Spiritualita

Základem spirituality jezuitského řádu jsou Duchovní cvičení sv. Ignáce z Loyoly. Tato útlá knížka není nějakým obvyklým asketickým spisem, ale spíš instrukcí, jak dávat duchovní cvičení (exercicie) jiným lidem. Každý jezuita prožívá ve svém životě minimálně dvakrát exercicie, které trvají celý měsíc, a kromě toho každý rok má povinnost vykonat osmidenní duchovní obnovu. Sv. Ignác v úvodu svého díla uvádí, že exercicie jsou k tomu, aby se člověk zbavil všech neuspořádaných náklonností a po jejich odstranění hledal a našel Boží vůli v uspořádání vlastního života ke spáse duše. Duchovní cvičení nejsou určeny jen pro jezuity, ale pro všechny křesťany, především ty, kteří se chtějí rozhodnout o svém životním povolání.

Nacházet Boha ve všech věcech

V roce 1551 odpovídal Ignác na dotaz jednoho scholastika z Portugalska, která forma modlitby je nejpřiměřenější jezuitovi. Tehdejší generál odpovídá: "Máte se cvičit ve snadnosti nacházet Boží přítomnost ve všech věcech; ve své činnosti, při chůzi, dívání se, chutnání, poslouchání, myšlení a vůbec ve všem, co konáte. Přítomnost Boží Velebnosti je přece ve všech věcech, a to působením i bytím. Tento způsob uvažování, při němž člověk nachází Boha všude, je snadnější, než kdybychom se chtěli povznášet k duchovním věcem vznešenými myšlenkami." Jezuité se snaží hledat a nacházet Boha ve všech věcech dodnes.

Kontemplativní v činnosti

In actione contemplativus - tato jezuitská zásada pochází od otce Jeronýma Nadala (1507-1580). Rozjímavý a apoštolský prvek vytvářejí v jezuitské spiritualitě spojité nádoby. Náročný apoštolát poznamenaný cestováním a častou změnou místa musí být naplněn jednotou s Bohem a tak se stávat skutečně duchovní činností a službou naplněnou láskou.

Vše k Boží slávě

Ad maiorem Dei gloriam - "k větší Boží slávě" je heslo jezuitského řádu. Touto výzvou se jezuité snaží řídit. Zdá se celkem srozumitelná, ale jak uvádí Karl Rahner, jeden z nejslavnějších jezuitských teologů, tato výpověď je jasná jen zdánlivě: Jak může nějaký člověk posoudit, co je vlastně k větší cti a chvále Boží, aniž by sám sebe nestavěl do Boží pozice? Německý teolog odpovídá, že jde o to "být otevřen pro stále většího Boha". Pro svatého Ignáce to znamená být pohotový a otevřený i pro jinou službu, přestože v té, kterou právě konám, vidím úplné nasazení pro chválu Boží. Ve svém plném znění - omnia ad maiorem Dei gloriam - povzbuzuje jezuity k aktivitě. Odhodlání prvních generací jezuitů je nejlépe pochopitelné pro člověka, který se sám nechá uchvátit Kristem. Dynamiku řádu můžeme naplno pocítit až tehdy, když vstoupíme do komparativů maior gloria a magis. Ony měří žár prvních jedenácti "přátel v Pánu". Přitom vůbec nemysleli jen na vnější úspěch. Zvláště mystik Ignác zná důvěrně zákonitosti duchovního života, duchovního boje a činnosti. Vždy větší čest Boží může též znamenat menší čest u lidí.

Rozlišování duchů

Ignácovy poznámky v knížce exercicií o rozlišování duchů pomáhají orientovat se ve vlastních, často podvědomých hnutích, náladách, přáních či úzkostech. Především jde o to vůbec je zpozorovat a pak poznat, odkud vyvěrají. Kritériem je zkušenost "útěchy" a "neútěchy". Ignác sám popisuje zmíněné stavy duše těmito slovy:
/316/ Útěchou nazývám, když vzniká v duši nějaké vnitřní hnutí, kterým se duše rozhoří láskou ke svému Stvořiteli a Pánu, že nemůže nadále v sobě milovat žádnou stvořenou věc na světě, nýbrž jen ve Stvořiteli jich všech. Stejně tak když prolévá slzy, jež ji dojímají láskou ke svému Pánu - ať již z bolesti nad svými hříchy nebo nad utrpením Krista, našeho Pána nebo nad jinými věcmi, které jsou přímo zaměřeny na jeho službu a chválu. Útěchou nazývám vůbec veškerý vzrůst naděje, víry a lásky a každou vnitřní radost, která volá a přitahuje k nebeským věcem a k vlastní spáse své duše tím, že jí dává pokoj a mír v jejím Stvořiteli a Pánu.
/317/ Neútěchou nazývám pravý opak, např. temno v duši, zmatek v ní, pohnutky k nižším a světským věcem, neklid z různých hnutí a pokušení, která nabádají k nevíře, stav bez naděje, bez lásky, přičemž se duše shledává naprosto lenivou, vlažnou, smutnou a jakoby odloučenou od svého Stvořitele a Pána. Neboť jako je útěcha protikladem neútěchy, tak jsou i myšlenky, které vycházejí z útěchy, protikladem myšlenek vycházejících z neútěchy.
/318/ V době neútěchy nedělat nikdy žádnou změnu, nýbrž zůstat pevným a vytrvalým v předsevzetích a v rozhodnutích, v nichž stál člověk předešlého dne před takovou neútěchou, nebo v rozhodnutí, které udělal člověk v předcházející útěše. Neboť jako nás v útěše vede a radí nám dobrý duch, tak v neútěše zlý, podle jehož rad nepůjdeme cestou k správnému jednání.

Zpytování svědomí

Jezuité jsou voláni do náročných situací a předpokládá se, že jsou navýsost "duchovními" lidmi. Aby jím skutečně byli, měl by každý jezuita každý den meditovat a především často zpytovat své svědomí (nejméně dvakrát denně). Toto "skládání účtů" se dnes často nazývá spíše "modlitba milující pozornosti", protože má člověka otevřít na přítomnost Boha, který se k němu sklání a vyznává mu lásku. Jde o to pohlédnout na prožitky, práce a události dne a přitom znovu prožít radost i bolest oněch chvil a v modlitbě je předložit Bohu. Pak člověk prosí o milost, aby poznal vlastní chyby, hříchy uplynulé doby, a zřekl se jich. Cílem je, aby člověk nejednal sám, ale stále více se snažil žít podle Boží vůle, a to pravdivě, čistě a nezištně.