Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova již léta organizuje pracovní výjezdy dobrovolníků, především z řad studentů. Po naší pomoci válkou poničené Bosně a Chorvatsku se naše činnost přesunula do chudé horské oblasti na Podkarpatské Rusi. První výjezd se uskutečnil od 6. do 16. září 2000, a zúčastnila se ho 11ti členná skupina dobrovolníkůa jezuitů. Pracovali jsme na stavbě kostela a katechetického střediska řecko-katolické církve. V roce 2001 se uskutečnili 2 takové výjezdy v období srpna a září . V létě 2002 pracovaly dvě skupiny, jedna v Mukačevu a druhá v Usť-Čórnej. Na všechny turnusy v roce 2003 je možné se přihlásit u Václava Dlapky SJ.

Účastník první výpravy v roce 2002 – student Michal Téra – napsal o této akci článek do bulletinu Jezuité, který také na této stránce pro ilustraci uvádíme.

V minulých letech byly cílem válkou postižené oblasti Dalmácie a Bosny. Letošní čtrnáctidenní pracovní turnus byl však v mnoha směrech specifický. Jeho cílem byla Podkarpatská Rus, kraj s Čechy v mnoha směrech svázaný. Před dvěma lety oblast zpustošily povodně, a tak vznikl plán na vystřídání cíle pracovních cest místo Bosny Ukrajina. Po pravdě řečeno, byl to plán nejistý, nejisté zprávy, nejisté vazby. s tím jsme na východ vyrazili – jako průzkumná výprava jedenácti mladých mužů. Cílovou stanicí se stala vesnice Ust'-Čornyj neboli Königsfeld na samém východním cípu Podkarpatí, asi dvacet kilometrů od legendární Koločavy. Dlouhá ves u řeky Teresvy, sevřená z obou stran hustě porostlými stráněmi Karpat, s rozestavěným pravoslavným chrámem a s bývalým římskokatolickým kostelem v německém stylu, který dnes slouží řeckokatolíkům. Naším „zaměstnavatelem“ byl Otec Peter, slovenský biritualista. který působí ve farnosti o osmi kostelích už sedm let. Tomu jsme se dali k dispozici a on s energií sobě vlastní nasměroval naše pracovní úsilí. o nějaké pomoci po záplavách nemohla být řeč – na to jsme přišli příliš pozdě, místní si pomohli bez nás. Ale objevili jsme nové pole působnosti, o kterém jen málokdo z nás věděl. Šlo o pomoc místním řeckokatolíkům při obnově jejich církevního života. Pochopitelně ne po duchovní, ale po té hmotné stránce. k tomu je potřeba malý historický exkurs. Řeckokatolická neboli uniatská církev působí od roku 1596. Její vznik jistě vyvolává řadu diskusí, nicméně faktem zůstává, že poměrně zdárně fungovala až do roku 1945, kdy hlavní oblast jejího rozšíření, totiž západní Ukrajinu, zabral SSSRa Stalin rozhodl o její násilné likvidaci. Věřící se měli zříci podřízenosti papežskému stolci a stát se součástí ruské pravoslavné církve, čemuž moskevský patriarchát, ovládaný KGB, ochotně asistoval. Kdo se nepodřídil, mohl počítat s pronásledováním, GULAGem i se smrtí. Teprve po rozpadu komunistického systému a SSSR se opět obnovila kontinuita a uniaté mohli svobodně působit.

Rozpadl se však SSSR, nikoli moskevský patriarchát, který všemožně brání přechodu věřícich, obnovování církevní organizace a farni sítěa navrácení církevních objektů, které nespravedlivě zabral vespolupráci s bolševiky. „Moskevský patriarchát je horší než musulmani“ – to jsem slyšel asi třikrát z různých míst. Řeckokatolíci tak musí často budovat nové kostely a církevní budovy, místa pro své aktivity, těžko shánět prostředky.

S obtížnou pastorací a organizací pomáhají místním často slovenští kněží, jako zmíněný Otec Peter, člověk, který se snaží rozhýbat zmrtvělého ducha farnosti a vybudovat živou církev. Podpora ze Západu je omezená, neboť katolíci mají strach z narušení ekumenických kontaktů s pravoslavnými. A tímto v ším byl určen předmět naší práce. Jaké hrdinské činy jsme vykonali: – ve spolupráci s vojenskou posádkou ("cigarety maješ?“ ) jsme naštípali a uklidili dřevo, – v bývalém komunistickém kulturním domě (byl zřejmě zasvěcen N. S.Chruščovovi) jsme udělali zateplení a v jednom křídle podlahy, – natřeli jsme nová okna a nová dveře bílou barvou (ředidlo se řekne robavlača pořád ho je málo), – v obci Krásná jsme ve spolupráci s místními vykopali kolem kostela základy pro plot a sarajčik (nevím, co to je)a z větší části vybetonovali (někteří tu ještě pamatovali první republiku – černé plzeňské pivo, sakra).

To ale není vše, co jsme na Podkarpatské Rusi zažili. Nadýchali jsme se místního ovzduší hora barů (jeden byl udělaný z vagónu a manžel majitelky pracuje v Brně), byli jsme na pouti v Dubovém, kde jsme byli pomazáni olejem a dostali holubky , a část z nás podnikla výpravu na Koločavu, z níž se stala bludná anabáze srovnatelná s Hannibalovým přechodem Alp (mám to jenom z doslechu, rozumně jsem vylezl jen na Poloniny). Ale to není tak podstatné. Důležité je to, co jsme si odnesli a co jsme zanechali. Především to byli lidé, s nimiž jsme žili a jejichž starosti jsme sdíleli. Po počátečních rozpacích a uzavřenostijako by se něco zlomilo. Sblížili jsme se a snad jsme místním dokázali, že má cenu se s námi podělit o sebe sama. Proto bych rád připomněl lidi, o kterých už asi v životě neuslyšíte, a tak je zvěčnil: chci vzpomenout Miroslava, který studuje dálkově na svěščenika v Ivanofrankjevsku, bude dělat zkoušku z latiny a hraje na klávesy při bohoslužbách, chci vzpomenout dvě děti – Mirka Pavloviče Kosťaka a jeho sestru Irinku, které nám s dětskou pečlivostí pomáhaly natírat okna (vypatlaly strašně barvy), připomenu rodinu ďádi Míši, jeho ženu Vasiljevnu, jejich dceru a vnuka Míšu (umí zpívat liturgii, tak bude knězem), kteří nás velkolepě hostili poslední pracovní den v Krásné, dva Ivany -jeden mladý, který se pořád na něco ptal, a jeden starý, který se na nic neptal, kaplana a jeho ženu s dcerkou a kocourem, u nichž v šech jsem spali, psy Psima a Rexe, v šechny krávy, které jsme potkali, v šechny barmanky ze v šech barů, dva Vasily, kteří nám ukazovali, co máme dělat, kluka ze stánku, který mi prodával cigarety, a naše kuchařky – Viktorii (bude se repatriovat do Německa)a Ljudu (musela odjet dva dny před naším odjezdem, ale říkala, že se jí bude stýskat). Těmto všem vyslovuji dík za to, že jsou a že byli s námi. Stejně tak vyslovuji dík všem, kdo tam se mnou jeli, neboť byli skvělí, právě takoví, jací byli. Bez ironie. Vedli jsme jednou večer v baru diskusi, zda má smysl jezdit pomáhat právě sem, a ne třeba do Kosova. Shodli jsme se. Má.