoletích potvrzuje: „Jako Ignácův život, tak i náš život je zakořeněn v zakoušení Boha, který skrze Ježíše Krista v církvi i nás zve, shromažďuje nás v jedno tělo a posílá nás. Tuto skutečnost slavíme především v eucharistii“ (33.G.k. 1, č.11).

Bez eucharistie, jež dovršuje velikonoční tajemství v námahách lidského života dokud On nepříjde, neexistuje žádné spojení s Bohem, žádné společenství s lidmi. Tovaryšstvo by bylo nevěrné Montmartru a těžce nemocné, kdyby na dně jeho, i dnes, nesmírné činnosti, nebylo cítit hlad po eucharistii a velikonoční touhu.

Když sedm druhů, shromážděných v malé svatyňce Montmartru skládá »před tělem Kristovým« svůj slib, dávají jasně najevo, že nepřišli splnit své vlastní poslání, nýbrž že se nabízejí, aby byli »posláni se Synem« v naplnění jeho velikonočního tajemství. z toho pramení jejich starost, aby na Montmartre nepřišli s hotovými plány. Zde je důvod, proč odmítají zpevnit nebo zpřesnit své apoštolské záměry.

Když druzi po svých slibech přijímají »živý chléb« (Šimon Rodriguez) , přejí si, aby jejich nejlepší myšlenky a apoštolské plány byly a zůstaly dost otevřené a snad i nejisté, aby Pán vinice mohl v každém okamžiku převrátit jejich záměry a všechno uvést v pochybnost pro svou větší slávu. I když formálně odsunují stranou myšlenku na založení řeholního řádu, nechávají se o několik let později ? bez svého vědomí ? vést k založení Tovaryšstva Ježíšova. I když vyjadřují svou upřímnou touhu být opravdu chudí a vykonávat svou kněžskou službu zcela zdarma, jsou si první druzi vědomi konkrétních požadavků svého apoštolátu, ve kterých se také projevuje vůle Pána.

Svatá země je na prvém místě jejich apoštolských tužeb a přece nijak nevylučuje »jakékoliv jiné poslání u věřících nebo nevěřících«, podle rozhodnutí náměstka Kristova. Slib z Montmartru bude tak stále obnovován v apoštolském rozlišování. Bude vzdálen jakékoliv radikalizace apoštolské volby, jakkoliv je sama v sobě vzácná; bude vzdálen jakémukoliv zkostnatění v tolika oblastech, kde církev hledá vůli svého Pána, vzdálen pokušení hledat bezpečí v nehybnosti, namísto odvahy pohledět do očí budoucnosti církve a lidstva.

Poslední tři generální kongregace trvají – z věrnosti k slibu na Montmartru – na apoštolském rozlišování, aby církvi Páně zajistili apoštolský dynamismus Tovaryšstva a jeho otevřenost k Duchu, aby se Tovaryšstvo v očekávání toho, jenž přichází, neuzavřelo do minulosti, nespokojilo přítomností, ale aby se zapojilo do velikonočního tajemství, jež se naplňuje.

Je třeba se ještě krátce zmínit o dvou aspektech jimiž jsou společenství a nezištnost.

I když se Tovaryšstvo Ježíšovo nezrodilo na Montmartru, přece slib složený »před Kristovým tělem« dal vznik společenství prvních druhů, „společenství věcí a života, soustředěné na eucharistii, oběť a svátost Kristova díla, který miloval své až do konce“ (32 G. k., d.2.n 18). Tak jako v Tovaryšstvu Ježíšovu ještě dnes, tak již ve skupině z Montmartru se odráží konflikt mnoha důležitých apoštolských děl, které se ve světě objevují každá se svou naléhavostí. Jde o konfrontaci mnoha rozporných duchovních proudů, jež v církvi existují, o napětí, jež plyne z příslušnosti sedmi prvých společníků k několika národnostem s apoštolským elánem, a pastoračními důrazy a duchovními zálibami, jež se značně liší.

Eucharistie z Montmartru, během níž každý ze společníků osobně přebírá společný slib v šech, učiněný před přijímáním, nenaznačuje ani v nejmenším nějakou převahu náhledů jedněch nad druhými. Slib z Montmartru vyplývá z víry, kterou naslouchání tomu druhému společníku, to znamená i uvedení v pochybnost svých vlastních jistot, přivádí k prohloubení téže Pánovy výzvy. Montmartre už nastiňuje celý plán v šeobecné církevní reformy, ve které se vtělují a prohlubují osobní preference a velkorysost prvních společníků.

„Aby se dobře nechali vést Boží rukou“ [K 813] zůstává Ignác věrný typu společenství z Montmartru: ve skutečnosti málo společných zvyků, jenom to nejnutnější, aby spolu naplnili Kristovo poslání, zato však jakost bratrských vztahů vlastních »společenství« (koinonia), jež vzniká z eucharistie. z toho plyne toto vyznání 32.generální kongregace, věrné Montmartru: „Každá jezuitská komunita je společenství víry; a právě v eucharistii se ti, kteří věří v Krista, shromažďují, aby slavili svou společnou víru. Naše spoluúčast na těle a krvi Kristově u téhož stolu činí z nás více než cokoliv jiného, jedno tělo společníků, zcela zasvěcených Kristovu poslání ve světě“ (d.11,n.12).

První druhové, zříkající se jakékoliv formy individualismu, chtějí být apoštolsky solidární, otevření myšlenkám těch druhých, s Duchovními cvičeními jako místem jejich společného setkávání, a charismatem magistra Ignáce jako vůdce a s euchaaristií jako jediným pramenem jejich života »přátel v Pánu«.

»A každý člen celého jezuitského společenství pamatuje vždy na to, co nám sv.Ignác říká o lásce, že spočívá ve vzájemném udílení toho, co máme a co jsme s tím, koho milujeme“ (32 CG d.2,n.18; Ex Spir 231) „modlitbou, bratrským sdílením, eucharistickou celebrací“ (32 CG d.4,n.63) jako na Montmartru.

Svým apoštolským závazkem »před Kristovým tělem« nechtějí společníci z Montmartru kázat jiného Pána než Krista ukřižovaného a vzkříšeného, jehož eucharistie ohlašuje a zpřítomňuje v celé jeho chudobě. Společníci se zavazují, jako ztělesnění rozjímání o Dvou praporech, „kázat v chudobě“ (MI,Epp.I.96). Chtějí více než prosté asketické zřeknutí se dober; chtějí na sebe vzít stálé apoštolské napětí mezi vlastněním dober, aby mohli »pomáhat duším«, přednostně chudých lidí, a touhou vzdát se v šeho pro evangelium, aby druhové toto evangelium hlásali bez kompromisu (srov. 32 GK d.12,č.9).

Důraz prvních druhů na nezištnost znamená ještě dnes dávat to nejlepší, co je v člověku do každé práce nehledě jen na striktní profesionální závazky; znamená dát přednost kterékoliv nevděčné nebo pohrdané apoštolské práci, sdílení života a dober s chudými, a to nejen pokud jde o přebytek nebo nadbytek, nýbrž také pokud jde o »vše, co máme jako živobytí« /Lk 21,4/. Stejně jako si první druhové nechtěli stanovit podrobný a pevný model chudoby, nýbrž se dali do napodobení Pánovy nezištnosti ve službě, tak i Tovaryšstvo nemá ztrácet odvahu nebo podléhat únavě, když žije často bolestně v napětí, které mu ve jménu evangelia ukládá předností, avšak ne výlučnou lásku k chudým. Jde o napětí, které Tovaryšstvu eucharisticky ukládá velikonoční (paschální) láska, aby bojovalo proti veškeré chudobě, aby lidé nežili jenom z chleba, nýbrž i z chleba života.

Den na Montmartru, totiž 15.srpen 1534, končí radostně. Nyní mají spolu jako druhové Syna radikálně a existenciálně účast na díle Ducha v tomto světě pro Otcovu slávu a naši spásu. Jen do té míry, do jaké ještě dnes, i s tíží životů našich bratří a pro naše bratry, t.j. V šechny lidi se Tovaryšstvo Ježíšovo odváží žít viditelně a statečně slib z Montmartru, nakolik bude vyzařovat velikonoční radost, to znamená radost, která hledí do očí každé skutečnosti naší existence, přitáhne k sobě nové druhy.

Ať na přímluvu Panny, Matky Života, kterou východní i západní církve slaví 15.srpna, Tovaryšstvo Ježíšovo autenticky v sobě obnoví ducha prvních druhů z Montmartru.

V bratrské lásce v Kristu Ježíši váš