Články / Články Dnes je 27. 7. 2021  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy




Články

         A     A     A

Zrnka ze života, poslání a utrpení Jacqua Berthieua

Úterý, 8.6.2021
Světec a misionář z Tovaryšstva Ježíšova

Pavel Ambros

Otec Jacques Berthieu, francouzský jezuita (1838–1896), kněz a misionář na Madagaskaru. Vzdálené kraje lákají. A čtvrtý největší ostrov na světě, Madagaskar, voní dálavou, tropickým ovocem a cizokrajností. Kdysi před sto sedmdesáti miliony lety se původní kontinent rozdělil na Afriku a Jižní Ameriku a v pradávnu se přitom uvolnila z indického subkontinentu velká část, dnešní ostrov. Je zcela ojedinělý, jak dosvědčují stromy zvané baobab, které jsou obdivovány pro svůj tvar, výšku i stáří, nebo i to, že zde nejsou šelmy, kromě jedné jediné. Padesát procent tohoto pětadvacetimilionového státu jsou křesťané. Samotní Malgaši jsou potomci zdatných mořeplavců z Indonésie a kmenů původem ze subsaharské Afriky.

Otec Berthieu byl prohlášen za blahoslaveného mučedníka víry a čistoty papežem Pavlem VI. v roce 1965, během Druhého vatikánského koncilu. O několik desítek let později, dne 21. října 2012 (v Římě o Misijní neděli) byl spolu s dalšími šesti papežem Benediktem XVI. svatořečen. Okolnosti uvnitř Tovaryšstva aktuálnost ještě více podtrhly: V červenci téhož roku se konala v Nairobi kongregace prokurátorů. Afrika je světadílem vitality katolické církve a Madagaskar k tomu nemálo přispívá. Představme jen krátce něco ze světcova života, ale především obraťme svoji pozornost na některé aspekty jeho svatosti, vskutku ignaciánské, které jsou i pro nás podněcující.

Jacques Berthieu se narodil 27. listopadu 1838 v oblasti Montlogis ve vesničce Polminhac ve střední Francii, kde jeho rodiče byli farmáři. Studoval v semináři Saint-Four. V roce 1864 byl za tuto diecézi vysvěcen na kněze. Byl jmenován kaplanem v Roannes-Saint-Mary, kde zůstal devět let. Kvůli své touze evangelizovat vzdálené země a zakotvit svůj duchovní život v duchovních cvičeních sv. Ignáce usiloval o přijetí do Tovaryšstva Ježíšova a v roce 1873 vstoupil do noviciátu v Nové Akvitánii, v městečku Pau.

„Vždycky jsem měl hlubokou úctu k náboženskému životu a především k misijnímu poslání; přesto jsem se nikdy neodvážil myslet si, že mě k tomu jednoho dne náš Pán jednou povolá. To jsem si myslel až do okamžiku, kdy mě Prozřetelnost vyvolila k tomuto životu, přímo uprostřed mé kněžské kariéry, a vstoupil jsem do Tovaryšstva Ježíšova.“

Po noviciátě odplul z přístavu Marseille na ostrovy poblíž Madagaskaru: Réunion a Sainte-Marie (v té době závislé na Francii a dnes nazývané Nosy Bohara), kde studoval malgaštinu a připravoval se na misi. Šest měsíců po svém příjezdu napsal svému bratrovi:

„K mému velkému zmatku ti nemám co říci, protože jsem tu ještě nic neudělal. Studium malgaštiny, katechizace školních dětí, (…) někdy vyslechnu zpověď, trochu se učím jen pozorovat dění kolem sebe a aklimatizovat na zdejší prostředí, to je doposud celá moje práce. S tím se přirozeně musím vypořádat, aniž bych vůbec měl čas, nebo dokonce myšlenku nudit se. Zdání mé neužitečnosti a moje duchovní utrpení mi slouží k tomu, abych se zříkal sám sebe, aniž bych se nechal odradit od čekání na hodinu, kdy budu moci s milostí Boží něco udělat.“

