P. Antonín Zgarbík

Nedaleko Velehradu je vklíněna do chřibských lesů nevelká vesnice Jankovice. Zde se P. Zgarbík narodil rok před začátkem světové války. Všichni lidé měli potíže ve válce, chudí víc. A v roce 1915 musel tatínek P. Zgarbíka narukovat na frontu, odkud se už nevrátil. Padl. Maminka zůstala sama se třemi dětmi. Antonín měl dvě starší sestry. Ke konci války maminka onemocněla tyfem, takže se bída ještě více zvětšovala. Ale našli se dobří lidé, a hlavně pan farář Cyril Baťa, který pomáhal kde mohl a podporoval také rodinu Zgarbíkovu. Když Antonín vychodil pět tříd obecné školy doma a vykazoval dobrý prospěch a nadání, pan farář mu pomohl dostat se do gymnázia na Velehradě. Po sextě gymnázia vstoupil do noviciátu. Když složil první sliby, odejel do Polska do Lublinu na tříletá řádová filosofická studia. Rok mezi tímto studiem a studiem teologie v Maastrichtu v Holandsku byl prefektem v koleji na Velehradě. Teologie v Tovaryšstvu trvá čtyři léta. Protože byla válka přede dveřmi, byli aspoň někteří scholastici povoláni z ciziny zavčas domů. P. Zgarbík se tak vrátil po prvním roce teologie.

Zbylé tři roky bohovědných studií vykonal doma − v Praze a na Svatém Hostýně. Dne 5. července 1940 byl v Brně v katedrále posvěcen na kněze. Po vysvěcení ještě rok studoval na Svatém Hostýně. V roce 1942 jako pomocník novicmistra si udělal třetí probaci. Ještě i další rok byl pomocníkem novicmistra ve výchově mladých řeholníků. V roce 1944 byl superiorem u sv. Ignáce v Praze. Tam byl od nacistů zatčen a na Pankráci odsouzen. Odvezen byl do Terezína. V roce 1945 se šťastně vrátil. Krátce byl v Praze u sv. Ignáce, ale pak byl poslán na Velehrad a byl jmenován magistrem noviců. V roce 1947−1948 byl přitom i velehradským rektorem. Z Velehradu odešel roku 1948 jako rektor do Brna do koleje při biskupském gymnáziu. Tam byl v dubnu 1950 zajištěn a jako představený byl odvezen do Želiva. V Želivě zůstal až do zrušení tohoto lágru v roce 1956. Dostal se do dalšího lágru, do Králík.

Třeba říci, že než P. Šilhan mínil odejít do zahraničí, jmenoval P. Zgarbíka viceprovinciálem. Když pak P. Šilhan po zaprodaném scholastikovi Vančurovi z vězení v Leopoldově poslal vzkaz P. Zgarbíkovi, znamenalo to zatčení P. Zgarbíka a mnohých jiných, ať v Králíkách či jinde. P. Zgarbíka odvezli do vazby v Ostravě. Soud byl 7. března 1960 v Ostravě u Krajského soudu. P. Zgarbík byl odsouzen k šestnácti letům vězení. Nejvyšší soud v Praze ve svém výjezdním zasedání v Ostravě v červnu 1960 rozsudek za velezradu potvrdil. Ve výkonu trestu byl ve Valdicích, ale když se projevila choroba astmatu víc, byl poslán na Mírov. Odtud byl několikrát v Brně ve vězeňské nemocnici. P. Zgarbík býval vždy zdráv, až ve vězení vznikl z obyčejné chřipky zápal plic. Nebyl nijak léčen, a tak dostal těžké astma.

Jeho statečná sestra, paní Božena Adamčíková, která bydlela v Popicích u Hustopečí (její manžel tam byl předsedou JZD), dělala všechno proto, aby byl její nemocný bratr propuštěn z vězení, třeba cestou milosti. Dosáhla však jen toho, že P. Zgarbíkovi bylo dáno přerušení trestu. Rok přerušení trestu žil u ní v Popicích. Samozřejmě, že civilní prostředí a péče rodiny jeho sestry působily na stav velmi těžké choroby blahodárně. Stav této nevyléčitelné choroby se aspoň poněkud zlepšil. A když nastal čas, aby se buď do vězení vrátil, nebo aby dostal prodloužení přerušení trestu, okresní lékař v Břeclavi dal takové vysvědčení, že se musel vrátit. Vrátil se na Mírov, ale záhy byl poslán do Valdic. Tam brzy udušením zemřel.

P. Zgarbík přežil za války vězení v nacistickém Terezíně, nepřežil komunistické vězení ve Valdicích. Přáním P. Zgarbíka bylo, aby byl pohřben na Velehradě do řádového hrobu. Jeho sestra dostala zprávu o úmrtí bratra a povolení k převozu zemřelého a k pohřbení mimo Valdice. Zařídila, aby zemřelý P. Zgarbík byl převezen k pohřbení na Velehrad. Na Velehradě byl pohřeb stanoven na 26. ledna 1965. Bylo natištěno parte s tímto datem pohřbu a také vyšlo oznámení v Lidové demokracii. Ten den přijelo množství lidí na Velehrad − řada kněží a hlavně spolubratří z Tovaryšstva ze všech konců Čech a Moravy. Pohřeb se nekonal, protože nepřijela rakev z pozůstatky P. Antonína. Hrob na Velehradě bylo nařízeno zaházet a pohřeb byl určen do Jankovic, až přijede rakev. Dne 29. ledna 1965 brzy ráno se příbuzní neúředně dověděli, že rakev s jejich mrtvým bratrem je ve vagónu ve Starém Městě a že bude autem dovezena během dopoledne do Jankovic. Později byli vyrozuměni, že pohřeb byl stanoven na 10.30 hodin. Bylo to jen několik hodin od první zprávy. Přesto dali vědět okolním kněžím a spolubratřím. Mohli to říci také místním lidem, ještě než odjeli za prací. A tak přece jen několik kněží a spolubratří a hodně věřících doprovázelo zesnulého mší svatou a obřadem na místním hřbitově k poslednímu odpočinku. P. Zgarbík byl pochován do hrobu, ve kterém už byl pochován jankovický p. farář P. Cyril Baťa, jeho velký dobrodinec.

P. Zgarbík měl tolik darů od Pána Boha, že jak si jej pamatuji, všechno co dělal, dělal dobře. Dobře studoval. Byl výborným kazatelem. Zastupoval už jako mladý provinciála v roce 1945 jako viceprovinciál. Uměl odejít z ruchu Prahy, kde měl tolik úspěchů, a převzít jako novicmistr noviciát na Velehradě. Osobně mohu dosvědčit, že byl velmi citlivým a pozorným magistrem nám všem, které vedl. Měl velice šťastný "modus agendi" (umění jednat). Uměl dosáhnout toho, k čemu bylo třeba dospět, zvláště poslušností, takřka nenápadným způsobem, že jeho podřízení to ani nepociťovali. Redigoval výborně "Velehradské zprávy". Byl stejně dobrým profesorem češtiny a řečtiny na velehradském gymnáziu.

Z knihy Jana Pavlíka Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, s. 363−367.