Články / Články Dnes je 18. 9. 2021  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy




Články

         A     A     A

Podstatné však zůstává být s ním

Pátek, 16.7.2021
Otec Pavel Ambros SJ k biblickým textům 16. neděle v mezidobí

Pavel Ambros

Apoštolové se právě vrátili ze svého poslání. „Shromáždili se u Ježíše a vypravovali mu všechno, co dělali a učili.“ (Mk 6,30) Udělali toho skutečně hodně, ale to ovšem očividně nestačilo a stačit nebude. Skutečně dochází k zásadnímu nedorozumění. Kristus je ve skutečnosti neposlal, aby učili, nýbrž aby kázali. Co tím myslíme?

Dva termíny nám pomáhají vymezit kontury této otázky: co znamená, že kázali (ἐκήρυξαν, Mk 3,14) a učili (ἐδίδαξαν; Mk 6,30). Když Kristus svolal apoštoly, ustanovil Dvanáct, aby byli s ním: „chtěl je posílat kázat“ (Mk 3,14). Podstatné však zůstává být s ním. Z toho stavu být s ním se rodí způsob poslání: nejdříve musím být sám přijat, objat, abych mohl přijímat a objímat. Na toto přijetí je naroubováno kázání, k němuž je na počátku ustanovil. Je to příprava půdy, na niž padá slovo. Jedná se o událost Krista, o příchod nebeského království, které je zde. To je základem kázání, ale jistě v šesté kapitole je ještě předčasné. Postrádají základní zkušenost Paschy. Až začnou Krista opět vyhlížet, začnou pracovat na svěřeném poslání. To ovšem vyvolá zcela zásadní odpor těch, kteří chtějí žít dobře (ve smyslu mravním) na této zemi. Nemohou tedy v žádném případě kázat, protože jim chybí toto bytí s ním, chybí jim především přijetí pravé zkušenosti Krista jako Mesiáše. Mohou sice učit, to je snadné představit nauku, ale toto učení není spojeno s Kristem a jeho osobou, tedy s tím, kdo přichází. Kde není maranathá, zbývá jen učení o něm. Učení není spojeno osobně s Velikonocemi, které chce Kristus prožít s námi. Proto učení je často zavádějící. Svědčí to o ideologii, o moralizování, bohužel i samotářském dříčství bez užitku. Co dává ohromný pocit převahy.

Ale ani výraz vyučování nelze hned beze všeho zavrhnout. V Markově evangeliu je použit asi dvacetkrát, pouze zde se vztahuje k apoštolům, jednou jde o citát z Izajáše (srv. Mt 15,9), ale jinak patří výhradně Kristu: vyučování znamenalo dávat lekci pomocí textů Starého zákona, a to mohl dělat pouze Kristus, protože klíčem k četbě je on sám. Jen on může ukázat, jak chápat texty o Božím Synu v mesiášských zaslíbeních Starého zákona. Apoštolové tomu nerozuměli, a proto je pravděpodobné, že jejich učení sledovalo linii zákoníků, to znamená, že se snažili Krista osvítit některými kategoriemi svého náboženství. Marek totiž hned za tuto kapitolu vkládá otázku Heroda, který je nejprve překvapen tím, co se říká o Janu Křtiteli. Herodes Janovi zpočátku ochotně naslouchá, a pak následuje jeho odsouzení a poprava. Objevují se dvě kategorie, které v učení apoštolů nefungují: otázka království, v němž Herodes vidí ohrožení svého postavení, a proto se ho bojí, a otázka spásy, která není prokazována demonstrací moci silného a strašného Boha. Čekali na něj tímto svým způsobem víry. Kristus těmto očekáváním vůbec neodpovídá, a proto je volá: „Pojďte i vy někam na opuštěné místo“ (Mk 6,31). Potřebují čas a odstup, protože jim něco uniká, co nepochopili, jak se to děje i při jiných příležitostech (Mk 4,34). Zde se spojuje ono „trochu si odpočiňte“ (pozvání k pobytu v Boží přítomnosti, ve společenství s ním; srv. Ex 33) s potřebou nechat se poučit. Odpočinek otevírá stabilní, definitivní rozměr člověka natolik, že později v Listu Židům je tento eschatologický rozměr vstupu do jeho odpočinku zjeven v nebývalé míře. Jaký je osud těch, kteří nespočinou v odpočinku u Boha? „Stále bloudí srdcem; oni nepoznali mé cesty. Jak jsem přísahal ve svém hněvu: Jistě nevejdou do mého odpočinutí.“ (Žid 3,11; srv. Žid 4,3; 4,5). Učení je příprava, kázání je život sám. A dodejme: s tím učením to dopadá žalostně, kluk nebo děvče se v určité době nehodlá učit. A basta. Chce žít. Kdy přestaneme s druhým mluvit jako se školákem?

