Nejdůležitější snahou pro SJ je držet zřetelně tvořivou věrnost poslání, které mu Pán skrze sv. Ignáce svěřil; jde o poslání pomáhat druhým k osobnímu setkání se svým Stvořitelem a Pánem, především tam, kde Kristus není ještě znám, nebo znám či chápán špatně. Toto poslání se musí naplňovat dle okolností a apoštolských výzev tak různých na každém kontinentu. proto již svatý Ignác nechtěl Tovaryšstvo vázat na nějaké specifické dílo, nechtěl, aby jeho aktivita byla čímkoliv omezována. Jezuité musí na základě konkrétních potřeb užívat prostředky, které jim Pán poskytne pro pokračování poslání mezi muži a ženami naší doby – aby našli a poznali jejich Pána a Přítele. z tohoto základního poslání pramení apoštolské priority; ty nás nutí být uprotřed světa a kultury, abychom mohli hlásat Slovo Života, žít zcela – jako dobrý Samaritán – novým přikázáním lásky skrze osobní závazek se všemi, kteří trpí, zvláště s chudými. a neméně, abychom vytvářeli dialog se všemi bez vyjímky, novým způsobem být církví, abych užil slova Pavla VI.

Školy, kolegia a univerzity Tovaryšstva měly vždy k dispozici knihu vedení, kdysi nesla titul Ratio, dnes se nazývá výchovné rysy Tovaryšstva. Tento text, mimo principi aktivní pedagogiky, která studenty posiluje v dosažení křesťanské zralosti, stojí na vědomí, že člověk je stvořen k obrazu a podobě Boží. Pasivní výuka je mimo hru ve výchově, která je založena na svobodě a zodpovědnosti, která doplňuje v šechny schopnosti mladého člověka – hlavu i srdce, inteligenci i tělo. V této pedagogické strategii se nic nedělá bez nasazení studenta, který bere zodpovědnost sám za sebe a který se stále více učí, že to, co přijímá není jen pro něj, ale ke službě druhým. V četných setkáních exalumnů se potkávají muži i ženy vysoké akademické a profesionální úrovně; avšak především jde o laiky zapojené do služby druhým ve jménu Krista, kterého je ignaciánská pedagogika naučila znát.