V roce 1881 francouzská legislativa uzavřela tato svá zámořská území řeholníkům, mezi nimi i jezuitům. Všichni byli vyhnáni a museli odejít ze země. To přimělo Jacquesa Berthieua přesunout se na velký ostrov Madagaskar. Nejprve pracoval v okrese Ambohimandroso-Ambalavao ve Fianarantsoa, nacházející se v jižní části tamější vysočiny. V následujících letech prožije drsné okamžiky, protože na rozdíl od svých přání, představ a zbožných ambicí, navzdory svému temperamentu je doslova hozen z jedné misijní stanice na druhou. Pro své překládání vysvětlení nedostává. Byl zkoušen v poslušnosti. V roce 1893 napsal jednomu ze svých spolužáků ze semináře:

„Pokud jde o mě, mohu vidět za sebou různé etapy mé služby: šest let na ostrůvku Sainte-Marie, několik kilometrů od pobřeží Madagaskaru, až do našeho vyhnání na základě zákonů vyhlášených v roce 1880. Dva roky jsem prožil v jižních oblastech Madagaskaru, dokud jsem z nebyl z této oblasti vyštván kvůli první francouzsko-malgašské válce. Na rok jsem byl odsunut do Tananarive, kde jsem začal pěstovat zeleninu pro své spolubratry. Dva roky jako dobrovolný kaplan na severu, aniž bych dostal jakýkoli plat, dokonce jsem platil za ubytování a stravu. Začal jsem stanici Diego Suarez na dalekém severu Červeného ostrova, když jsem byl povolán do Ambositry, jakmile byl uzavřen mír. Zůstal jsem tam téměř šest let, léta požitá uprostřed nevýslovných obtíží a pronásledování. V současné době přebývám již rok a půl severně od Tananarive a starám se o osmnáct malých měst na poměrně velkém území. Tady, stejně jako jinde, se snažím o jediné: udělat všechno pro každého. Říkají o mě, že jsem jako otec, který neopustil své děti.“

Během první franko-madagaskarské války vykonával různorodé pastorační činnosti na východním a severním pobřeží. Od roku 1886 dohlížel na misii Ambositra dvě stě padesát kilometrů jižně od hlavního města Tananarive a později v misijním středisku Anjozorofady-Ambatomainty severně od hlavního města. Světec se svěřil svému bratrovi Gabrielovi, také jezuitovi: „Nebylo to bez bolestivého záchvěvu srdce, že jsem opustil Ambositru po pěti a půl letech stálosti, práce a utrpení!“ Oběť odloučení mu ale nezabránila v tom, aby se s novou horlivostí vydal pracovat do nové komunity. Píše o tom:

„Večer a ráno učím katechismus a zbytek času věnuji přijímání lidí nebo navštěvování všech vikariátů, přátel a nepřátel, abych je získal pro našeho Pána.“ Při jednání s ním si věřící uvědomili, že jednají s mimořádně čestným a upřímným řeholníkem. Jeden katecheta o něm řekl: „Byl ke všem dobrý jako jarní slunce.“

Druhá válka ho přinutila jít opět dále. V roce 1895 se rozhořela vzpoura tzv. červených šálů (Menalamba), rolníků, kteří nosili šály zbarvené červenou hlínou. Mocenské zájmy nabraly i rozměr náboženský. Zaměřila se na křesťany i na kolonizátory. Věřící, kteří byli uvězněni, přesvědčovali, aby od víry odpadli. Argumentovali takto: „Dokud jsme uctívali bohy našich otců, měli jsme naši vlast, našeho panovníka, naši armádu; ale ty jsi vzbudil hněv bohů, opustil jsi je pro nové náboženství a modlil se k předkovi bílých Ježíši Kristu, a tak jsme přišli o všechno.“

Jacques Berthieu se snažil postavit křesťany pod ochranu francouzských vojsk. Zbaveni však této dočasné ochrany zásluhou francouzského plukovníka, kterého Berthieu pokáral za nevhodné chování vůči domorodým ženám, vedl Berthieu konvoj křesťanů směrem k Tananarive a zastavil se ve vesnici Ambohibemasoandro. Dne 8. června 1896 vstoupila do vesnice skupina revolucionářů a nakonec našla Jacquesa Berthieua, ukrytého v domě protestantského přítele. Ještě před jejich příchodem slavil na úsvitu 8. června mši svatou na usmíření a mír. Nabádal křesťany, kteří ho následovali, aby si připravili jídlo, protože nevěděli, co se stane, a aby se upokojili modlitbou růžence. Poté, co odpoledne vtrhla do vesnice povstalecká banda, světec zvolal: „Připravme se, mé děti, protože možná zemřeme!“ Když uslyšel výkřik červených šál: „Vydejte nám bílé, jinak spálíme vaše domy,“ nařídil věřícím uprchnout slovy: „Pokud někdo musí zemřít, budu to já.“ Jeden mladík ukázal útočníkům nejprve na koně misionáře a poté je zvedl do podkroví, kde se skrýval.