Tento úryvek evangelia nám tedy klade opravdu velké otázky. Apoštolové se vracejí ze své „misijní cesty“ zaneprázdněni. Střetávají se s velkou aktivitou, skutečnou zahrnující záplavou lidí. „Pořád totiž přicházelo a odcházelo tolik lidí, že neměli čas ani se najíst.“ (Mk 6,34) V očích Krista jsou tito lidé ovcemi bez pastýře. Kristus jim chce ukázat, že nejprve musí získat určitou stabilitu, definitivní spojení, vztah zakotvený v přítomnosti Pána uprostřed nich, právě proto, že je ustanovil, aby byli s ním, a ne aby se vydávali po svých záměrech do předem slepých uliček. První čtení (Jer 23,1–6) je stále platným varováním. Je to také varování pro dnešní církev, která je tak plná učení, ale pravděpodobně není schopna postavit Krista do správného světla. Výsledky její práce vycházejí zkreslené a rozmazané. S obtížemi se objevuje nový život, který je Boží láskou zjevenou v jeho Synu, milosrdenstvím. Převaha a nadřazenost filozofických, racionalistických a právnických přístupů dává jen, řekněme si na rovinu, zdánlivý pocit jistoty a zjištění, že je vše, jak má být. Kam jsou nasměrováni lidé, když jsou zahrnováni z naší strany jen vyhrocenými požadavky, co musí dělat, příkazy a příklady, v nichž nenacházejí přijímání života z Boží strany? Tendence znovu uvádět do hry formy náboženského myšlení a kategorie, které Kristus již dávno definitivně změnil, nebo dokonce odstranil, je mezi námi živá. (Mk 2,18–22; 7,1–13)

Umět odpočívat znamená umět setrvávat ve stabilním, definitivním vztahu spojení s Bohem, spočívat na (i v, uvnitř, zcela) zakládajícím vztahu, kde se vynořuje pravda o životě, který žijeme, obnovovat to podstatné, abychom ani my nebyli těmi pastýři, kteří učí bez spojení s Kristem, který přichází, tedy bez vztahu s tím, kterého žalm prohlašuje za mého pastýře. Jen On mne vede po travnatých pastvinách, dává mi odpočívat u tichých vod a nakonec mi připravuje stůl (Žl 23,5). V evangeliu bude po tomto odpočinku s Ním následovat rozmnožení chlebů.

Na konci dnešního úryvku je otázka jídla, tedy života. Pán sytí náš život, jež musíme žít. Jaký je to život s Ním? S Ním nám nic nechybí. „Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou z Boží vůle povoláni. Neboť ty, které si napřed vyhlédl, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří. A ty, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy.“ (Řím 8,29–30). Je užitečné se v životě setkat se školou: ale i proto, abychom ji opustili. Život je školou, kterou opustíme pro život věčný. Proto je odpočinek důležitý, nese v sobě hluboké předěly v čase.


Foto: Alena Rousová.


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
17.9.2021 Základem křesťanství je svobodné přilnutí
10.9.2021 Poznání Krista jako jediného Pána se odehrává sdílením životů a poslání
3.9.2021 Ježíš se o něj postará
27.8.2021 Bludiště zákona odtrženého od života a víry
20.8.2021 Duch mě vede k tomu, abych se stal darem



Ignaciánský rok
20. 5. 2021 - 31. 7. 2022







Úmysly Apoštolátu modlitby

Všeobecný úmysl Za udržitelný životní styl
Modleme se, abychom se my všichni odvážili zvolit si skromný životní styl šetrný k přírodě a radovali se při pohledu na mladé lidi, kteří o to odhodlaně usilují.
Národní úmysl Děkujeme za církevní školství a prosíme za stále kvalitnější prostředí v církevních školách, kde se tisíce dětí mohou poprvé setkat s živou vírou v Krista.
více »

Nejbližší akce

Jáhenské svěcení Václava Novotného SJ


Mše svatá na poděkování za život P. Adolfa Kajpra SJ


První česko-slovenské setkání pro zájemce o jezuitský řád


více »

Nejbližší duchovní akce

Duchovní cvičení, vede Mons. Pavel Posád


Duchovní cvičení pro všechny


Duchovní cvičení pro seniory, vede P. Jan Mach


Kněžské exercicie


více »

Kalendárium

Památka sv. Stanislava Kostky


JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil