P. Bohumil Kovář

P. Kovář, jak jsme všichni říkali "Bohuš", se narodil na západní Moravě ve Slavěticích u Hrotovic (z okolí pocházeli výborní otcové Pelikán a Nemeškal). Po obecné škole v Dalešicích studoval na reformním reálném gymnáziu ve Velkém Meziříčí, vždy s výborným prospěchem. Tak také maturoval v roce 1940 a přihlásil se do brněnského alumnátu. Absolvoval první dva ročníky. V exerciciích třetího ročníku v listopadu roku 1942 museli někteří bohoslovci k odvodu na práci do Říše. Bohuš byl mezi prvními odvedenými a odjížděl z nedokončených exercicií na druhý den po odvodu transportem do Ritterhude u Brém, kde byl až do roku 1944. Poslední rok do konce války byl pak v pracovním lágru v Ludwigshafenu.

Po šťastném návratu v roce 1945 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Noviciát dělal dva roky na Velehradě. Filosofii studoval na provinčním Filosofickém institutě v Děčíně − jen dva roky (započítaly se mu dva ročníky teologie v Brně). V roce 1949 byl poslán do Teologického institutu slovenské viceprovincie v Trnavě, kde byl 13. dubna 1950 zajištěn. Nejprve byl s ostatními jezuity z Trnavy převezen do Jasova, premonstrátského opatství, ale po třech týdnech se stal jejich domovem Podolinec. Dne 5. září nastoupil k pracovním jednotkám PTP do Svaté Dobrotivé v Čechách. Z PTP byl propuštěn jako všichni kněží a bohoslovci 31. prosince 1953. Ale hned na začátku vojny měl možnost přijmout kněžské svěcení, a to 24. prosince 1950 v Praze od otce biskupa Msgre. Kajetána Matouška. Této velké milosti zůstal vždy věrný a uměl ji prožívat opravdově a naplno.

Po skončení vojny u PTP odešel s P. Slavíkem do Pardubic ke Konstruktivě jako železář. Když se P. Slavík dostal v roce 1956 do duchovní správy, byl s ním P. Kovář skoro čtyři roky v Robousích. Dělal tam kostelníka, uklízel a vařil. V Robousích byl 26. ledna 1960 zatčen a odvezen do vazby v Hradci Králové. Byl zahrnut do jednoho bočního procesu k hlavnímu procesu s otcem viceprovinciálem Zgarbíkem a jinými. Soud byl 11. května 1960 v Hradci Králové a P. Kovářovi vynesl ztrátu svobody na dobu tří roků. Svůj trest odpykával v dolech ve Rtyni v Podkrkonoší a pak ve Valdicích. Odtud byl 10. května 1962 propuštěn na amnestii.

Po propuštění se uchytil u Rudných dolů v Dolní Rožínce jako stavební dělník. Byl tam zaměstnán až do roku 1968. V roce 1968 jej s jinými staršími scholastiky, většinou už kněžími, poslal otec provinciál Šilhan do Innsbrucku na doplnění studií a získání absolutoria na fakultě. V roce 1969 se vrátil domů a byl ustanoven v brněnské diecézi do duchovní správy, a to administrátorem v Hostimi na Znojemsku. Tam blahodárně působil až do své smrti, i když poslední rok, už jako vážně nemocný, nemohl dělat pro farnost všecko to, co dříve. Co se přihodilo?

V roce 1978 jel znojemským autobusem do Prahy. Před Pelhřimovem se mu udělalo špatně, takže mu řidič autobusu zastavil u nemocnice a P. Kovář se po konstatování infarktu octl na intenzivní péči. Infarkt byl označen lékaři jako vážný. Z pelhřimovské nemocnice se však vrátil ještě do Hostimi. Ale po roce se jeho zdravotní stav opět zhoršoval, takže musel být hospitalizován, tentokrát v Třebíči. Měl tam vzornou péči. Staral se o něho i o jeho duchovní blaho pan primář Špaček, i když P. Kovář neležel zrovna na jeho oddělení. Plány Boží byly takové, aby odešel pro svou odměnu podle našeho lidského soudu trochu předčasně. Odevzdal svou šlechetnou a zbožnou duši Pánu 26. ledna 1979 v nemocnici v Třebíči.

Pohřeb byl jednak v Hostimi a jednak s uložením do hrobu v Dalešicích. Mohu říci, že jsem jeho ztrátu velice silně pociťoval. Byl vzorným sociem. Velice se staral o všechno, co by mohlo nějak pomoci spolubratřím. Třeba i to, že u nás i v NDR po mnoha exemplářích skupoval knihy, aby otcové, kteří by se k nim vůbec nedostali, měli možnost je mít. Téměř každý čtvrtek, kdy mě očekával, až se vrátím z práce, byl obtížen balíky knih. Ale i jinak vyřídil, co bylo třeba, případně někam obětavě zajel. Ještěže rok na to jsem odešel do důchodu a tak bylo pro mě řízení provincie snadnější. Jinak by jeho ztráta byla ještě citelnější.

Z knihy Jana Pavlíka Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, s. 468−470.