P. Berthieu byl odvlečen na nádvoří domu, kde byl ubytován, a udeřen prudkou ranou sekery do krku a na čelo. Padl na kolena, pak vstal a otřel si kapesníkem krev a povzdechl si: „Nezabíjejte mě, mé děti; vždyť vám mohu říci to nejkrásnější, co pro vás může být.“ Na to přišly další rány. Někteří ho chtěli okamžitě zabít, ale většina se rozhodla ho předvést náčelníkovi v jejich táboře, asi patnáct kilometrů daleko. Jiní útočníci se vydali hledat ty, kteří misionáře doprovázeli. Podařilo se jim skrýt nebo uniknout díky pomoci přátel a známých.

Světce chytili a zbavili ho kleriky. Chtěli jej co nejvíce zneuctít. Veřejně! Jeden z nich mu vytrhl kříž a řekl: „Je to tvůj amulet? Je to tak, že matete lidi a necháváte je padnout do tmářství? Budeš se dlouho modlit?“ Odpověděl: „Musím se modlit, dokud nezemřu.“ Jeden z nich udeřil Berthieua do čela mačetou; Berthieu padl na kolena a silně krvácel. Menalamba ho poté odvedla pryč. Kvůli své ráně řekl Jacques Berthieu těm, kteří ho vedli: „Pusť mé ruce, abych mohl vytáhnout kapesník z kapsy a očistit krev z očí, protože už nevidím cestu.“ Cestou, když se k němu někdo přiblížil, se ho Jacques Berthieu zeptal: „Přijali jste již křest, můj synu?“ „Ne,“ odpověděl druhý. Jacques Berthieu prohledal kapsu, vytáhl křížek a dvě medaile a dal mu je se slovy: „Modlete se k Ježíši Kristu po všechny dny svého života. Už se neuvidíme, ale nezapomeňte na tento den. Naučte se křesťanské náboženství a požádejte o křest, až uvidíte kněze.“

Asi po desetikilometrovém pochodu dorazili do vesnice Ambohitra, kde byl umístěn kostel, který Berthieu postavil. Někdo trval na tom, že by do něj Berthieu vstoupil, protože by ho znesvětil. Proto třikrát na něj hodili kamenem a potřetí Berthieu padl na zem. Nedaleko vesnice, protože Berthieu krvácel, vzal jeden z revolucionářů Berthieuův kapesník, namočil jej do bahna a špinavé vody a uvázal jej kolem Berthieuovy hlavy. Vysmívali se mu a křičeli: „Aj, král Vazaha (Evropanů).“ Pak jej surově vykleštili, takže začal znovu krvácet a postupně jeho život slábl.

Když se blížila noc, v Ambiatibe, vesnici padesát kilometrů severně od Tananarive, bylo po poradě revolucionářů rozhodnuto Berthieua zabít. Šéf shromáždil četu šesti mužů vyzbrojených zbraněmi. Když je otec Jacques Berthieu uviděl, poklekl. Dva muži na něj současně vystřelili, ale minuli. Berthieu udělal znamení kříže a sklonil hlavu. Jeden z náčelníků k němu přistoupil a řekl: „Vzdejte se svého nenávistného náboženství, už neuvádějte lidi v omyl, a uděláme vás naším rádcem a náčelníkem a ušetříme vás.“ Odpověděl: „S tím nemohu souhlasit; raději zemřu.“ Dva muži znovu vystřelili. Berthieu ještě jednou sklonil hlavu k modlitbě. Další vystřelil, v pořadí pátý výstřel, který zasáhl Berthieua, aniž by ho zabil. Zůstal na kolenou. Poslední výstřel z blízka nakonec zabil Jacquesa Berthieua.

