Články / Články Dnes je 25. 5. 2022  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy




Články

         A     A     A

Já jsem tam, kde mám být

Neděle, 26.12.2021
Otec Pavel Ambros SJ k svátku Svaté Rodiny

Pavel Ambros

Dnešní úryvek vždy překvapí, šokuje. Rodiče nechají dítě klidně bez dozoru, aniž by si povšimli, že se ztratilo. Nemají o něj starost. Ještě zajímavější jsou první Ježíšova slova, která u Lukáše zaznívají z Ježíšových úst: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ Je to otázka, která otevírá celé evangelium. Otevírá cestu ke Kristu. Můžeme ji chápat nejen jako reakci na znepokojivou otázku Josefa a Marie, nýbrž stálé tázání, s kterým se Kristus na nás obrací. V židovství základní otázkou zbožnosti bylo: Co máme dělat, abych dodrželi ustanovení zákona? Jak máme slavit svátky? Jak dodržovat tradice? V Novém zákoně základní otázkou není zákon, nýbrž osoba. Maria a Josef ještě žijí v ovzduší starozákonní zbožnosti. Maria neříká: my dva jsme tě hledali. Ale táže se stylem, jenž dýchá zvykovým pojetím rodiny: „Tvůj otec i já jsme tě hledali.“

Tradiční představa Mesiáše byla spojena s trůnem, velebností, mocí. Je spojena s představou náboženské dokonalosti. Evangelium první Ježíšovou větou mění zavedené pořádky. Pročpak? Aby zdůraznilo to nové, vnitřní svět Mesiáše: „Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ Jejich nevědomost se týká právě tohoto. Neznají syna, protože v něm neznají Syna Božího. Přišel jsem od Otce, abych Otce zjevil. Ježíš sice roste jako chlapec, zanedlouho bude mít věk dospělosti, třináct let. Ale to podstatné zůstává v něm nezměněno. Já jsem tam, kde mám být, Syn Boží s Otcem. Ježíš nejdříve v chrámu objasňoval Boží slovo, nyní toto Slovo udivuje všechny. Odkud se bere tato autorita? Zakusitelná důvěryhodnost Ježíše vyrůstá z toho, že se neliší to, co Ježíš říká, od toho, co vidíme v jeho gestech, činech. Není rozdíl mezi slovem a osobou. Vnitřní život Trojice se vtiskuje do života Ježíše-člověka, stává se samotným viditelným způsobem životem Boha a člověka. Jádrem je však dětství: já jsem Syn Otce. Dětství Boží proměňuje jeho lidství. Zamysleme se: hledáme Krista, abychom se uplatnili nebo dosáhli svých záměrů, nebo abychom nechali Krista pronikat vše, čím žijeme?

O co se nám má jednat? Ověřit si, zda je pro mne důležité v duchovním životě vycházet z Božího dětství. Pokud člověk nevychází z otcovství, které rodí jeho dětství, pokud jsem nepoznal vztah mne-dítěte k Bohu-mému Otci, je jisté, že cokoli budu konat v rámci náboženské zbožnosti nebo morálně-etického rozhodování, nevyhne se jednomu zničujícímu pokušení: stavět vše na sobě. Bude chápat duchovní skutečnosti jako výkon, nasazení. Nebo stěží říci, co je infekčnější, jako osudovost či víru zúženou na pocity. Když je duchovní život založený na našem úsilí, píle, námaze, nasazení, otevíráme bránu herezi neognosticismu a neopelagianismu. V Apokalypse nás vždy překvapuje, jak zlo není přemoženo, není svrženo, ale samo se zhroutí. Pokud náboženství, obřady, náboženská mentalita, způsob jednání nejsou výrazem tohoto synovství, tohoto spojení lásky s Bohem Otcem, pak se dříve či později zhroutí. Dnes vidíme v křesťanských kruzích určitou nervozitu. Je velmi těžké připustit, že něco tak velkolepého jako byla takzvaná křesťanská civilizace, se zhroutilo až spektakulárním, i když tragickým způsobem. Podobně jako velké, zdánlivě všemocné totalitní režimy. Vždy se opakuje to samé. Jsme nepoučitelní: kde vše stavíme sami na sobě, nelze čekat nic jiného než pád a zhroucení. Tvářit se super katolicky nestačí. Sebestřednost je vždy ničivá, rozkladná, zhoubná. Již zákoníci farizeové se domnívali, že nad Kristem zvítězili. Ale zvítězí ten, kdo odmítne obdarování? Ježíš je darem Otce pro celé lidstvo. Může být vítězstvím pohrdnout darem? Kristus nežádá činnost na prvním místě, nýbrž přijetí.

Vrátíme-li se k Josefovi a Marii, vidíme, že Krista nyní přijímají podruhé, v hlubší plnosti. Není jejich dítětem, ale je dítětem, které přijali s celým jeho tajemstvím. Nikdo nechápal, co znamená Simeonovo proroctví: „On je světlo národů (…) i tvou vlastní duší pronikne meč.“ (Lk 3,32.35) Dětství znamená přijetí, přijímání, nechání se obejmout. To nás učí Svatá rodina nazaretská: učit se objímat v dítěti jeho Boží dětství. Maria s Josefem poznávají v synovi Syna Božího. Poznávají, že mají jednoho společného Otce. Zde má každá křesťanská rodina svůj pravý domov.

Zvukový záznam je ZDE.

Foto: Ivan Dobrovolský.


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
20.5.2022 Nyní je Pánova přítomnost všude
18.5.2022 Přednáška P. Keitha Pecklerse SJ „Liturgie a město“
13.5.2022 Bůh přebývá v lidství
6.5.2022 Nesčetné množství svatých
29.4.2022 Odvážit se vstoupit do Apokalypsy (1)



Ignaciánský rok
20.5.2021-31.7.2022








Úmysly Apoštolátu modlitby

Úmysl papeže Za víru mladých
Modleme se za mladé lidi, povolané k plnosti života, aby v Marii nacházeli vzor naslouchání, hloubky rozlišování, odvahy víry a odhodlání ke službě.
Národní úmysl Za dobrovolníky ve farnostech
Modleme se za všechny, kteří přispívají k životu farností, aby je Bůh posiloval a dával jim radost ze služby.
více »

Nejbližší akce

Třetí česko-slovenská víkendovka pro zájemce o jezuitský řád


Přednáška P. Keitha Pecklerse SJ „Liturgie a město“


Vzpomínkové setkání na P. Jana Rybáře SJ


Kněžské svěcení Jiřího Hebrona SJ a Václava Novotného SJ


více »

Nejbližší duchovní akce

Duchovní cvičení pro seniory


Duchovní cvičení pro řeholní sestry


Duchovní cvičení v tichu podle sv. Ignáce


Duchovní cvičení pro všechny


více »

Kalendárium

Návrat jezuitů do Prahy


JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil