P. Blažej Ráček

P. Ráček se narodil v Křoví blízko Velké Bíteše v brněnské diecézi. Obecnou školu navštěvoval v Křoví. Byla to dvojtřídka. Šest tříd gymnázia studoval v Brně na prvním českém gymnáziu, a to v letech 1896−1902. Po sextě odešel na Velehrad, kde konal noviciát. První sliby složil 8. září 1904 v Kalksburgu, kam odejel koncem srpna, aby tam byl na začátku školního roku. V Kalksburgu vykonal gymnaziální studia v sedmé a osmé třídě a maturoval tam v roce 1906. V tom roce odešel na studia rétoriky, jak to bylo tehdy zvykem, do Svatého Ondřeje v Korutanech. V letech 1907−1910 studoval v Bratislavě filosofii. Byl vybrán k úkolu profesora, a proto v letech 1910−1915 studoval dějepis a zeměpis na české pražské univerzitě a po úspěšných státních zkouškách získal hodnost profesora. Po dosažení profesury studoval v Innsbrucku na řádové univerzitě teologii. Po třech letech byl 5. července 1918 v Brně vysvěcen na kněze. V roce 1919 skončil studia teologie a začínal učit v Praze-Bubenči jako profesor, s výjimkou roku 1922−1923, kdy ve Vídni-Lainzu konal svou třetí probaci. Na gymnáziu v Praze-Bubenči skončil s ostatními profesory a žáky při zabrání budovy nacisty v prosinci 1940. Do roku 1942 arcibiskupské gymnázium žilo na Smíchově a i tam P. Ráček učil.

Po zrušení všech jezuitských gymnázií v roce 1942 přišel na posvátný Velehrad a do roku 1945 se věnoval spisovatelské činnosti. V roce 1945 začal opět učit, tentokrát opět na obnoveném velehradském gymnáziu. Z Velehradu odešel v roce 1949 učit na bohosudovské gymnázium. Ale v dubnu 1950 skončila zásluhou komunistů bohosudovská škola. Z Bohosudova se stal koncentrační tábor jezuitů české provincie a o něco později také františkánů a minoritů. V Bohosudově P. Ráček zůstal jako ostatní do září; putoval do Oseka, z Oseka do Králík, kde pracoval ještě na polních pracích, jako kdysi doma v Křoví. Dne 27. ledna 1953 byl však uznán už práce neschopným a přivezen pány hlídači na Moravec, kde rozmnožil řadu starých jezuitů.

P. Ráček vždy obohacoval vzájemná setkávání se spolubratřími svými bohatými historickými znalostmi. Na Moravci dopsal do Církevních dějin další kapitolu − novodobou (koncil). Tam také napsal pro spolubratry jako samizdat malou brožuru "Řád nejvíc milovaný a nejvíc nenáviděný". Nejvíce času však i na Moravci věnoval neustálému vylepšování textu "Život Ježíše Krista". Toto dílo se uchovalo i jinde než jen u něho. Tato práce byla důvodem, proč byl v lednu 1960 zatčen. Po vazbě byl odsouzen na dva a čtvrt roku vězení a odvezen do Valdic. Tam nepobyl dlouho a spolu s P. Storkem byl transportován na Mírov. Tam zůstal do 10. května 1962, kdy byl po skoro odpykaném trestu propuštěn na amnestii a odvezen "sestřičkami" (z Moravce) zpět na Moravec, kde klidně žil ve stálé práci až do smrti.

P. Ráček byl výborným profesorem dějepisu a zeměpisu, ale rád si brával v nejvyšších třídách i náboženství. V těchto hodinách se rodila jeho poslední kniha "Život Ježíše Krista". Toužil dát studentům do ruky průvodce, který by je vedl k zamilování si osobnosti Ježíše Krista, ať budou žít své křesťanství jako kněží nebo jako laici. Byl milovaným profesorem. Uměl pomoci, i při vší vážnosti studijního úkolu, žákům se uvolnit. A tak si někdy sedl prostě na jednu z lavic a něco poutavého vyprávěl, nebo dal něco předčítat, aby se zase nekompromisně vrátil k vážné práci. Byl milým a váženým spolubratrem všem otcům a bratřím.

P. Ráček napsal:
"Dějiny československé", Kuncíř, Praha, tři vydání.
"Církevní dějiny", Vyšehrad, Praha 1940. Druhé vydání bylo vytištěno, něco už i v tiskárně svázáno v roce 1950, když nás posbíralo StB. Celý vytištěný náklad bylo nařízeno sešrotovat. Jen několik výtisků, které vynesli zaměstnanci, zůstalo na světě.
"Život Ježíše Krista", Křesťanská akademie, Řím 1969. Kvůli této poslední knížce byl P. Ráček ve vysokém věku ještě vězněn, jak jsem již shora uvedl. Krátce před tímto zatčením říkal: "Doufám, že se Život Ježíše Krista přece jen někde vydá a spatří světlo světa. Snad bude třeba ještě i leccos kvůli tomu slíznout, aby to zcela jistě bylo dílo Boží."

Hned v roce 1969 se jeho práce "Život Ježíše Krista" dostala do Říma, aby tam byla vydána v Křesťanské akademii. Byla sice vydána zkrácená o úvodní evangelní texty a i jinak bylo něco zkráceno. Nebylo dost peněz. I tak tuto práci všichni přijali s povděkem. Když P. Ráček dostal nějaké autorské výtisky z Říma, prohlížel je, jako by se laskal otec se svým dítětem. Ale pak mužně prohlásil: "Nunc dimittis servum tuum, Domine - Nyní, Pane, propustíš svého služebníka v pokoji." To možná nebyl ani celý měsíc před smrtí. Zemřel bohabojně, provázen modlitbami svých bratří. Mnoho jich potom doprovodilo jeho mrtvé tělo na moravecký hřbitov.

Na pohřeb mu přijelo i mnoho jeho žáků na čele s otcem biskupem Msgre. Otčenáškem. Tak tato rázovitá postava zůstává v mysli všech, kdo se s ním v životě sešli, ale také v mysli mnoha jeho vděčných čtenářů, kteří získávali z jeho "Dějin" vždy solidní poučení. (O P. Ráčkovi napsal obšírnější životopis P. B. Pitrun. Je v archivu české provincie).

Z knihy Jana Pavlíka Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, s. 418−423.