Jako misionář popsal Jacques Berthieu svůj úkol takto: „Co znamená být misionářem: dělat cokoliv pro všechny, jak v srdci, tak navenek; být zodpovědný za všechno, lidi, zvířata a věci, a to vše za účelem získání duší, s velkým a velkorysým srdcem.“ Jeho nezměrné úsilí o podporu vzdělávání, stavění budov, zavlažování a výsadby sadů, snaha o rozvoj vzdělávání v zemědělství, to vše svědčí o tom, že to nebyla jen slova. Byl neúnavným katechetou. Mladý učitel, který ho doprovázel na cestě, si všiml, že i když byl na koni, měl Berthieu před sebou stále otevřený katechismus. Učitel se ho zeptal: „Otče, proč stále studuješ katechismus?“ Odpověděl: „Můj synu, katechismus je kniha, které nikdo nikdy nedokáže dostatečně plně porozumět, protože obsahuje celou katolickou nauku.“ V době, kdy nebylo možné myslet na návrat z misií domů, rád říkal: „Bůh ví, jak moc stále miluji půdu své země a milovanou zemi Auvergne. A přesto mi Bůh dal milost milovat ještě více tato neobdělávaná pole Madagaskaru, kde mohu získat pro Pána několik duší.“ Podobně říkal: „Misie postupuje, i když ovoce je na některých místech stále jen otázkou naděje a plody jen stěží viditelné. Ale co na tom záleží, pokud jsme dobří rozsévači? Bůh dá růst, až přijde čas.“

Jacques Berthieu byl mužem modlitby, z ní čerpal svou sílu. „Kdykoli jsem ho hledal,“ prohlásil jeden z katechetů, „našel jsem ho téměř vždy na kolenou v jeho pokoji.“ Jiný dosvědčil: „Neviděl jsem, že by některý z jiných otců jezuitů zůstal tak dlouho před Nejsvětější svátostí. Kdykoli jsme ho hledali, určitě jsme ho tam našli.“ Toto svědectví vydal i jezuitský bratr, který s ním žil v jedné komunitě: „Když se zotavoval, pokaždé, když jsem vstoupil do jeho pokoje, našel jsem ho na kolenou a modlil se.“ Jeho láska k Bohu byla taková, že ho nazývali tia vavaka (zbožný). Vždy byl viděn s růžencem nebo breviářem v rukou. Jeho víra se projevila v jeho oddanosti Nejsvětější svátosti, přičemž eucharistie byla zdrojem jeho duchovního života. Vyznával také zvláštní oddanost k Nejsvětějšímu Srdci, kterému se před odchodem na misi zasvětil v Paray-le-Monial. Stal se apoštolem tohoto způsobu sebeodevzdání mezi madagaskarskými křesťany. Horlivě oddaný Panně Marie se vydal na pouť do Lurd. Jeho oblíbenou modlitbou byl růženec; právě tuto modlitbu pronášel, když byl veden k popravě. Uctíval také sv. Josefa.

Jako pastýř byl zvyklý oslovovat křesťany Kristovými slovy: „Mé dítky“ (Jan 13,33); pokud jde o jeho katy, obracel se na ně podobný slovy: „Ry zanako, mé děti.“ Jeho láska k bližnímu byla plná úcty, i když musel napravit věřícího, který chyboval. Přesto věděl, jak silně a pevně mluvit, kdykoli usoudil, že jde o zájmy Boha a církve. Neskrýval požadavky křesťanského života, počínaje jednotou a nerozlučitelností monogamního manželství. Polygamii, která byla v té době obvyklou praxí, odsoudil, dovedl ukázat, v čem spočívá nespravedlnost vůči ženám a jejich zneužívání, ke kterému zde docházelo. Vyvolal tím nepřátelství mnohých mocných lidí.

V předvečer své smrti, když mířil do hlavního města s křesťany pronásledovanými revolucionáři, byl pohnut soucitem při pohledu na mladého muže se zraněnou nohou. Berthieu začal hledat dopravce a za tuto službu nabízel velké množství peněz, ale všichni to odmítli. Berthieu sestoupil ze svého koně a zvedl postiženého muže na horu do sedla. Navzdory vlastní slabosti Berthieu sám pokračoval v cestě pěšky a zvíře vedl za uzdu. „Byl jemný,“ prohlásil svědek, „trpělivý, horlivě vykonávající svou službu, kdykoli byl povolán, i když mu někdo volal o půlnoci nebo když silně pršelo.“ Na jihu ve městě Anjozorobe žily dvě malomocné. Kdykoli se vrátil ze svých cest, navštěvoval je, nosil jim jídlo a šaty a učil je katechismu, dokud je nepokřtil. Za nejdůležitější službu považoval doprovázení umírajících v jejich agónii: „Ať jím nebo spím,“ řekl, „nestyďte se mi říkat; pro mě neexistuje žádná striktnější povinnost než navštívit umírajícího.“

Srdcem jeho řeholního zasvěcení bylo úplné a neodvolatelné odevzdání vlastního života Bohu a následování Krista. Uprostřed zkoušek si uchoval svůj smysl pro humor a zůstal přívětivý, pokorný a nápomocný. Rád citoval úryvek z evangelia: „A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo - duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo.“ (Mt 10,28). Ve svých pokynech často hovořil o vzkříšení mrtvých. Věřící si vzpomínali nejčastěji na jeho následující větu: „I kdyby tě snědl krokodýl, znovu vstaneš z mrtvých.“ Byla to předtucha jeho vlastního konce? Ve skutečnosti po jeho smrti dva obyvatelé Ambiatibe odtáhli jeho tělo k řece Mananara, kousek od místa jeho mučednictví, aby jeho ostatky odstranili.

Celá církev, a především jezuité se radují z toho, že církev svatořečí nového člověka. Stává se příkladem života pro všechny věřící. Navíc se světec stává tím, ke komu je možné se obracet s prosbou o jeho přímluvu u Boha. Historický kontext a celý způsob misijního působení se od konce 19. století do naší doby jistě změnily; úlohou historiků je blíže prozkoumat, co se vlastně stalo, a hagiografů, aby určili nejvýznamnější prvky jeho svatosti, které jsou dobové i nadčasové.

Kéž nám Duch Svatý pomůže uskutečnit to, co si tak velmi přál otec Jacques Berthieu. Měl v sobě neuhasitelné nadšení pro náročnou misii, která ho přivedla do jiné země, musel se naučit zcela jiné jazyky a poznat i žít v jiné kultuře. Jeho osobní připoutanost k Pánu nacházíme především v jeho způsobu modlitby. Příkladná je jeho pastorační horlivost, která byla současně bratrskou láskou k věřícím svěřeným do jeho péče, a závazek vést je na křesťanské cestě výše. A konečně, svůj život žil jako dar, jako volbu odevzdat sebe sama každý den až do smrti Pánu a službě potřebným. To vše ho připodobnilo Kristu.

Kéž nám přímluva otce Jacqua Berthieua pomůže rozpoznat sílu, která nám je dána v naší slabosti, abychom mohli žít naše povolání s věrností a radostí a zcela se odevzdat poslání přijatému od Pána!


Foto: jesuit.ie.


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
1.7.2021 Přiblížilo se blahořečení P. Philippa Jeningena SJ
23.6.2021 Zásady ignaciánské spirituality, které přitahují
14.6.2021 Výstava k jubilejnímu roku Tovaryšstva Ježíšova v Petrohradu
10.6.2021 Poštovní známka k Ignaciánskému roku
26.5.2021 Proces blahořečení P. Martina Středy SJ pokročil



Ignaciánský rok
20. 5. 2021 - 31. 7. 2022







Úmysly Apoštolátu modlitby

Všeobecný úmysl Za přátelství ve společnosti
Modleme se, abychom i v okolnostech sociálního, ekonomického a politického napětí nabyli odvahu a odhodlání vést dialog a nabízet přátelství.
Národní úmysl Děkujeme Bohu za mladé lidi a prosíme, aby obdařil jejich srdce novou milostí a aby dobře rozlišovali podstatné kroky ve svém životě. Modleme se také za organizátory, hosty a samotné účastníky Celostátního setkání mládeže v Hradci Králové.
více »

Nejbližší akce

Poutní mše svatá


Koncert „Pocta svatému Ignáci“


Evropský Magis 2021


více »

Nejbližší duchovní akce

Duchovně rekreační pobyt zrakově postižených


Duchovní cvičení pro pedagogy a katechety


Duchovní cvičení pro vysokoškoláky


Duchovní obnova pro varhaníky a chrámové zpěváky


více »

Kalendárium

Smrt sv. Ignáce

Památka Petra Fabera


JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil